Můj jediný recept (ztracen v upřímném textu)

Nejsem rodinný typ. Nevařím, nepeču, nesmažím. Celkem dovedně krájím zeleninu a otvírám lednici. Ke kuchařské literatuře se nepřibližuji, oddíl v knihovně jí věnovaný mi zapáchá vařeným zelím, rozmačkanou bramborovou kaší a kyselou omáčkou. Nevedu si deníček ozkoušených a úspěšných receptů s dětskými malůvkami, postupy a důležitými připomínkami typu: “Přidej raději dvě a půl vejce”. Nemám ani zástěrku, ač by mi jistě slušela. Když spolužačky a kamarádky probírají, jak se nejlépe vypořádat s přípravou zapeklité svíčkové nebo dvoupatrového čokoládového dortu, který se z lásky pokusily stvořit k narozeninám svých chlapců, sedím nad knihou a před očima mi poskakují dotěrné tlusté černé otazníky. Ptají se, kde jsem se zasnila.

O sporák jsem se nikdy příliš nezajímala. Asi ve dvou letech jsem na sebe strhla velice horký pekáč právě vytažený z trouby, hlasitě křičela a způsobila si doživotní popálení pravé nohy. Od těch dob k němu nechovám důvěru, trpím předsudky a předpojatostí.

V mých patnácti okolnosti chtěly, abych se musela začít stravovat víceméně sama. Nastalá situace mi plně vyhovovala. Oblíbila jsem si zelenou (syrovou) stravu.

V prvním ročníku jsem přestala trávit ulepené obědy nad umělohmotným táckem ve čpící školní jídelně, čímž jsem se s definitivní platností zcela odpoutala od běžného pojetí lidských pokrmů.

Jsem natolik důvtipná, abych si uvědomovala, kolik kladných bodů svou nechutí k vaření coby potencionální nevěsta v bílém pro žadatele, hledače a odvážníky ztrácím. Jediné mé štěstí je, že vdávat se nechystám, nikterak mě nevzrušuje představa načinčaného dortu, dojatých příbuzných a záplav svátečních šatů. Mám v oblibě jasné smlouvy, nikoli úpisy zahalené slavnostními sliby, ověnčené svátostmi, stokrát proklamovanými.

Odbočila jsem, šla pořád rovně podél životního plotu a pak se tu zjevila křižovatka. No nic. Velím Zpět k pointě.

Před dvěma dny se mi přihodila zvláštní věc. Bylo pro mě uvařeno jídlo. Pouze pro mou osobu. Již dříve k takovým případům pochopitelně docházelo, obvykle ale v restauracích a stravovacích zařízeních, kde pokrmy voněly zištně, kde je servírovali s vypočítavostí a přesně podaným účtem. Můj provizorní kuchař mě proto dojal do té míry, že jsem začala být až skoro milá. S podezíravým zábleskem v nedůvěřivých očích se mě okamžitě a zvýšeným hlasem otázal, co jsem provedla. Byl drobet rozmrzelý, popálil si totiž ruku.