Znáte ten pocit, když se jenom tak procházíte městem, bez času a bez hodin, které by ho hlídaly, gumový vzduch se kolem Vás tentokrát hladce rozestupuje, plasticky se táhne a rozpíná, a Vy si při pohledu do prostoru uvědomíte, že zrovna stojíte? Že mezi tisíci kroků jste se teď právě zastavili u lavičky, stojící bokem proudu, za neviditelným zábradlím? Že teď právě jste někde uprostřed ? mezi tamtím a tímhle? V tom celém rozbaleném je nostalgie, v dárkové krabičce veliký kus smutku a veliký kus radosti, oba v takřka dokonale vyvážené harmonii, opaky zapletené jeden do druhého. Za Vámi se pinoží děti ze školy…Zdařbůh, zdraví se. Chtějí se sami sobě vysmát? Chtějí se Vám připomenout? Pak se rozejdou a Vy spolu s prostorem zůstáváte zase sami. Tak znáte ho? Já ho znám.