“Kde máš manžela?”

Nevím, asi si půjdu dřepnout do té super bryčky, co mě s ní posílají zpátky do 19. století, a budu přemýšlet, do jakých končin bych zase na oplátku já vyslala tady toho tazatele. 😉 Výlet do minulosti nemá smysl doporučovat, protože smutnou pravdou je, že jeho dotaz by se přítomným zdál být relevantní skoro na každé párty v kterékoli historické epoše, a do budoucnosti bych podobné dotazy zase dost nerada zavlekla, naštěstí se ale dá cestovat nejen v čase, ale taky po prostoru, a v prostoru rostou různé háje, do kterých už se dá jednoho nasměrovat, a když je ten háj dost velký a instrukce dost jasné, mohl by tam trefit i někdo, kdo obvykle chodí jen po značených a už vyšlapaných mentálních stezkách.

Taková ta nejistá cesta, od níž se vás od samého začátku pokouší odradit chapadla různých potíží, a proto zvolíte jediné logické řešení a zkusíte, zda by se vám to všechno alespoň nesnášelo lépe, kdybyste byli v Berlíně, pár dní to tam testujete a naberete určitá nadějná data, a tak se nenápadně zkusíte vyškrábat po mapě výš, v noci spálíte – ne, jen přejedete – mosty nad dánskými úžinami a na druhém konci duhy, která má všechny odstíny šedé, vždyť je pořád ještě noc, si konečně trochu oddechnete a troufnete si popojet pro další kus blåbärspáje zase o něco dál na sever. A ještě dál a potom ještě kousek. A když pak jednou odpoledne nasednete na trajekt, který vás s bručením (ale uklidňujícím) protáhne naducanou bílou mlhou, a vy rozhrnete závěs deště a uvidíte ty špičaté skály, z nichž jsou tyhle dinousauří lofotské ostrovy urostlé (anebo neuvidíte, protože za závěsem je další závěs, ale to se do této metafory nehodí), brzy zjistíte, že už je úplně všechno v pořádku, protože zdejší vichr nikdy nemá dost a lačně vám od pusy utrhne každou starost, ještě než ji vyslovíte (dokonce mám podezření, že ji umí vymést přímo z hlavy – asi ušima), a rozmlátí ji o ty ostré vrcholky tak, že jediné, co po nich zůstane, jsou krvavé kapky dřínu rozeseté do vřesu všude kolem (jo a taky pomáhá, že vám je někdy zcela nepoeticky prostě jen strašná zima). A tak se ustavičně někam šplháte, protože je tak osvobozující, že sinusoidy, které běžně žijete, teď tady taky vidíte, cítíte a můžete si na ně sáhnout, a celé hodiny volíte jen mezi tím, zda to příští, na co stoupnete, bude kámen, nebo bahno, a (na) nic jiného nehrajete, a i když vám teče do bot, znamená to právě jen tohle, a proto máte pocit, že forma i obsah tady dýchají společně a vy s nimi.

Tak taková ta cesta.

Neznám lepší.

Berlin Unit

Unavení, ale samozřejmě jsme se v noci snažili řídit návodem na stěně nad postelí… 😀

Název: Žena ve dveřích

Berlín. Podvratný a vtipný jako vždycky. ❤️

Ke zdem radši vždycky čelem a hlídat, jestli nerostou…

Noc ve městě

Photoshoot level Vogue: Fotím si trubky, protože trubky jsou nejlepší, a nějaký trubka mě přitom tajně fotí, prý abych měla fotku s kamarádkami trubkami.

Překážím před předložkou. Celá já.

Sweden Road

Noční rande s dánskými mosty… a voilà – za mosty Vikingové!

Po dvou a půl letech zastávka ve skalách u Anny. Pořád spí. ❤
Ona zůstává na ostrově i v zimě, v létě jí ale dělávají společnost další skulptury.

Třeba Around and around / Diana / nebo moje oblíbené Why does strange fruit always look so sweet?

Sedla jsem si za kámen, který – dělal vlny, a během okamžiku bylo všechno slané. Moře se nejdřív jen tak zdánlivě nezúčastněně plácalo kolem, ale záhy si mě okroužkovalo slizkou mořskou trávou. U toho jediného mi to nevadí.

Nor-way

“Jseš hezká.”
“Jo? Proč? Chceš ještě koláč?”
“Teď zrovna ani koláč, ani soulož.” ❤️

Vody Trondheimu

Tady hádám, že ONI si budou chtít vybírat jako první. 😀

Trondheim for alternative…

…for neverstopdreamers…

…and for traditional black cats surfing the waves of our fears.

