Školní seminář praktické fotožurnalistiky dospěl do vrcholně praktické fáze, kdy nám učitel nakázal, abychom zasunuli filmy do prastarých černých zázraků a pevnou rukou se prodrali do tvrdého jádra pravověrných fotografů.

Za tímto účelem jsem získala ze spřátelených pragenerací německý demokratický fotografický přístroj. Dnes vpodvečer v hájemství domova jsem nabyla touhy a odvahy film do něj vsunout. Nastudovala jsem k tomu různé příbuzné manuály, protože manuál k mému vypůjčenému fotoaparátu nebyl dosud zrestaurován, a měla jsem celkem optimismus v duši.

Vše se z kazety odvíjelo skvěle, než si vyklubaný film umanul, že přístroj zevnitř smrdí, a začal se kroutit, že se v něm prostírat nebude. Zachmuřila jsem se. Citlivý film rovněž potemněl.

Po několika mých zákrocích byl film nadále kamenně zachmuřený a navíc k tomu začínal vypadat trochu ošuntěle. Já taky. Spolužák odborník mezitím na dálku radil, ať film přilepím k cívce izolepou, druhý spolužák, duchovněji založený, navrhoval, že společně zabijeme učitele a jeho duši obětujeme satanu a ten nám film založí.

Když přítomný rodič chvíli poslouchal, jak se morduji, vzbouřil se v něm silný otcovský cit, dřímající patrně od dob, kdy mi vyměňoval plíny, a vcválal do problému jako indián do bitvy s bílým psem. Poněvadž sám zamlada vyfotil extrovním aparátem všechny vořechy v rodné vsi, svěřila jsem mu vousaté zařízení bez obav do rukou. Se slovy “ukaž, to přece musí jít” několikrát rázně potáhl páčkou. Bratr poblíž se pochechtával, pes v koutě zvedal oči v sloup.

Pravda je, že to šlo. Film byl namotán zpátky do kazety s takovou rychlostí, že koukal jako puk. Palčivý problém byl, že už to nešlo znovu ven, protože ho tam rodič v euforii omylem namotal celý. To nás všechny (kromě přezíravého psa) vyvedlo z plánu i z míry.

Bojovnému rodiči se zúžily zornice ve dvě vypípané pomlčky a zatímco mně se do duhovek zahákly nervózní otazníky, odešel se připravit k operaci. Pes v koutě obrátil oči v sloup.

Bojovník se usadil doprostřed kuchyně pod světlo hlavní operační lampy a zahájil akci. V jedné ruce držel sofistikovanou oční pinzetu ze zásob armádní nemocnice, v druhé ruce multifunkční kleště s baterkou na zadku.

Ačkoli se dlouho zdálo, že nevyjde ani kousek, hlavní chirurg byl odhodlán neskončit, dokud film ven nevyláká. To je nebezpečí, které vyvěrá z jeho ošemetné vlastnosti dokončovat započaté. Ale nakonec cosi skutečně vyrval – a nebyla to celuloidová chiméra – jen to šlo patrně pro větší napětí nás přihlížejících po malých článcích. S bratrem jsme jásali nad každým novým útržkem, neboť jsme z nich na stole skládali puzzle jako z tasemnice. A samozřejmě jsme chtěli podpořit našeho mocného rodiče v sveřepém úsilí.

Po hodině vyšlo ven dílků v celkové délce asi dvaceti úctyhodných centimetrů. Záhada ovšem dosud vězí v tom, proč se vůbec neobjevil zúžený jazyk, který je na začátku každého, byť i zaraženého a rozčarovaného filmu v depresi. Rodič si otřel zpocené čelo a mrštil gumovými rukavicemi daleko od sebe s tím, že končí, že je to svinstvo a že starý dobrý digitál.

Pes otočen ke zdi mlaskl ze spánku.