“Jak tam tak stojíš jako hrdej vyhublej krtek, jsem na tebe pyšný.”
Mockrát jsem se loni taky snažila být. Na sebe pyšná. Protože bylo proč. Rok 2023 byl těžký. Začínala jsem ho s monoklem přes oko (který časem zmizel), a končila s jizvou na noze (která už nezmizí). Byl plný bolesti, zdravotních problémů a nasáklý vyčerpáním jak mlhou. Ale taky jsem se toho strašně moc naučila, posunula se, jak jen to šlo, a zažila skvělé dny – a většinou dokonce protože jsem se rozhodla, že právě takové budou.
Ovšem jeden z mých nejen v tomhle roce přetrvávajících problémů, který mi moji blízcí často připomínají, je fakt, že místo toho, abych se z úspěchů těšila a šplouchala se aspoň chvíli ve vaně s konfetami, okamžitě kamzím zase dál nahoru a zoufale si hledám lano na to, abych si buď umotala další provazové žebříky na šplh do nebes, nebo se na něm pro výstrahu a preventivně rovnou trochu přioběsila, že mi ten šplh dostatečně nejde.
Proto jsem se rozhodla pojmout tenhle rekap lehce terapeuticky a sepsala jsem ho jako výčet toho, na co z roku 2023 můžu být pyšná. Abych si to mohla číst i letos a příští rok a opakovaně, až budu mít zase pocit, že mám jen “to-do” listy k tomu, jak být lepší, a žádný “to-done” a že na erupci konfet nikdy nedojde.
Takže… na co jsem v roce 2023 byla pyšná?
1. Na svoje břicho. Byl to už sedmý rok v řadě od té doby, co jsem si do něj musela začít bodat jehly, abych klidnila svoje bílé krvinky, a ono je občas sice naštvané, ale pořád to odhodlaně snáší jako ten největší drsňák.
2. “Když řízli Froda, taky to bylo špatný, museli na to použít všechny elfovský sračky a stejně se to každý rok vracelo… tak co bys chtěla.” Na svoji pravou nohu, protože je to hrdinka. A taky na svoji levou nohu. Která zase patří k těm, díky kterým hrdinové můžou být hrdiny.
3. “Ještě před měsícem to neexistovalo.” Na svoji kreativitu, díky které umím občas stvořit krásné věci a lidem tou krásou působit radost.
4. “Ty ji vlčíš. To by si na mě nedovolila. Kdežto ty už na té škále zvlčení nemáš kam jít.” Na svoji aktuální pozici na škále zvlčení a taky na svoji ochotu názorně předvést, že směr, kterým na té škále jdu, podle mě nemá žádné limity. 😉
5. “Don’t be afraid of emptiness.” Na svoji odvahu. Jako vždycky když jsem se prostě někam sama odvážila vlézt, i když jsem vůbec netušila, kam to lezu a jak mi to tam půjde. A taky když jsem lezla tam, kde jsem naopak tušila dost konkrétně, jak těžké to bude, a předem jsem z toho zvracela na záchodě nebo v kumbále, ale pak jsem spláchla / zavřela skříň a šla. A taky když jsem se rozhodla pro operaci, která mi naprosto neslibovala, že bolest skončí, ale která mi stála za to, že “budu vědět”.
6. “Inspiruješ k lepším výkonům.” Na svoje přesvědčení, že věci se mají dělat jedině pořádně, a na to, že mi vždycky o něco jde.
7. “Ty už nepotřebuješ žádnou další čakru ani nic podobného, ty už se jen musíš začít mít ráda.” Ale taky na práci, kterou jsem na sobě odvedla, abych necenila jen dokonalost, ale slavila i dílčí nebo taková zlepšení, na která v danou chvíli stačím.
8. “Řasenku jsem si na spodní řasy úplně přestala dávat.” Na emocionálně velmi náročnou, ale naprosto mou osudovou schopnost prožívat krásu.
9. “Jak se cítíš, malý rarachu?” Na to, že už mluvívám se svým tělem. I když jsem mu loni občas argumentovala všelijak a riskovala, že mi to přestane tolerovat, snažila jsem se o něm vědět, vracet se k němu, a někdy dokonce nechat myslet právě jeho.
10. Na to, jak jsem zrychlila svoje rozhodování. Jako vždycky, když jsem něco šla zkoušet, protože “proč ne?”. A taky když jsem se někdy rozhodla, že ne, protože jsem dost dobrá i tak.
11. “Já vím, zkouším různá slova a doufám, že se někdy trefím.” “To doufáme všichni.” Na to, jak jsem se zlepšila v definování cílů mých interakcí s druhými lidmi. 😀 Takhle, pořád jsem v tom dost špatná, protože pořád mám svoje krásné velké oči, ale minimálně jsem si v tomhle roce vzala pár lekcí na téma Co očekávat, abych na konci neměla ty velké oči jen pro pláč.
12. “Zem je ten jediný pevný bod, který máme.” Na svoje tréninkové metody. Jako když jsem těžce hledala svoji vlastní (rovno)váhu, a tak jsem si chodila stoupnout do řeky, protože ve vodě se to vždycky velmi rychle vyjeví – jestli ji máš, kde přesně ji máš a jak dobře spolu zvládnete čelit kluzkému podloží (a když zjistíš, že je to na hovno, pořád můžeš aspoň v mělčině u břehu pozorovat rybičky).
13. Na to, že jsem byla milá. Někteří by určitě nesouhlasili, ale já jsem přesvědčená o tom, že tohle je opravdu můj výchozí mód. 🙂
14. “Ty jsi takový šprt i v hojení.” Na svoji disciplínu. Když mě čištění zubů celé léto bolelo, protože jsem přitom stála na výponu, abych podle pokynů nohu po operaci co nejvíc rozhýbávala. A taky když jsem vydržela na prvním tréninku po rekonvalescenci, i když jsem hned od prvního kroku v choreografii chtěla utéct, protože jsem ho nemohla udělat.
15. Na to, že jsem si připustila svůj problém a odhodlala se udělat změnu. Sice absolutně ne dostatečnou, ale takovou, kterou jsem si dokázala úplně celou prosadit.
16. Na svůj smysl pro humor, který je zdatným plavcem i v hodně kalných vodách. Jako když jsem vypila moc vína, protože to bylo moc těžké setkání, cestou domů jsem v knihkupectví zírala na knížku Moudrost koní, vážně zvažovala, že si ji koupím, a hodně se bavila svou úrovní tragikomičnosti, ale nakonec jsem si ji nekoupila a místo toho radši po letech napsala svojí terapeutce.
17. “Vy jste ale strašidelné kočky!” Na lidi kolem sebe. Na zážitky, které jsme si vytvořili společně.
18. “Time is all we have, this moment, right now.” Na velký smysl, který se někdy dokáže zrodit z mého času a energie. Jako když jsme vymyslely společnou choreografii na téma, které pro mě bylo velmi osobní, a ta choreografie byla skvělá, a kdykoli jsem koukala na výsledek, měla jsem husí kůži ze života.
19. “Ty výrazy mluví za vše.” “Já doufám, že mluví hlavně za mě.” Na to, jak dokážu být otravná, když je to – podle mě – potřeba.
20. “Prostě pořád jsou tam uvnitř nějaké bouře.” Na to živo, které ve mně je.
