stengt-nahled

Tento příspěvek bude o tom, jak jsme zjistili, že všechny ty svíčky a svícínky a deky a polštáře, jimiž je naše roztomilá chatička naplněná až po okraj, se nehodí jenom na vytváření hygge. :mrgreen:

Sotva jsme totiž stihli udělat večeři po návratu z bergenských galerií, přihnal se od moře (všechno tam vždycky přicházelo od moře) Mordor. Začalo foukat tak urputně, že okamžitě vypadl proud (a taky signál, ale to jsme tehdy ještě nevěděli). Mezi prkna chaty se snažil trefit jeden poryv z dlouhé kolony poryvů za druhým a děsně přitom skučely, a kdybychom v tu chvíli vysunuli plátěnou střechu nad terasu, chata by se okamžitě vznesla jako plachetnice. Samozřejmě, s norským větrem už jsme měli jakési zkušenosti, tak jsme se snažili zůstat v klidu a přesvědčovat se, že takový je prostě zdejší podzim a že ti, kteří chatu kdysi stavěli, s ním taky počítali. Navíc jsme si byli naprosto jistí, že je fér, aby vítr nejdřív odnesl ty dvě polorozpadlé chatky na rybářské bárky choulící se na konci výběžku naproti našemu příbytku, a že teprve pak bychom měli být eventuálně ochotní vyjednávat o rozebrání chaty naší.

Protože jsme museli čekat, jak to teda bude, eMkoň, kterému jsem musela slíbit, že jestli umře, budeme o něm mluvit jako o hrdinovi, se zatím odhodlal vyrazit na terasu, aby aspoň zajistil těžký venkovní kovový stůl, který nedočkavě poskakoval a vypadal, že jestli ho brzo nepustíme dovnitř dobrovolně, klidně udělá do obýváku salto zavřenými prosklenými dveřmi. eMkoň výpravu přežil a posílen zážitkem, po němž se cítil úplně jako lovec tornád, navíc tvrdil, že teď jsme podle mraků honících se nad námi prostě na hraně bouře a že tam je to vždycky nejsilnější.

O pár hodin později se setmělo tak, že už venku nebylo z mraků vidět vůbec nic, ale podle intenzity větru, jsme stále byli – na hraně bouře. :D Na chatky naproti jsme neviděli, ale z pudu sebezáchovy jsme jim dál hodně fandili. Samozřejmě to všechno zní jako hysterie nezkušených Pražáků, kteří jsou rádi, když jim v Divoké Šárce na podzim trochu foukne, aby se drak neplazil potupně po zemi mezi bodláky, a kteří se ve zvládání živlů vůbec nemůžou rovnat s domorodci. Nicméně i jako nezkušený Pražák bych si dovolila mít pro domorodce jednu, myslím, podnětnou myšlenku – splachování záchodu se dá vyřešit i jinak než elektřinou a takové řešení se někdy – co já vím, třeba když elektřina vypadne – může hodit.

V trochu nervózním rozpoložení (a někteří z nás taky v čepici) jsme přečkali větrnou noc s nejasnou nadějí, že ráno bude moudřejší večera. Jo tak prosím vás, na tohle přísloví v Norsku nespoléhejte. :) Ráno už sice fučelo a pršelo míň, ale nosy a čenichy nám mrzly dál. Utěšovala jsem se, že když je mi taková zima, nemůže přece jídlu uvnitř tolik vadit, že mu nefunguje lednička, nicméně i tak jsem eMkoně začala prudit, že musíme jít – někomu – zavolat. V tom jsme spolu úplně nesouzněli. Když jsem ho donutila vylézt zpod peřiny, rozvážně vyšplhal na patro, sedl si tam k pojistkám a vypadal, že medituje. Nasraně jsem se zeptala, co tam sakra dělá, a odpověděl ještě nasraněji, protože jsem ho vyrušila z meditace, že nebude hned teď za minutu někomu volat. Hádali jsme se tak dlouho, až jsem ho přece jen donutila najít telefon. Místo telefonování za mnou ale vzápětí přišel a bezelstně se zeptal, jestli náhodou nemám signál, protože on nemá. Takže jsem navíc musela uznat, že měl pravdu, když se rozčiloval, že nebude hned teď za minutu někomu volat. :D

Došlo tedy na jeho středověký nápad vyrazit pěšky do civilizace, navštívit domorodce a nenápadně zjistit, jak jsou na tom oni. Vydal se pěšky k autu a pak po jednoproudé silničce, která spojovala náš ostrůvek s podlouhlým poloostrovem, jímž celým se pak dlouze proplétala až k odbočce na hlavní silnici. Aby dokázal, jak byl jeho nápad chytrý, tvrdil, že hned na hrázi potkal našeho nejbližšího souseda. :D Soused, který brigádničil jako fish farmer na farmě v zálivu u poloostrova a z jehož historek by vás patrně chuť na ryby z norských rybích farem hned přešla, se šel podívat, kde jsou elektrické i telefonní dráty stržené, takže jeli spolu a pomáhali elektrikářům s odklízením popadaných stromů, aby se aspoň dalo projet po cestě. Bez proudu byl celý poloostrov – a nejen on. Bouře řádila na celém západním pobřeží a v Bergenu trhala střechy. Říkali to prý v rádiu. Jenže rádio v naší chatě – bylo na elektřinu. :)