Somewhere over the fjord

Roztomilé městečko se starými uličkami vyzdobenými květinami a keramickými kočkami. A nahoře na zdi, na židli usazen, pletivový, ale jako živý, teda mrtvý, popravenec.
Prostě Norsko. ❤️

Říkají mu Muž v moři, stál tam, už když jsme přišli, a já tipuju, že jestli doteď ne, tak teď už má určitě mokro v botách. / Ve Fauske slunce nezapadá.

Lofoten Crew

Toho dne zůstala v letním kině spousta volných míst…
…ale počasím to být nemohlo, to bylo perfektní.

Lofoty, Henningsvær…
…a všudypřítomné sušáky na tresky, které připlavou, aby se nechaly usušit, zase až v únoru, a tak teď na těch špejlích vysedávají hlavně místní racci.

Aj Wej-wej vystavující v místní Kaviar Factory. Kde jinde.

Koupili jsme si v obchodě keříček lofotské máty na čaj a já si umiňuju, že to přežije a dojede s námi až do Čech. Logicky proto raději piju víno.

“Holky v práci říkaly…”

Viděli jsme spoustu zvířat. Mravence u jezera…

…malého krokodýla v bazénku…

…nebo rejnoka, který se zrovna chystal vzlétnout.

Moje jezero, kdyby to někdo nepoznal.

V Reine na párek a červánky.

Pláž v Unstadu / Mločí oblečky / Geniální Lofotruna

Osudová, the druid: “Větřím déšť” 😉

Děláme větrolamy po cestě na Ryten…

…a sestup na Kvalvika Beach.
Nezjišťovala jsem předem, co to Kvalvika znamená, ale když mě – už tak úplně mokrou a po kotníky v bahně na stezce, která neexistovala – vítr ze srandy asi popadesáté zasypal sprškou vody, kterou vytrhl z potoka valícího se dolů kolem mě, klidně bych si tipla, že to znamená peklo. 😀

“Průlezky pro malé trolly”.
Cesta pryč druhým průsmykem byla naopak tak skvělá, jako kdyby ji někdo poskládal přímo pro mě. (Proto zde také tak přesvědčivě pózuji jako vládkyně Země skal a šutrů.)

Gerdiny květiny / Slunící se lofotská žena / Je to hnusné přesně tak, jak to vypadá

Moje pochůzky po městě většinou spočívají v doplnění zásob sušeného manga a kalhotek (osudové setkání ve čtvrté uličce svolværského Kiwi mini pris, nejlepší kalhotky ever, a navíc se dají nosit i v Praze a mít tak trochu Norska pořád u sebe!), M. obvykle vyřizuje naše objednávky v kavárně. Ke konci už to paní kavárnice nevydrží a sama se před ním přivede do rozpaků, když se zeptá, pro koho to tady pořád nakupuje. M. je klasicky upejpavý, jak mu taky vždycky radím, a vykoleduje si extra čokoládičky zdarma. 😁

Cestou na Justadtinden

Mlha byla nahoře dřív než my a soudě podle toho, jak dlouho se tam zdržovala, byla z výhledu evidentně nadšená…

…ale nakonec se přece jen zase trhla a i dolů slezla dřív.

A my courači mohli za odměnu koukat, jak se převaluje mezi pásy skalisek a drbe se při tom o jejich vrcholky, jako by tu byly právě jen od toho. A jak když je spokojená a na chvilku k zemi propustí pár proužků světla, je to ten nejkrásnější pohled na světě.

Někde dole pod námi zahoukala loď, ale tady nahoře to znělo jako varhany.

“Ty vypadáš, jako by se ti tady líbilo.”

Art of Stamsund: Tak sem Mr. Bean unesl Trumpa s Putinem.

Doufám, že až to bude, tak to bude gin s tonicem / Vylepšuju sochu turisty na sousoší turistů / Ballstad parking

Myrland Beach, to v lofotštině znamená Pláž dlouhých nohou. Anebo taky možná vřesoviště, o to se překladatelé přou

“Vezmu si potom s sebou na trek oříšky, aby ses nebála, že budu hladem pičus.”
(Jako ne že by to oříšky vždycky vyřešily… 😀)

Offersøykammen a náš protentokrát poslední lofotský západ slunce, který byl tak nekonečný, že tam to slunce možná zapadá ještě dneska.

Bad guys of Lofoten

Ráno v Kabelvågu a káva v kavárně vyhlížející tak, jako by ji vyzdobila babička něčí babičky. Ale nemám celkem nic proti – tematická umělecká díla na záchodě vždycky oceňuju a vycpaných ptáčků je taky vždycky potřeba víc, vždyť i venku létají v hejnu. 😉

“Je to jako pexeso… Kdyby na jedné kartičce byl tenhle a na druhé ty, tak vím, že to můžu sebrat jako dvojici.”
No… ano. A co jako. 😀

Sweden Circle

“Tady vpravo už by měla být vidět Kiruna.”
“Peckovní.”
“Jo, fakt?”
“Nevím, je tma.”

