Chvíli před půl jedenáctou docent dorazil do Hollaru. Prodral se živým davem ke svým dveřím, odkud nás, nesourodou masu žurnalistických kojenců, uhlazeně požádal, abychom vytvořili svůdné homogenní trojice, a šel si odložit svrchní vrstvy. Za moment – řečeno sportovní terminologií – byl ready a vpustil dovnitř první, naši spontánně zformovanou skupinku, která se nekompromisně natlačila dopředu. Její čtyři členové shodně smolili v dávném listopadu zkazky o toleranci.

Nejprve nám držel krátkou přednášku o tradiční tendenci pojmout jedno ze zadaných témat zcela konvenčně, která se (ach) projevila i v našem ročníku. Vytáhl čtyři kusy z hromady esejí a zběžně prosvištěl prvními odstavci, aby si připomenul naše skvosty. Vzápětí mírně odtušil, že jich se tyto jeho obecné poznatky příliš netýkají. Ačkoli jsem ji skromně považovala za tristní, docent mou esej označil spíše za artistní. Jelikož po sobě v rozrušení nemohl přečíst výtky, které si k ní o Vánocích poznamenal, zhodnotil ji smířlivě příznivě.

Náhle ho vyrušil telefonát. Do sluchátka však stísněně zahlásil, že právě zkouší, je nervózní, má strach a vmžiku zavěsí. A zavěsil. Férový člověk.

Přistoupil k rozhodujícím testům. Pohlédl na můj rozporuplný výtvor, významně zvýšil hlas, nazval mě výtečnicí a rozhodl se mě roztrhnout až na závěr. Co dělat. Choulila jsem pobaveně na židli a poslouchala, kterak kárá mé tři spolužáky. Třetí stranu testu spolužáka číslo jedna charakterizoval jako krizi. Řečeno sportovní terminologií – myslíte-li si naivně, že už máte zápas v kapse, ani se nenadějete a prohrajete sedm ku pěti. Ještě hůře dopadl spolužák číslo dvě. Pana docenta rozvášnil svou suverénní odpovědí na bonusovou otázku, která se ptala po pěti světoznámých galeriích. Veden neotřesitelnou logikou, že v každé metropoli musí zákonitě stát jakýsi podobný ústav, šalamounsky pod sebe prostě vypsal Paříž, New York, Vídeň a Řím. Naproti tomu spolužačka číslo tři se v galeriích orientovala skvěle. Problém se vyskytl, teprve když se docent šibal otázal, proč se petrohradské muzeum Hermitage jmenuje Hermitage.

“Nevím, já neumím rusky.”
“Ale to je francouzsky, drahoušku.”

Pak jsem konečně přišla na řadu. V podstatě mohu snad říci, že jsem udělala dojem. 😎 Pana docenta při opravování podle jeho slov naprosto šokovalo a vyvedlo z míry, že si někdo dovolí mu písemně okomentovat samotné (sporné podotýkám!) zadání. Na svou obranu jsem mu musela zopakovat, že uctivá korespondence, kterou jsem v testu zahájila (př. osobně se domnívám, že Immanuel Kant je autorem obou zmíněných kritik, ale v zadání jste použil jednotné číslo, čili jsem zaškrtla pouze Kritiku praktického rozumu), byla opodstatněná, poněvadž měl zadání na několika místech skutečně v nepořádku. To ho evidentně rozveselilo, neb pan docent je muž velice moudrý a moderní. Zmínil se sice, že v dnešní feministické době by si to se mnou měl vyřídit, ale nakonec v něm po tuhém boji zvítězil duch osvíceného vzdělance. Pedagog byl udolán.

A tak jsem navzdory svým “nadrzlým poznámkám” (rozuměj vyšším principům) obdržela jedničku a bylo mi doporučeno, abych se zapsala na některý z dalších docentových předmětů. Což mileráda provedu. 🙂