Nick Cave – A uzřela oslice anděla

Euchrid seděl se zavřenýma očima v mrazivé kobce své samoty. Uchvácen vírem nejrůznějších pocitů se dokonale a bez protestů oddal temnotě svého zvoleného úkrytu: bažiny.

Slyšel, jak utahující se korzet popínavých rostlin zraňuje mocný kmen cedru. Nastražil uši a slyšel sténání starých údů stromu, které podléhaly nemilosrdnému útočníkovi. Slyšel také tichou píseň tarantule, která se krčila v koutě a drnkala na orosené struny své sítě. Ani šustění listí v dutém pařezu neprošlo bez povšimnutí. Stejně tak kosti a zobáky mrtvých ptáků. Zuřivý pleskot chyceného křídla. Pukající vejce. Hořící hnízda. Snášející se chomáč chlupů. Vytržené pírko. Poryv větru. Kapání vody. Cvrkot.

Naslouchal zvukům svého spoutaného těla, praskání páteře a žeber, napínání těžce zkoušené nervové pleteně, sykotu vnitřností a sténání své kůže a kostí uvržených do okovů a nabodených na truchlivý špendlík bytí.

Zanícená deprese, špína žijící vlastními životy, puch tlejících hadrů, nekontrolovatelně hnisající rána, tělo knížky rozříznuté od linky úst až po břicho, obrácené kůží dovnitř a masem ven. Stigmata vyvěrající z údolí. The first born is dead a přichází čas po smrti. Druhorozené dvojče knihy knih. Místo naděje vygradované šílenství, místo víry fanatismus.

Říkají, že geniální. Mimořádná. Pravda je, že vegetuje mimo všechny známé řády. Nečtěte to, pokud se necítíte být umístěni tamtéž. Nebo pokud vám není opravdu zle. Knížka totiž funguje jako dokonalá náhrada za společensky nevhodné a společností neakceptovatelné vyzvracení se z podoby.

Poví­dal sem vám o ďábelské hrůze z Mrtvočasu? Ví­te o Krvácení­? O Mrazení­ch? Podařilo se mi zachytit akorát zlomky utí­kají­cí­ho života… jako hrsti větru. Čas se porouchal. Noc a den, pronásledovatel a pronásledovanej, roztahujou svoje zářivý nebeský koule od obzoru k obzoru. Slunce je na podání­, měsí­c ho vybí­rá, protrhávaj roušku času a praštěně poletujou sem a tam, tam a zpátky, světlo a tma, jako když se u kapsičky nebes houpaj hypnotizérovy hodinky a jako kyvadlovej pohyb holý žárovky, která se houpe u stropu v prázdné mí­stnosti. Hodina! Den! Pryč! Utekly! Zmizely neposkvrněné, nedaj se už zachránit, nikdo je neprožije. A to všecko, než stačí mrknout. Mrtvočase! Mrtvočase! Kam jsi uplynul? Komu jsi k užitku, když ne mně? Zabijáci a zabí­jení­. Vraždění­ mýho života mýho času na tomhle světě. Agónie a zoufalství­ mejch ubí­hají­cí­ch dní­ a jejich pomalý, logický převody, nekonečné hrčení­ koleček, který odtikávaj minuty, počí­taj každý zapraštění­ kostí­ a vteřiny bolesti a nesnesitelná dálava času. Prožitýho času. Ale co všechen ten mrtvočas, všecky ty dny, o kterejch neví­m? Kam se poděly?