Na víkend, který začal v pátek v podvečer pozvolna prýštit a následně odtékat do odpadu kolejní sprchy, jsme se sice se zpožděním, neboť se Máchomuž bavil se svými umělými inteligenty, ale přece jen vymáčkli ze zaprděného Pragosaura a vyrazili na západ, do země hojnosti. Začátek cesty nám sice proslunila Ewička, co teďko řádí už jenom v mezaninu polského Harvardu, avšak závěr cesty trochu zachmuřila teoretická debata o tom, sluší-li se v situaci, kdy už asi sto kilometrů z temnoty za volantem vytrvale svítí hladová kontrolka rezervy paliva, spolujezdci “ze srandy” tvrdit, že, ač to není pravda, pět posledních minut již jedeme jenom proto, že jedeme z kopce, či nikoliv. Jakkoli to nezní pravděpodobně, vskutku to byla debata pouze teoretická. Praktická data ovšem dodal týden starý společný zážitek, který jaksi předem rovnoměrně rozlosoval i strany, které jsme v debatě měli zastávat a zastávali. ;-)

Avšak přesuňme se dál, nejlépe až k domu paní tchýně na Větrné hůrce na Fosforovém kopci. Na dlaždicích přede dveřmi se rozpakovaly podezřelé temnočervené rybníčky, což mě samozřejmě vůbec nepřekvapilo, neboť jsem dobře obeznámena s nadprůměrným výskytem mafiánů a jejich tvorbou v tomto rozoraném kraji. Ve vchodu jsme se ovšem minuli pouze s krvavým psem. Buvol známý ve slangu zlých psích plemen jako “staffík” se šel venčit a za sebou nechával velmi sugestivní rudou stopu a smutného svalovce s kyblíkem mýdlové vody. Povzbudivě dekadentní západ jako vždy. Svalovec nám prozradil, že tamní řezník, co má rád zvířata, to tak staffíkovi prý nechal schválně, ale já bych skoro připodotkla, jestli náhodou někde něco nezapomněl zašpuntovat.

Nicméně, matka mně milého rodu, jenž se kdysi ujal v tamějších končinách, nás o osm pater později přijala s úlevou a s prohřátými ptáky, my jsme dodali květinovou výzdobu. Pak jsme šli ale v podstatě hned spát, protože na ráno jsme dostali naplánovanou bojovou výpravu do lesa na kloboučnatce.

Poprvé po dvou letech od doby, co jsem v jeskyni na ohni klohnila mnohovrstevnatou smaženici, jsem tedy co činila s houbami (hned poté, co mě ráno hrubě pořezal chleba). Navzdory optimistickému, den starému televiznímu vystoupení šéfa českých mykologů u veřejnoprávníků, jež jsem při zahájení výjezdu připomněla, abych podložila racionálnost naší akce, maminka předem několikrát hlasitě avizovala, že se jdeme hlavně projít, když je venku tak krásně a nějaké hubstvo že je vedlejší. Ovšem intenzita, s jakou bylo toto pronášeno, nás měla dávno varovat. A pak taky opakovala, abychom chodili úplně pomalinku, jinak že ty houby mineme… Takže při prvním kroku směrem k čemusi, co splňovalo rámcovou definici lesa, se od nás čistým chirurgickým řezem oddělila a tryskovou rychlostí se ztratila z dohledu. :mrgreen: Ale nemůžeme jí zase úplně křivdit a musíme uznat, že občas, když pečlivě vysbírala nějaké exkluzivní místo, volala nám mobilem, abychom se přišli podívat. :smile:

Exkluzivní místa přišla ovšem až v prostoru asi třetí lesní definice, do té doby to byla spíš taková pátračka ve stylu “I Want to Believe”. :smile: Přesto, a hlavně proto, že jsme si poměrně rychle osvojili speciální bitevní strategii pro dva, jsme našli ucházející množství zavilých kozáků, co mají nohy jak týdenní strniště. Na rozdíl od Máchomuže jsem ale jako jemná a uhlazená dívka z civilizace, co po večerech tančí nad Vinohrady, zcela přirozeně preferovala osukýnkované a hlaďoučké klouzky, jejichž oslnivá žluťoučká pleť zářila zdravím a zhluboka dýchala jistě docela všemi póry. :cool:

A nakonec jsme ta houbiska ani neměli kam dávat, ačkoli jsme jim rovnou setínali hlavy, aby byla povolnější, takže jsme se museli vydat zpátky, a hajný lesa pán, který jel v dálce v džípu po poli, se málem vyboural o zajíčka v své jamce, jak natahoval krk, aby nám dohlédl až skrz košíkové proutí. Tahleta “rostou” obsese, kdy každý ví, CO roste, je mimochodem úplně fascinující jev.

