Vzrušené razítko se sneslo na úroveň mé opuchlé hlavy, kde po zlomek sekundy zrychleně pulzovalo. Vzápětí se neovladatelně vypustilo na papírek, který jsem průvodčímu vtiskla do ruky, a zůstalo zkroucené oddychovat v mohutné dlani.
“Praha?” Nadzdvihl obočí tak vysoko, že samolibě odplachtilo do hájemství mocné čupřiny vykukující zpod předepsaného kšiltu.
“Tam se ztratíte!”
“V to doufám,” špitla jsem právě v okamžiku, kdy s dobromyslným úsměvem velkého vlakového kustoda zabouchl dveře od kupé.

Přiměla jsem rozbouřené zraky, aby natekly zpátky do očních důlků a vyhlédla do dekadentní krajiny postmateriální české společnosti, okázale se rozprostírající kolem Přerova. Před několika bolestnými oka-mžiky jsme já a velký citový mastodont nastoupili do vlaku, který se teď raně čtvrtečním časoprostorem zmítal v agónii opožděných minut.

V důvěrném souladu s učením mistra maršála McLuhana jsme se stali vlakem. Rozzářil se životem, který jsme mu propůjčili. Proto můžu podotknout, že jsme se postupně vnořili do kdejakého nádraží a lidem za oknem, tikajícím na nástupištích, jsme řezali busty z těl, aniž bych musela nastolit teorémy psycholingvistiky a riskovat, že mi mí čtenáři nebudou rozumět. Že mě nepochopí a zle se na mě oboří, neboť se jim nedostane čtenářského vyvrcholení.

Všeobecná slast z trhavého pohybu, jímž vlak dával najevo, že je obtěžkán a vyráží, nás objala během mého pobytu uvnitř celkem šestkrát. Chtělo se mi dále velmi plakat, ale příčilo se mi zneužít ideálních technických podmínek, které dynamicky ztělesňoval takřka opuštěný a vymrzlý vlak rozrážející tenkou sněhovou krustu na okolním světě. Posadila jsem proto na své místo kaskadéra pro vypjaté momenty a šla se otupit komiksem o nacistech.

Tak si říkám, kam má člověk skládat všechny hrůzy civilizace, které potřebuje k tomu, aby se patřičně zalekl pomíjivosti vlastních útrap a připadal si odpovídajícím způsobem maličký.