Ráno tam byla.

Bezejmenný kubistický horník přitahován i se svým vozíkem neviditelnou silou toho hlučícího dolu, který nikdy nespí a v puse stále s rachotem převaluje další a další kusy železa (si tak představuju) / Lepší mít Black Gold v hrsti než nemít / The Winner Takes It All

A Brand New Kiruna… where the earth opens up and so people go somewhere else to play with Duplo Town Collection. Artscape Kiruna 2022 a podle mě ten nejlepší mural, protože jako jeden z mála věděl, kde se to ocitnul.

Old clock, new times. Posunuli staré radniční hodiny – ani ne dopředu, ani dozadu, ale na východ do “Nové Kiruny”, dál od dolu, aby se jim čas náhodou nepropadl do země a oni stihli přestěhovat i to ostatní.

Odpoledne v Luleå…

…a večer v Umeå. Podobně jako v Trondheimu i tady už se studenti vrátili z prázdnin, bylo jich až do noci plné město a ulice zavalila oblaka dýmu z jejich toaletních a poholenních vod.

V centru u řeky jsem našla Anninu sestru! Jmenuje se Julia a taky často spí. / Pod kůrou se někdy skrývá moudrost… a někdy taky jen kůrovec, to záleží. Taky ale patřím tady k těmhletěm, co do toho rádi zkouší rýpat / Vítání s mostem

Z p á t k y n a b ř e h

PS: Máta přežila.

“… a NAVÍC mám v knihovně obrovské zpozdné za nevrácené knížky!” zakončím triumfálně svůj trochu hysterický výčet toho, co všechno musím udělat, dořešit a zařídit.

“To nevadí,” konstatuje klidně M.

“Jo? Jakto? To za mě zaplatíš, nebo co?”

“Ne, ale líbí se mi, jakou to z tebe dělá zkaženou intelektuálku.”

Vystoupím z tramvaje jako obvykle na Olšanském náměstí, protože k nám nahoru zatáčí jen patnáctka, přeběhnu vždycky napínavý přechod ke hřbitovu a pustím se do kopce po tom úzkém chodníku podél hřbitovní zdi. Je sobota a v uších mi hraje Aretha Franklin a její A Natural Woman, o které zpívala celé dopoledne, protože jsme se na tuhle písničku učili choreografii na workshopu, který mi před chvílí skončil. Doprovází ji rachot aut, která se po nejhorší pražské cestě z kočičích hlav taky pokoušejí dokodrcat nahoru a na jejichž hlasité snažení moje sluchátka a jejich mód “aktivní potlačení šumu” v Samsungu určitě netestovali. Jsem zpocenec a k tomu ještě pořád pomlácená ze čtvrtečního tréninku a po celém šíleném týdnu úplně mrtvá. A taky, na chvilku, na tom debilním úzkém chodníku, úplně šťastná.

Autor kresby: José Leonilson

“Takže jak to napíšeme… prvního, druhého a třetího února – první, druhá a třetí dávka…”
“Ladím s kalendářem,” glosuji to chabě a dál čekám, než mi doktorka vyplní žádanku.

Suchý únor to letos zjevně nebude. Hned prvního jsem si přišla pro šťávu rovnou do žíly.

“Kdyby něco, tak křičte. Nahlas, máte to povoleno,” odtuší na odchodu sestra, kterou jsem poznala až na druhý pohled, protože před necelými dvěma lety, kdy jsem tady koukala na jehlu zabodnutou do své ruky naposled, měla jiné vlasy, a vzápětí za sebou zavře vypolstrované dveře. Tenhle něžný nemocniční humor se neomrzí. Stejně je to fuk. Chtěli byste křičet, to jo, ale spíš než zamřížovaný suterén pavilonu F byste si k tomu vybrali třeba útes, na který dole naráží moře a uspokojivě přitom řve ještě mnohem, mnohem, mnohem víc než vy. Jenže kde chcete na Vinohradech sehnat opravdový – ne emocionální – příboj, že.

Nejblíž jsem nakonec “moře” našla na Proseku ve vířivce, která fungovala i v noci, a když jsem zavřela oči, které nejvíc upozorňovaly na ten tragikomický rozměr mého bytí, že zrovna dřepím ve vaně v útesů a moře prosté střední Evropě a že na skleničkách na šampaňské tu mají nápisy “love” (kill me now 🤦‍♀️), i tato instantní várka vln trochu pomohla. 😀

Co mi ještě pomohlo přežít víkend vedlejších účinků (dělám si seznam, protože na příště už si sepíšu opravdovský evakuační plán):

Že jsem navzdory tomu všemu absolvovala všechny tréninky a z jednoho si odnesla modřiny, na které jsem pak mohla pořád koukat jako na důkaz, že žiju,