Doma jsem byla vyvázána z povinnosti utírat nádobí, protože jsem musela číst děsnou knížku na pondělní seminář. Jako heroj jsem překonala asi třicet stránek a pak mě to lineární peklo uspalo a když chtěla jít večer tchýňka pařit, mrtví jsme byli “my mladí” oba. Nechala nás tudíž svému osudu a šla do putyky s jinými. Jenže mně to bylo trapné, pročež jsem záhy obživla, k témuž jsem přinutila muže a vpadli jsme do víru místního folklóru. Vepřové koleno jsme však odmítli. Kouřovou mlhou v místnosti jsme se probrodili k mamince, která nám dosud zahřívala židle, a k její parťačce, která se ukázala jako hrozně správná dáma, zvlášť potom, co nám s ohromnou grácií a šarmem vyprávěla, jak málem zabila jakéhosi otrapu rozečteným Kmotrem a jak mu pak vyčlenila čestné místo v knihovničce. :smile: V přívětivém, a nadto poučném hovoru jsme s nimi pili celý večer, teda hlavně já, poněvadž muž byl řidič, zatímco z plazmy nad námi utěšeně odkapávala boxerova krev.

Po noční vyjížďce zmáčenými cestami a po návratu do příbytku se maminka podívala na pořádný ciferník a s úlekem konstatovala, že je o tři hodiny víc, než kolik jí nalhaly její vlastní úskočné hodinky v hospodě. Tomu jsem bytostně rozuměla. Taky si vždycky myslím, že je míň…to je asi jedna z posledních oblastí, ve které zatím zůstávám optimista a nepředstavuju si ty horší varianty. Ale dál. Já pak z hladu uloupila dvě studené brambory ve slupce, což se ale maminka nesmí dozvědět, přestože vina je i na jejím potomkovi, který mi v tom nezabránil, protože hlavně natěšeně vyčkával, že budu třeba ještě zvracet. Nic z toho ale nebylo, a tak jsme šli zas padnout.

V neděli byl v programu slavnostní oběd ve vybraném žracím stánku. V hlasování, z něhož jsem se z důvodu osobní nízké protřelosti v místním pohostinství sama vyloučila, zvítězil statek na cípu světa. Z toho jsem měla ovšem solidární radost, protože jeden nikdy neví, kdy se onen cíp propadne do té světokoncové propasti, co se zrovna kousek poponatrhne, a čí menu bude to poslední. Dostali jsme delikatesy ozdobené červenými chlupy paní kuchařky, které sice nevypadaly špatně a ani tak nechutnaly, ale po zbytek dne mě pálily na žáze. Ale jinak to bylo docela prima, hlavně když nám maminka odhalila něco málo ze života drobného, leč extrémně výkonného univerzálního dealera.

Po jídle jsme museli maminku předat příbuzným, již si pro ni dojeli až před statek, ovšem ještě předtím nás, tedy nejprv hlavně Máchomuže, uhodil takříkajíc do koulí propagační plakát lákající na výstavu Arabeliných propriet. Na plakátu byla totiž Arabela, což by nebylo zase nic tak moc zvláštního, jenomže, jak nás muž správně upozornil, měla na té fotce taková prsa, jaká ani já ani on z dávných nedělních dopolední nepamatujeme. Řečeno mírně vulgárně – za těchto okolností už bychom se Rumburakovi nedivili, že si vybral tu trapnější z obou dcer. :smile:

Pak jsem zůstala znova sama s pekelnou knihou, čili jsem si mohla na sto stranách užívat rozkošnický popis toho, jak se rozpadá údajně fakt hustá říše a jak proudy vřelé moči jejího jediného boha zaplavují lidi všude okolo. A když se ta říše konečně definitivně rozpadla až k doslovu, jeli jsme zpátky do Prahy. :???: Výlet to ale byl moc příjemný a odvezli jsme si kromě čerstvé smaženice v kastrůlku i spoustu krásných zážitků™. A Máchomuž navíc klíště, o jehož pobytu na svých zádech se dozvěděl sice až následujícího dne, ale to mu nebránilo, aby jeho prve skrytou přítomností zpětně zdůvodňoval mimořádnou kadenci svých mimořádně trapných fórů, jimiž nás v neděli zahlcoval. Klíště však jakýkoli svůj vliv popřelo. No komu asi budeme věřit… :smile:

Post Navigation