Tímto definitivním odsudkem ve zkratkovité spřežce, který s pohoršujícím mlasknutím pohotově vydloubla z nasvícené mozaiky přebujelé moudrosti svého literárního otce, považujícího se skromně za jeden z přetrvávajících skvostů a celistvých zázraků současného postmodernismu, se šestnáctiletá hrdinka přibližně ve třetí třetině své knihy v plném pochopení pokusí udolat, usměrnit a ukonejšit verbální výtok svého žalostně vyvoleného.
Tento jeden tristní sen mužského pohlaví sám sebe záhy dobrovolně rozmixuje v kaši z pohaslých rybích pozůstalců, neboť je to osobitý tupec, který se náležitě připraví o dlouhodobější společnost nejcyničtější literární postavy, jakou jsem kdy poznala, fanaticky fantastické Modry van Meerové.
Modřina, podle všeho okouzlující matka, v době před vyblednutím vzpomínek, kdy ještě aktivně lovila, dosáhla neobyčejné neschopnosti. Své jediné dítě zrůdně pojmenovala podle modrých motýlů, kteří jediní mezi létajícím hmyzem byli tak velkodušní, či hloupí, že se nechali přišpendlit k zatuchlé vitríně.
Nicméně v románu je matka soustavně mrtvá a její potomek, skepsí prorostlá agnostička Modra, která přečetla nezdravé množství knih, disponuje kromě povážlivě vysoké hodnoty IQ pouze jedním, podle všeho okouzlujícím rodičem, jenž se profesionálně věnuje bourání představ o tradiční rodině, sběru artefaktů po odpadlých láskách, čili Jepicích, a “plkvědě” neboli politologii. Má roztomile nesnesitelnou povahu a mozek, který uvolňuje nahromaděnou znalost tím, že po okolí střílí břitkými moudry a pronikavými citáty.
“Vždycky žij s ohledem na svůj životopis,” opakoval mi s oblibou táta. “Nevyjde samozřejmě dřív, než budeš mít Velkolepý důvod, aspoň ale budeš žít skvěle.” Bylo jasné jak facka, že táta doufá, že jeho posmrtný životopis se stylově nepřiřadí k dílům typu Kissinger: Muž s velkým M (Jones, 1982) ani Rytmus v těle: Život s Bingem (Grant, 1981), ale spíš někam k Novému zákonu nebo Koránu.
Modra se svým otcem, neustále kdesi hostujícím profesorem, kočují po Americe a systematicky debatují nad ušlechtilými vědami. Na poslední rok Modřiny střední školy oba zahnízdí v Severní Kalifornii, ve čtenářsky atraktivním prostředí fiktivní elitní střední školy. Zde se střetávají se třetí hlavní postavou, temnou a exotickou Hannou Schneiderovou s morbidním zalíbením ve veteši a turistice, toho času učitelku Úvodu do filmu, která má ovšem stránky sečteny takřka od počátku. Hanna Modru přivede do znamenitého spolku plného okázale přesycených literárních pubescentů, zvaných Princata. Záhy se oběsí na elektrické šňůře, čímž knize dodá kýžený detektivní rozměr a rozvášní Modřinu apokalyptickou obrazotvornost, kterou se nyvá dívka pokusí uspokojit zodpovězením palčivých otázek.
Oběsila se Hanna skutečně nebo jen naoko? A proč právě na elektrické šňůře? Zabil ji zásah shůry nebo z Greenpeace? Byla Jepicí? Měla zběsilý poměr s Charlesem, který “byl blond, ale nebyl to typ vybledlého Skandinávce, který vypadá, že nutně potřebuje barvu, přeliv nebo aspoň v něčem namočit”? Měla poměr s Modřiným rodičem? Měla poměr? A průměr? A co na to Jan Tleskač? 😉
Šokované lingvistické hledisko je při čtení naprosto ochromeno dokonalými jazykovými kličkami, jimiž se patřičně zapeklitý děj se sadistickým uspokojením promenuje. Vybrané okruhy z mechaniky pohrom jsou impozantní intelektuální četbou pro pokročile zdatný a neohroženě kulturně vzdělaný lid. Mluvní vandalové s bobtnajícími slinami na bradách a mimořádní literární barbaři je nebudou schopni patřičně vychutnat. Už proto, že bichle je sestrojena jako osnova výuky pro hodiny světové literatury a jim tak unikne kdejaká nuance a rozkošný detail. Nechápete-li potenciál svodu a přitažlivou nádheru několikanásobné aliterace, vyhněte se knize obloukem, nebo bídně utonete v záplavě metaforických konfet.