Včera v práci mi batoh odskočil na klávesnici a zmáčkl tlačítka, co dohromady převrací obrazovku vzhůru nohama. Ani jsem netušila, že nosím na zádech mistrného komentátora. I když má pusu na zip.
Jsem nechutně zparalyzována. Přemírou askorbu snažím se udolat monstrbandu bacilových píčusníčků a není se mnou nic, neboť můj kamarád do deště, můj osudový zelený notebook, k němuž mě váže až nepříjemně bytostně důležitý mentální kabel, se samozřejmě rovněž rozestonal a již řadu mých ponurých dní je podrobován nárazové léčbě pána, který vypadá jako ten otykadlovaný přemoudřelý vousáč z toho krotkého francouzského animovaného filmu o lidském těle. Momentálně se čeká na pašované polské pilulky. Nyní mám v držení na klíně dočasnou náhradu, protřelého bonvivána, mnohokrát vykastrovaného a přešitého, který, ač mu čas od času vypadne podvozek, tak nějak ví, jak na věc, ale není to ono, chybí tu souznění. Přesto, i když jsem zamáčklá jak buldok po havárii a nemůžu řádně psát, cítím nutkání přec ve stručnosti cosi zaznamenat, aby si měli ti, co přijdou po skřetech, co číst, než jim vědro zahučí do studny a budou mít průser.
Vůbec nevím, jestli to, co jsem napsal, je pravda.
Korektorská recidiva. Tak by se to asi odborně jmenovalo. Urputná touha napravovat svět mě na začátku února zatáhla zpět do místa (pře)činů. Novinářstvo se krčilo na polovině newsroomu, někdo zmizel, někdo přibyl, chyby však zůstaly. Ostatně proto jsem také byla povolána. Schytala jsem doktorskou pohádku, zrazené české vepře, arabské bitky (plné pekelných arabských jmen) i jednání o osudu velkého blondýna. Read More →
Na konci světa v poli, v pustině obklopené pochybnými sklady barev a laků, kam nezajíždí ani násilníci či živly úchylné a kde působí notně svéhlavé kouzlo plechové periferie, dělala jsem v jisté redakci měsíc a půl hlavní korektoslečnu. Že jsem hlavní, usoudila jsem velmi záhy z toho, že jsem tam byla vždycky sama a jediná.
Nevím, kolik toho vlastně můžu říct, protože jsem někam založila smlouvu, kterou se mnou sepsali, a nejsem si jistá, jestli tam náhodou nebyla klauzule o mlčenlivosti, jež by tam ale podle mého soudu rozhodně být měla. Read More →
V dolní liště odbíjely dvě hodiny v noci. Napjatě jsem seděla vedle poloprázdného půllitru instantního čaje, houževnatě ždímala hvězdy a opravovala stylistické přečiny své nadpozemské inspirace.
Pro závěrečné, tabloidní, vydání drahé Fleše jsem se rozhodla zpronevěřit svým prudce skeptickým zásadám ohledně případné budoucnosti. Vyjevila jsem čtenářům fakultního skvostu neveselý, avšak přitažlivě bizarní čtvrteční osud. Navíc, jak se zdá, jde o horoskop s určitou univerzální platností. S nevyznačeným datem definitivního vypršení.
Křehká a bezbranná tradice nepopsatelně tvůrčího čtvrtečního semináře byla nadobro rozetnuta. Z jeho záhadných útrob se v duchu posvátného štědrovečerního příběhu, prakticky z ničeho, z nejistých odstavců zpocených talentů, obstoupen ohromenými zvířaty, opakovaně rodil zázrak tištěného slova. Už nebude. Je mi to tak líto, že jednoduše nemůžu ani psát. Taky proto, že se mi ztrápená klávesnice topí v slzách…
Totální kolektivní nasazení. Redakční okna zamlžená párou z kouřících se hlav. Rozbouřená mozková činnost. Vícehlasé vyťukávání vzrušených písmen do prázdných stránek textových editorů. Pohnuté emoce. Zkřivená obočí. Nervózní zírání do stropu. Roztřesené ověřování zdrojů. Plamenné diskuze. Rituální obětování. Nekonečné probírání hromady neotesaného materiálu a zajíkavé zaříkávání bolestně nepřítomných, avšak jistojistě jediných správných dílků, jež by hladce vklouzly do díla. Jakási nepřehledná a chaotická symfonie. Kdo nezažil, nikdy nepochopí.
Zažila jsem cosi neobyčejně intenzivního, experimentálního, hmatatelně bolestivého, naturalistického až pornografického. A nebyla to vojenská přehlídka. A kupodivu to nebyla ani demonstrace Dělnické strany, odkud jsme prchali v holými obavami tlumených záchvatech smíchu. Kulturnímu zážitku z úterního a středečního večera by snad mohla (svým avantgardním nábojem) konkurovat jedině korpulentní prezentace Fat Studies na Udiversu II z minulého týdne či včerejší setkání organizovaných intelektuálů nad fialovým plyšákem, kterému jsem nedisciplinovaně přihlížela.
Jde o divadelní festival Nultý bod. Zaujal mě natolik, že jsem o něm sesmolila krotkou zprávu do fakultní Fleše, v níž jsem použila výrazy jako netradiční prostředí, alternativa nebo snová imaginace. Bohužel měla zpráva tu smůlu, že editorem kultury byl tentokrát spolužák, který si pěstuje profesní averzi vůči alternativním umělcům (a to ani nezmiňuji, že v kauze okolo druhého článku zarputile brojil vůči mému člověku lapenému a údělu národnímu). Ve zkratce – festival představuje nekonvenční koláž plastické a fyzické a mimické divadelní produkce vyznávající principy spontánní hravosti a zesílené komunikace s divákem.
Dnes jsem ke klávesnici připustila velmi autoritativní odstavce. Mám ale takový – zesílený – pocit, že jejich něžní protivníci příjdou na řadu hned v příštím červotoči.
Kromě festivalu dnes vrcholí i výstava dětských obrázků v ústřední knihovně Nakresli svůj strach, což je další akce, která mě upoutala výrazněji než běžná lidská tvorba. Pravděpodobně ale už ani jednu nestihnete. Pech.
Výtvor nebo výtrus? Výroba? Výhrady? Vyloučeno.
Chodí se s klíčkem na Muže.
Vypadám prý mladince, ale věk už nějaký mám a devátého července začínám.
Tento článek jako ukázka mé práce mi patrně zajistil letní brigádu v redakci nejmenovaného týdeníku. Jelikož je to skoro jako splnění části snu, mám ohromnou radost. Konečně si má bohémská duše přijde na své. 🙂