Zdálo se, že v bezprostředním okolí vznáší se dnes a ve dnech dnešek předcházejících už jaksi přemíra neřestných choutek a tuh, posledních výkřiků, pláčů na nastavených ramenech, uječených sonát a staccatových tokát.

Mou citlivě romantickou duši v nestřeženém mžiku ok (fakt těch) poblouznil lyrický cynismus. Recituje jí teď melodramatické verše o životě. Vesměs salátová vydání.

Taky mi nějak začaly padat vlasy. Ačkoli možné je, že jsem paranoidní. To se s určitostí vyloučit nedá.

Rodič si urval hlavu, oblékl si svou nejlepší košili a šel podpálit dům. Pak hledal, bezhlavě, psí náhubek. Objevil jenom koš, který by svou velikostí uspokojil i divoký skot či divokého Skota, a pokoušel se ho nacpat psovi, pročež se pes urazil, že prý není žádná kráva a snědl mi večeři.

Bratr se rozhodl, že začne vařit. Nemám potuchy, co se mi tím snaží naznačit.

Přestala jsem, vyléčena, snít o vysokoškolácích, pádech ze stropu nebo z půdních oken a přišly nové, rafinovanější noční můry.

Jednomu mému příteli chybí dívka, druhého jsem odmítla a třetí za mnou může přijet, až bude pršet a dost naprší. Je sucho.

Poučena moudrou knihou, vyprávěla jsem svým blízkým vážný příběh o Čingischánovi a jeho loveckém ptákovi. Jenomže namísto sokola jsem nechtěně vytrvale zmiňovala holuba, (to bude zřejmě stejný problém, jako když místo o deštníku mluvím zásadně o ručníku, nevím proč) a než jsem se dobrala k hluboké pointě, všichni se váleli v potu smíchu.

Ztrácím iluze o své budoucnosti.

Samý pech a žádný volný pelech.

Zkrátka, abych se přiblížila tématu, dostala jsem se na několikerá scestí, a proto jsem se rozhodla vydat se odtamtud pryč. Hledala jsem cosi humoristického. Jako jedna z těch schůdnějších mi připadala krkolomná cesta víry katoličky. Otevřela jsem Bibli. A to mě přivedlo zpět k zásadním pochybnostem o světě.

Co jsem živá, není mi jasná jedna věc. V Bibli, v příběhu o Stvoření, se jasně píše, že Bůh stvořil Adama (člověka) a později po zralé úvaze ženu Evu. Pod podmínkou jim věnoval rajskou zahradu a kdesi cosi. Všechno běželo podle plánu, dokud had a strom poznání a jablko a tak dále. Chci říct, že tito dva hříšníci měli děti, Kaina a Ábela a desítky dalších. Ábela teda jen dočasně.

Adam zestárl a Eva porodila ještě mnoho synů a dcer. Tak se rozmnožovali lidé na zemi.

Kulantně se káže právě tady. A v tom je ten zádrhel, jenž pro mě devalvoval obsah Bible na obyčejnou pohádku, navíc dost nedomyšlenou. Z hlediska teologického se možná jedná o kouzelný příběh a důkaz toho, že všichni jsme bratři a sestry (takto hmatatelně snad ne), který ale ztrácí na mystice a roste do obludných rozměrů při hledisku genetickém. Nemůžeme se pak příliš divit, že byla země rázem zkažená a Bohu se jako nezbytná jevila téměř kompletní očista. A opět stejná chyba. Přežil Noe, vzdálený potomek těch dvou v devátém pokolení, jeho manželka, jeho synové a jejich manželky, což by se sice dalo považovat za lepší výchozí bod, přesto se mi to ve výsledku nezdá být úplně košér. Holt ale byli to právě oni, kteří byli požádáni, aby se plodili a množili a naplnili zemi.

Jako tenkrát, když jsem studovala Starý zákon kvůli společenskovědnímu semináři, jsem dospěla k rozhodnutí, že Bible je vskutku obdivuhodná kniha, nicméně mé víry se i nadále budou muset obejít bez podpůrného křesťanství. (Bibli jsem zase zavřela a vrátila se ke skvostné paní Dallowayové).

Jen doufám, že jsem se teď svým nerozumným vyznáním nedotkla nějakých sveřepých křesťanských misionářů, kteří by se mě snad pokusili vystrnadit z mého celkem pohodlného usazení mezi pohanstvím, zen-buddhismem, buddhismem, taoismem a vším ostatním, co se mi líbí a s čím se neztotožňuji. Nechť si připomenou, že jejich bůh má zcela jistě úplně stejný smysl pro humor, jakým disponuje ten můj. 🙂