Dlouho jsem přemýšlela, zda sem vůbec blinknout zdrcující pokračování fotorománu, protože na mě veškeré nastalé události kolem prehistorického zařízení nezřízeně negativně působí. Nakonec jsem se rozhodla, že sem mrsknu aspoň stručnou verzi o vývoji mé frustrace.

V hlavních rolích pokračují:
zmetek fotoaparát – Praktica MTL 5B
husťák – duchovně založený spolužák z minula (spolužák F.)

Po prvních domácích pokusech a hlemýžďském zapouzdření prvního filmu jsem přístroj zavezla zpátky do Prahy s tím, že se ho pokusím tvrdě spářit s druhým zakoupeným filmem. Hned v pondělí jsem vykoumala, že nejsem debil, protože neumím založit film, ale že to má má frigidní Praktica neúměrně debilně a laxně zařízeno.

Přesto a navzdory těžkostem z odmítání spolužák F. nakonec film do přístroje jaksi pokoutně vložil. Možná bych měla podotknout, že eFko mělo motivaci a cítilo za fotopřístroj osobní zodpovědnost, poněvadž to je majetek jeho praotce.

Počítadlo sice nepočítalo, ale podle F. to prý nevadí. Asi jsem byla zrovna sjetá z předešlé Moravcovy přednášky, protože jsem si říkala, ať si teda nepočítá, když je blbé.

Tentýž sebevědomý F. si povšiml, že kolečko přináležející ke stupnici citlivosti filmu je nastaveno zle a že se navíc odmítá hnout směrem k dobru. Všimla jsem si toho už dříve, ale rozumně jsem usoudila, že barikády je třeba bourat systematicky postupně, a netrápila se tím zatím víc, než kolik jsem snesla.

Ne tak spolužák. Vrhl na netečné koleso výraz “ty se teda otočíš” a zabral. Já se domnívám, že by dřív sám otevřel bránu do Mordoru. Místo aby zapšklý mechanismus rozchodil, podařilo se mu urvat vrchní plíšek s namalovanou stupnicí. Netrápil se tím ale nijak zvlášť dlouho, protože pod plíškem vzápětí odhalil něco, co pobořilo zeď jeho skrývané bezradnosti. S výkřikem: “Už to chápu, tady jsou zářezy od šroubováku!” se ponořil do batohu a vytáhl odtamtud…pouzdro s manikúrou.

Troufám si říct, že jsem v jeho ruce poznala pilník.
Byl k ničemu.
Protože to samozřejmě nebyly žádné zářezy.

Tehdy se pragmatický F. rozhodl uchýlit se načas k mé barikádové strategii. Vyšli jsme ven před fakultu, že oba budeme tedy cosi aspoň zkušebně fotit.

Jenže jsme přišli na to, že bizarní expozimetr sice dělá leccos a dělá to s potěšením zarputile mimo výřez, ale že rozhodně neměří. Vyčerpávající zkoumání na posrané lavičce na Střeleckém ostrově nakonec vyzjistilo, že to bude tím, že fotoaparátu nemá co zaclánět, protože příznačně nefunguje clona. A to byl víceméně konec druhé epizody. (Byl by to konec úplný, kdyby tam někde stála Matka buků, na kterou bych se mohla smrtelně napíchnout.)

Učitel usoudil, že milý opravář Pazderka dost možná spraví clonu jedním hrábnutím. S optimismem jsme za odborníkem vyrazili. Pazdera si vzal na hrábnutí čtrnáct dnů. Tak se momentálně nacházím ve vzrušeném očekávání a po večerech si z kartonu vystřihuju různé druhy clon.

PeS: Jediné, co mě dokázalo trošku utěšit, byl mužův empatický návrh, abychom se v kolejní fotokomoře, kterou ovládá spřízněná anachronická duše Milan, dívali na třetího Pána prstenů s bonusovými scénami.