“Jak tam tak stojíš jako hrdej vyhublej krtek, jsem na tebe pyšný.”

Mockrát jsem se loni taky snažila být. Na sebe pyšná. Protože bylo proč. Rok 2023 byl těžký. Začínala jsem ho s monoklem přes oko (který časem zmizel), a končila s jizvou na noze (která už nezmizí). Byl plný bolesti, zdravotních problémů a nasáklý vyčerpáním jak mlhou. Ale taky jsem se toho strašně moc naučila, posunula se, jak jen to šlo, a zažila skvělé dny – a většinou dokonce protože jsem se rozhodla, že právě takové budou.

Ovšem jeden z mých nejen v tomhle roce přetrvávajících problémů, který mi moji blízcí často připomínají, je fakt, že místo toho, abych se z úspěchů těšila a šplouchala se aspoň chvíli ve vaně s konfetami, okamžitě kamzím zase dál nahoru a zoufale si hledám lano na to, abych si buď umotala další provazové žebříky na šplh do nebes, nebo se na něm pro výstrahu a preventivně rovnou trochu přioběsila, že mi ten šplh dostatečně nejde.

Proto jsem se rozhodla pojmout tenhle rekap lehce terapeuticky a sepsala jsem ho jako výčet toho, na co z roku 2023 můžu být pyšná. Abych si to mohla číst i letos a příští rok a opakovaně, až budu mít zase pocit, že mám jen “to-do” listy k tomu, jak být lepší, a žádný “to-done” a že na erupci konfet nikdy nedojde.

Takže… na co jsem v roce 2023 byla pyšná?

1. Na svoje břicho. Byl to už sedmý rok v řadě od té doby, co jsem si do něj musela začít bodat jehly, abych klidnila svoje bílé krvinky, a ono je občas sice naštvané, ale pořád to odhodlaně snáší jako ten největší drsňák.

2. “Když řízli Froda, taky to bylo špatný, museli na to použít všechny elfovský sračky a stejně se to každý rok vracelo… tak co bys chtěla.” Na svoji pravou nohu, protože je to hrdinka. A taky na svoji levou nohu. Která zase patří k těm, díky kterým hrdinové můžou být hrdiny.

3. “Ještě před měsícem to neexistovalo.” Na svoji kreativitu, díky které umím občas stvořit krásné věci a lidem tou krásou působit radost.

4. “Ty ji vlčíš. To by si na mě nedovolila. Kdežto ty už na té škále zvlčení nemáš kam jít.” Na svoji aktuální pozici na škále zvlčení a taky na svoji ochotu názorně předvést, že směr, kterým na té škále jdu, podle mě nemá žádné limity. 😉

5. “Don’t be afraid of emptiness.” Na svoji odvahu. Jako vždycky když jsem se prostě někam sama odvážila vlézt, i když jsem vůbec netušila, kam to lezu a jak mi to tam půjde. A taky když jsem lezla tam, kde jsem naopak tušila dost konkrétně, jak těžké to bude, a předem jsem z toho zvracela na záchodě nebo v kumbále, ale pak jsem spláchla / zavřela skříň a šla. A taky když jsem se rozhodla pro operaci, která mi naprosto neslibovala, že bolest skončí, ale která mi stála za to, že “budu vědět”.

6. “Inspiruješ k lepším výkonům.” Na svoje přesvědčení, že věci se mají dělat jedině pořádně, a na to, že mi vždycky o něco jde.

7. “Ty už nepotřebuješ žádnou další čakru ani nic podobného, ty už se jen musíš začít mít ráda.” Ale taky na práci, kterou jsem na sobě odvedla, abych necenila jen dokonalost, ale slavila i dílčí nebo taková zlepšení, na která v danou chvíli stačím.

8. “Řasenku jsem si na spodní řasy úplně přestala dávat.” Na emocionálně velmi náročnou, ale naprosto mou osudovou schopnost prožívat krásu.

