Déle než měsíc jsem zvažovala, jak co možná nejlépe nalít jakousi přidanou hodnotu do jednoho ze čtyř vyprázdněných témat, jež nám byla nabídnuta ke zpracování v předmětu velkolepě se nazývajícím Základy vzdělanosti. Termín se však nachýlil. Přistoupila jsem tedy k pragmatičtějšímu stanovisku, čili jak prostě a zavčas napěchovat cosi do čehosi. Rozpačitý a rozpolcený výsledek je momentálně vespod hromady na stole váženého docenta a zde.

Esej na téma: Jak v dnešním světě vymezit a v praxi uplatňovat pojem tolerance

V souladu s nadpisem se na následujících řádcích pokusím otevřeně zamyslet nad termínem tolerance, krátce pohovořit o komplikacích, které se vyskytují na cestě mezi teoretickým ohraničením uvedeného pojmu a reálnou situací, vyslovit několik neveselých příkladů pohrdání tolerancí a dobrat se ke snesitelnému závěru.

Avšak dříve, než se esej plně ztotožní se svým zadáním a vytvoří si k tématu úzký a upřímný vztah, představím hlavního aktéra nadcházející improvizace, k němuž se bude vše, co zde zazní, vztahovat, jelikož se míním zaměřit výhradně na problematický poměr dotyčného účastníka a abstraktního termínu tolerance.

Je to demonstrační vzorek. Zástupce člověka rozumného. Jakási neurčitá a exaktně nepolapitelná bytost, která tvořivě vyplňuje pružný prostor mezi zvířetem a andělem. Pro názornost bych k popisu zneužila spojení průměrný člověk, kdybych se ovšem neobávala pejorativních konotací, jež nikdy nespí, zato však s oblibou kritizují. Ačkoli teď pozoruji, že výše zmíněná dvě slova průměrný a člověk vůči sobě i vůči mnohomluvnému okolí zaujala vcelku smířlivý postoj. Ba dokonce snad postoj tolerantní. To je slibné.

Byla to latina, kdo slovo tolerance poprvé nahlas vysvětlil jako nést od počátku, čili snášet. Čeština mu pak přiřkla přiléhavý ekvivalent snášenlivost. Kdysi dávno před latinským výrazem tolerare, v prehistorických etymologických dobách praindického jazyka, existoval ještě jeden význam, a sice nést břímě.

Ono břímě na člověka oficiálně naskočilo patrně v sedmnáctém století, kdy se pojem tolerance poprvé vplížil do úst společnosti, kterou záhy nadějně rozklíží neúnavné působení sveřepých osvícenců. Sem spadají i první jazykové pokusy o sestrojení bytelné definice, do níž by tolerance mohla být vsazena a uzamknuta. A probíhají dosud, paralelně s vývojem dalších kapitol lidské zkušenosti, přiživovány všudypřítomnou a narůstající potřebou mezilidské snášenlivosti.

Mohla bych tedy vyjít z některé korektní, přijatelné a přijímané slovníkové poučky. Kromě kýženého zaznamenání akademického výkladu bych ale narazila i na nešťastnou bezradnost, jak vynést zranitelnou definici z laboratorních podmínek teoretizování, v nichž si coby jedno z hesel bujela, do méně shovívavé a zákonitě nejednoznačné praxe. Co si s ní počít, jak ji vytvarovat. Respektování cizího přesvědčení, smýšlení, názorů, vzezření, potřeb a zásad může být formulováno jako základní podmínka ke hromadně sdílenému životu, a taková představa o toleranci, byť velmi zjednodušená, je naprosto správná. Ale nedostatečná. Ošemetná. A v éře samozvaných kazatelů skutečně nebezpečná, neboť účelovým výkladem může působit jako dvousečná zbraň.

Stoupenci násilí si byli vždy dobře vědomi, že člověka jako společenského tvora vedle morálního dobra a přirozené touhy po lidské důstojnosti utváří i temné stránky založené na slepých a instinktivních pudech, čehož úspěšně využili pro své cíle. V kontextu příslušně tragické historické etapy. V okamžiku, kdy převládne dychtivost po identifikaci s masou ostatních a kolektivní zloba, vynořuje se z hlubiny lidské psychiky fanatismus a na svém vzestupu polyká rozum, soudnost, pohlcuje toleranci a vynáší do čela davu konstruktéry autoritářských a absolutistických pravd. Naléhavě se nabízí příslušná otázka. Je možné respektovat jednání, které vyplývá z myšlenkové demagogie a ohrožuje základní práva ostatních?

