Pohledem, kterým hrdý šlechtic obhlíží své četné polnosti, jsem přejela po nepovlečené posteli, kde předtím vyrostla halda velikosti i tvaru Řípu. Namísto rotundy se na vrcholu tyčil lak na nehty. Na okna se zvenčí přilepila navlhlá tma. Nicméně, odchlípnutými růžky sem občas prosákl zlomek pouličního světla a po kapkách vytekl na podlahu.

“Jsme zpátky, Umberto,” prohlásila jsem slavnostně a vyrvala plastovou krávu z půllitru, v němž se mnou přicestovala z pátého patra.

Byly jsme zpátky.