9. “Jak se cítíš, malý rarachu?” Na to, že už mluvívám se svým tělem. I když jsem mu loni občas argumentovala všelijak a riskovala, že mi to přestane tolerovat, snažila jsem se o něm vědět, vracet se k němu, a někdy dokonce nechat myslet právě jeho.

10. Na to, jak jsem zrychlila svoje rozhodování. Jako vždycky, když jsem něco šla zkoušet, protože “proč ne?”. A taky když jsem se někdy rozhodla, že ne, protože jsem dost dobrá i tak.

11. “Já vím, zkouším různá slova a doufám, že se někdy trefím.” “To doufáme všichni.” Na to, jak jsem se zlepšila v definování cílů mých interakcí s druhými lidmi. 😀 Takhle, pořád jsem v tom dost špatná, protože pořád mám svoje krásné velké oči, ale minimálně jsem si v tomhle roce vzala pár lekcí na téma Co očekávat, abych na konci neměla ty velké oči jen pro pláč.

12. “Zem je ten jediný pevný bod, který máme.” Na svoje tréninkové metody. Jako když jsem těžce hledala svoji vlastní (rovno)váhu, a tak jsem si chodila stoupnout do řeky, protože ve vodě se to vždycky velmi rychle vyjeví – jestli ji máš, kde přesně ji máš a jak dobře spolu zvládnete čelit kluzkému podloží (a když zjistíš, že je to na hovno, pořád můžeš aspoň v mělčině u břehu pozorovat rybičky).

13. Na to, že jsem byla milá. Někteří by určitě nesouhlasili, ale já jsem přesvědčená o tom, že tohle je opravdu můj výchozí mód. 🙂

14. “Ty jsi takový šprt i v hojení.” Na svoji disciplínu. Když mě čištění zubů celé léto bolelo, protože jsem přitom stála na výponu, abych podle pokynů nohu po operaci co nejvíc rozhýbávala. A taky když jsem vydržela na prvním tréninku po rekonvalescenci, i když jsem hned od prvního kroku v choreografii chtěla utéct, protože jsem ho nemohla udělat.

15. Na to, že jsem si připustila svůj problém a odhodlala se udělat změnu. Sice absolutně ne dostatečnou, ale takovou, kterou jsem si dokázala úplně celou prosadit.

16. Na svůj smysl pro humor, který je zdatným plavcem i v hodně kalných vodách. Jako když jsem vypila moc vína, protože to bylo moc těžké setkání, cestou domů jsem v knihkupectví zírala na knížku Moudrost koní, vážně zvažovala, že si ji koupím, a hodně se bavila svou úrovní tragikomičnosti, ale nakonec jsem si ji nekoupila a místo toho radši po letech napsala svojí terapeutce.

17. “Vy jste ale strašidelné kočky!” Na lidi kolem sebe. Na zážitky, které jsme si vytvořili společně.

18. “Time is all we have, this moment, right now.” Na velký smysl, který se někdy dokáže zrodit z mého času a energie. Jako když jsme vymyslely společnou choreografii na téma, které pro mě bylo velmi osobní, a ta choreografie byla skvělá, a kdykoli jsem koukala na výsledek, měla jsem husí kůži ze života.

19. “Ty výrazy mluví za vše.” “Já doufám, že mluví hlavně za mě.” Na to, jak dokážu být otravná, když je to – podle mě – potřeba.

20. “Prostě pořád jsou tam uvnitř nějaké bouře.” Na to živo, které ve mně je.

“Tak to mi bylo úplně jasný, že ty jseš ten typ, co potřebuje jít na Štědrý den na Etnu…”

Jo, to asi jsem… ale naštěstí se to zjistilo zrovna dvacátého třetího na Sicílii. 😉

 

Plné slunce, moře, božsky oprýskané architektury a rýmy a s přesně jednou vánoční baňkou, kterou jsem si koupila o Štědrém večeru ve výprodeji v supermarketu a pověsila na kabel od nabíječky.