Tolerance připomněla člověku vzácné umění mlčet a naslouchat druhým. Naučila ho smířlivosti. Je tedy pravým pokladem pro zásady pacifismu a teorie nenásilí. Avšak nevytkla jasné obrysy svých mezí. Proto se v jejích pohraničních oblastech tolik bojuje s pojmy, protichůdnými zájmy a rozdílnými výklady. Kdesi tam manifestují i základní křesťanské poučky s transparenty plnými mravních zákonů. Nečiň druhým, co sám nechceš, aby činili tobě, například. Ostřílená poučka, která nesmí chybět všude tam, kde se zmíní svoboda a útisk v jedné linii. Ale posláním tolerance rozhodně není pouhá nečinnost a pasivita vedoucí ke lhostejnosti. Právě lhostejnost totiž mnohdy provází osud dnešní společnosti, která se, zdá se, potýká s narůstající mocí tolerance. Na první pohled pozitivní skutečnost. Jenže tolerance, o které v tomto případě rozprávím, reaguje stále velkoryseji na vzmáhající se projevy intolerance. Působí tedy silně kontraproduktivně.

Ve jménu tolerance a úcty k odlišnému alibisticky omlouváme nekompromisní radikály, zločiny extremismu chápeme jako vyjádření individuality. Jakoby svět znehybněl. Netečně přijímá informace zvenčí a zvyká si na závratná čísla. Kolikrát ještě ustoupí humanismus ozbrojené agresi? A kolikrát ještě si toho všimneme příliš pozdě? Zůstane někdy čas na něco víc než jen na zdlouhavé odklízení křivd? Je snadné poznat a odsoudit nespravedlnost v čítankách historie, bohužel mnohem těžší je poznat správnou míru tolerance uprostřed dění, které teprve později někdo ohodnotí. Přinejmenším jedno ale víme jistě. Taktika smířlivých ústupků selhala mnohokrát. A selže znovu.

Na druhou stranu v ustavičném proudu démonů, jehož nevysychajícím pramenem je zažitá minulost i žitá přítomnost, člověk snadno podlehne chorobným obavám. Bojíme se jeden druhého. Jsme si navzájem cizí. Bojíme se sami sebe. Strach zformoval tvář malého člověka do povědomé fyziognomie svého otroka. Pak se ta neurčitá bytost ze třetího odstavce první stránky zabarikáduje ve vlastním vězení vybudovaném na základech předsudků a stěny z kategorických soudů polepí fotografiemi nebezpečných individuí. Karel Čapek ve své době prohlásil, že následkem zuřivého hodnocení žijeme ve světě značně znehodnoceném…

Každodenní zápas s předsudky připomíná sice boj s větrnými mlýny, ale přesto je důležité, aby pokračoval. Aby neutonul v jednomyslné apatii.

Další úskalí, které moderní společnost toleranci ustavičně připravuje, je paradoxně mnohost názorů, myšlenek a přesvědčení, jež zaznívají v odpovědi na většinu otázek kulturních, politických či filozofických. Moderní společnost je tudíž společností relativní, lépe řečeno společností čirého relativismu. Mohlo by se zdát, že prostředí s tak širokou paletou nabídky, kde nic není pevně stanoveno a vše je možné nahradit něčím jiným, je rájem tolerance. V ideální verzi takového prostředí není zdůrazňování tolerance vůbec zapotřebí, což může způsobit, že tolerance zcela zmizí ze zřetele. Nicméně ideální může být jen vypočítaný model, ne realita. A samotný relativismus má své hranice únosnosti. Pluralismus skutečně může pro samotnou toleranci i pro bezbřehou společnost představovat hodnotu pozitivní a přínosnou. Tmelící. Avšak na místě je přiměřená ostražitost. Ve chvíli, kdy by se křehká společenská rovnováha vlivem právě dozrálé generace průkopníků na některé straně zvrhla, bylo by opět pozdě na vyvolávání lidumilných duchů tolerance a koneckonců i na udílení vin zapomnětlivcům a historickým ignorantům.

Tolerance disponuje smyslem pro detail, je schopna rozlišit i jemné odchylky a vlastní mimořádný cit pro odstín, čímž nemám na mysli zrovna odstín barvy pleti. Právě respekt k odlišnému je základním pilířem tolerantního chování v mezilidských vztazích. Přítomnost tolerance je v našem světě nezbytná a nelze ji nahradit ničím, co by mohlo vést ke zjednodušení a zkvalitnění vzájemné debaty mezi vyhraněnými tábory. Tolerance jako elementární úcta k lidem. Tak snadné to je.