že jsem celou sobotu šla a nezastavovala (na vysokých dávkách Medrolu bych podle mě přelezla i osmitisícovku, jenom abych se nemusela zastavit),

že jsem našla něco, z čeho se mi nezvedal žaludek (Ve Vinohradském parlamentu M. už beztak říkají jedině “ten se třemi vývary”),

a že počasí šílelo úplně stejně jako já, ze slunce se sypala zmrzlá krupice, vítr se rval se stromy a lidem na ulici se místo psích mazlíčků o nohy otíraly vzdouvající se sáčky, které unikly z kontejnerů a jako létající medúzy se nechávaly unášet poryvy mezi domy, čímž dost přispívaly k mému uklidnění, že s jistou dávkou surreálna se právě potýká i svět okolo mě.

K Praze 3 (a speciálně k té její části, která sousedí s Vinohrady a spájí tak v sobě svéráz a zemitost počůraných /kdyby jenom!/ ulic s noblesou, hermelínovými plášti a lustry v divadle na Míráku) mám hluboký vztah. Když jsem po střední škole vyrazila do hlavního města dobývat život, tituly a vítězství v salónních diskuzích, řízením osudu se Žižkohrady a v nich pokoj, odkud jsem měla výhled přímo na zadek sochy jara na průčelí Švehlovy koleje, staly mojí základnou a útočištěm. Vítkov byl mým pražským Řípem a Žižkovskou televizní věž dodnes zcela iracionálně považuju za stožár označující můj bezpečný přístav, k němuž se utíkám pohledem, kdykoli jsem někde, odkud lze město přehlédnout.

Už před nějakou dobou jsem svůj dlouhodobý zájem hrdě stvrdila formálním vstupem mezi ty, kteří tuto městskou část (ale spíš životní styl 😉) obývají trvale. Praha 3, respektive nově Svobodná republika Žižkov 😉, teď ovšem udělala ještě další krok a ke 140. výročí povýšení Žižkova na město se rozhodla povýšit na stát. Svým lidem tak kromě místní příslušnosti nabídla taky tu státní a začala vydávat takzvané žižkovské pasy. Zároveň se však – podle mě velmi moudře a v souladu se všemi masarykovskými a kennedyovskými tradicemi – rozhodla, že pas nebude platný jen tak sám o sobě, ale že jeho platnost bude podmíněna sesbíráním razítek všech důležitých “institucí” mladé žižkovské republiky a že je tedy nutné zajistit si místo na žižkovském slunci vlastní mravenčí prací a obíháním “úřadů”, což patřičně ověří loajalitu zájemců, protože tu si totiž na rozdíl od samotného prázdného pasu v infocentru nekoupíš.

Read More →

Dohodli jsme se kdysi s M., že jestli někdy zase pojede na nějakou zajímavou služební cestu, mohla bych jet s ním a pracovat odtamtud taky, abych na chvíli změnila židli. A on na to zodpovědně pamatoval a o letošních prázdninách přišel iniciativně s nápadem, že pojedeme do Košic. (Něco podobného se letos mimochodem stalo taky papežovi.) Uznávám, že to pro mě byl trochu šok, ale pamětliva svých výkřiků v uzavřené Praze v dobách letošního nejtvrdšího lockdownu o tom, že bych teď klidně jela třeba i do Rokycan! vstřebala jsem informaci a začala na internetu hledat – co dál dělat. Velké naděje ve mně vyvolal článek s ukázkovým marketingovým názvem (výčet + emoce) 7 důvodů, proč se zamilovat do Košic. Moje emoce ovšem zchladil hned první bod výčtu – protože Košice mají náměstí ve tvaru… mandle.

To byla pecka. Doslova.

Nicméně – ačkoli jsme si na sebe museli nejdřív trochu zvykat 😀 (a z těchto našich začátků v Košicích pochází i scéna, kterak mi M. hledá jednosměrnou letenku Košice → Praha [ovšem na moji obranu to souvisí víc s tím, jak mě štval M. a jeho krátká, ale moc dlouhá karanténa, kterou trávil poblíž mě, než s Košicemi]), nakonec jsem si je vlastně vážně oblíbila (a to neříkám jen proto, že volnou letenku nenašel) a klidně bych tam vyrazila znova (a to neříkám jen proto, že už jsme dávno zpátky v Praze). Proto jsem se rozhodla sestavit vlastní seznam košických highlightů a zábaviček pro všechny, kteří by stejně jako prve já tápali. Nejsem sice na Košice žádný specialista a insideři by jistě poradili líp, ale i my jsme si v tom městě přece jen něco – jak se tak hezky osudově říká – odžili (a automatická oprava mi nabízí slovo “užili”, no tak jo). 😀

Drsná košická kočička na úvod a jdeme na to.

Read More →