Naší paní domácí se nám dovolat nepodařilo. Usoudili jsme tedy, že nemá smysl čekat na obnovení proudu v chatě, když tam na totéž čeká i nespláchnutelný záchod, a jeli na výlet. Povedlo se nám projet kolem blikajících vozů elektrikářů i aut polepených logy telefonních společností. V místě, kde se silnička napojuje na velkou silnici, stojí benzínka s obchodem a pekárnou. Benzínka měla kvůli bouřce zavřeno a v pekárně seděli lidé při svíčkách. Nesvítila ani světla v okolních tunelech, a protože kamioňák si to kolem fičel 90kou, usoudili jsme, že nefungují ani radary. Prostě hotový Den poté.

První zastávku jsme udělali v Mo, krásné vesničce u Mofjordu obklopené ze všech stran vodopády, která asi jako první na naší cestě už svítila. eMkoň dal řeč se Syřanem, který prodával v Coopu, zatímco já a pes jsme se procházeli po nábřeží z promočených prken, a pak jsme zamířili dál, do Vossu.

mo-nabrezi

Voss, který leží pod kopci u jezera Vangsvatnet, je centrem celé této oblasti. Taky tady byly stejně jako všude po cestě vidět dopady noční bouře, i když většinou už alespoň odsunuté ke krajnici nebo na chodník. U promenády kolem jezera se vyvrátil i ten jediný strom, který na tom volném prostranství zřejmě rostl. Asi proto, že tady byl jediný, byl vážně důležitý a oblíbený, protože spolu s námi jej obhlížela zarmoucená dívka, která kolem něj chodila s mobilem v ruce a zkázu komentovala slovy: „My poor tree, I love you.“

Paní v infocentru konstatovala, že to byla opravdu ugly storm, ukázala nám, kterým směrem stojí starý kamenný kříž, který zde v roce 1023 vztyčil král Olaf Haraldsson na oslavu toho, že se mu povedlo přemluvit místní ke křesťanské víře, a donutila eMkoně nadchnout se pro výlet do jakési blbé soutěsky mezi skalami, kam jsme potom taky museli jít. :D Aby mi zato zlepšil náladu, skládal mi komplimenty. Byl dost ovlivněn podzimem kolem nás a ještě víc mojí zářivě žlutou mikinou, takže ten nejlepší zní: „Jsi jako ten žlutý lísteček, který se snesl na hladinu fjordu.“ :oops:

kajaky

Ve Vossu jsme se taky konečně spojili s naší paní domácí, která byla do té doby stejně tak bez proudu a bez signálu, i když farma její rodiny ležela až hodinu za Bergenem. Dobře naložený eMkoň jí popsal bouřku jako “quite interesting wind” a taky jí uklidňoval, že jsme to přečkali v pohodě, protože jsme mysleli, že to je tady běžné, ale nebyla to tak úplně pravda, poněvadž jsem během večera několikrát přerušila film, kterému jsme se rozhodli věnovat zbytek baterky na notebooku, abychom si navzájem mohli říct, kdo z nás už se bojí. Pes se pokaždé hlásil všemi čtyřmi.

utrolige

Po cestě zpátky jsme se vyhnuli hlavní silnici a jeli přes hory do Eksingedalu a to taky doporučuju každému, kdo má dost času na zajížďku. Všude jsme sice míjeli polámané stromy a sem tam i okousané skály a zase hrozně pršelo a fučelo, ale velkolepá norská krajina si z toho vůbec nic nedělala, protože pro ni to všechno bylo asi tak důležité jako pár maličkých smítek, která se ztratí, když si po probuzení protře oči.

cesta-z-vossu4

cesta-z-vossu2

cesta-z-vossu3

cesta-z-vossu

Už za tmy jsme dorazili k silničce kroutící se naším poloostrovem. Napínali jsme oči, abychom co nejdříve odhalili známky světla za okny domů, mezi nimiž se cesta vinula, které by hlásaly, že elektřina zase proudí. Neproudila. Po chvíli jsme minuli i auta elektrikářů, kteří pořád cosi kutili kolem sloupů s padlým vedením, a z oken místních příbytků na nás nepoblikávalo nic jiného než příslib romantického večera při svíčkách. Chvíli jsme nejistě postávali v tamtom či onom vyhýbacím místě a vyčkávali, jestli se domy nezačnou rozsvěcovat, pak jsme zvažovali, že pojedeme čekat někam na benzínku k hlavní silnici, ale nakonec jsme se, ani nevím jak, stejně octli na rozbahněné pěšině k naší chatě. Doma jsme na truc a na hygge zapálili asi čtyřicet svíček, takže naše chata vypadala jako hořící loď mrtvého vikingského válečníka, a zbytek večera se bavili představami, jak bychom asi odpovídali redaktorce pořadu God Morgen, Norge, kdyby do našeho temného kraje přijela natáčet reportáž o výpadku proudu. Usínali jsme zase v čepici a s bláhovou nadějí, která nám už jednom nevyšla. Totiž že ráno je moudřejší večera. Nebo že ráno aspoň uvidíme i bez baterky.

Post Navigation