Takové byly sicilské Vánoce 2022. ❤️

(A ano, protože tyhle fotky čekaly v archivu tak dlouho, mezitím zčernobělaly. To se mi děje docela často. 😀)

 

****

 

Read More →

Prvního jsem si dala pivo, a tak jsem si na únor musela vymyslet jinou než suchou challenge. Místo toho jsem teda pila (občas) a každý den posbírala něco z toho, co zaznělo – ode mě, od lidí kolem mě, taky v knížkách – a zaseklo se mi v uších.

Tady je můj únorový výběr z (přímých) řečí.

Read More →

 

“Vypadáte nějak zmrzle…” kouká na mě paní přes pult, zatímco mi dělá kafe.

Ne, to mám jenom červené oči a nos z toho, když jsem si ráno uvědomila, co je dneska za den.

A taky teda asi trochu z toho, že včera večer byla párty taneční školy k zakončení semestru, a tak jsem vstávala po 4 hodinách spánku… to jen abychom zase nebyli až tak melodramatičtí.

 

****

 

Připadá mi, jako by od té doby uběhlo sto let, a trochu taky jako kdyby se to stalo minulý týden. Ve skutečnosti to bylo někde mezi, totiž přesně před šesti lety. Konala se tehdy taky jedna taková zimní párty té samé taneční školy, kvůli které pak určitě někdo taky vstával dřív, než by si přál, jenže já to tehdy nebyla. Protože já jsem tehdy už několikátý večer po sobě usínala v nemocnici a vystoupení svých kamarádů a vystoupení, ve kterých jsem měla taky tančit, pak viděla jen na videu. Vůbec poprvé jsem taky zrovna ten večer usínala se svou novou diagnózou.

Za šest let dokáže vyrůst už docela přesvědčivý nový malý člověk se svými jedinečnými názory a pohledem na svět. Na dětech se růst dobře pozoruje, protože jednak se očekává, že porostou, takže když sprásknete ruce, chybu neuděláte, a jednak je můžete postavit ke zdi nebo ke dveřím k takovému tomu papírovému metru s vyznačenými dílky a veselým krokodýlem a hned máte čárku jako důkaz, o kolik poskočily.

Ale před očima nerostou jen děti. A i když to na mně není vidět tak snadno jako na někom, kdo každou chvíli potřebuje nové, větší boty, a i když bych na přeměření u krokodýla měla pořád svých záprtkovských 160 centimetrů, já jsem taky hrozně vyrostla.

Musela jsem. Abych se vůbec mohla začít hrabat ze dna té propasti, do které jsem několik let předtím den co den dobrovolně skákala, protože mi to přišlo jako super způsob, jak si potvrdit, že za něco stojím (metoda, kterou nemůžu doporučit).

A ačkoli samozřejmě i teď desetkrát za den zapochybuju, jestli “dělám dost”, můžu být na sebe pyšná, jak mi to hrabání se jde.

Že budu zase tančit, to byl v mé hlavě mimochodem vždycky axiom, samozřejmost (i když vůbec nevím, kde se v té době mohlo tohle přesvědčení brát, hlavně že se někde bralo), a taky moje obrovská motivace. Takže za každou další “je to jen párty”, jako byla ta včera večer, na které můžu doopravdy zase osobně být, jsem dost nekonečně vděčná.

 

****

 

Na šesté výročí mi mimochodem vyšel i termín další z kontrolních rezonancí. Náhoda umí být stylová. A tak jsem doma našla jednu podprsenku bez kovových háčků (“Všechny kovy nechte tady v kabince, ale vy už to znáte, co?”) a natáhla si dvoje ponožky a šla to oslavit do tunelu. (S těmi ponožkami je to btw nejlepší lifehack, jaký můžu poskytnout. Mohl by se hodit těm, kteří stejně jako já po půlhodině snažení se o ležení jako mrtvola začnou mít jako mrtvola taky teplotu.)

Ten ohlušující pravidelný rachot uvnitř tunelu mi z hlavy vytáhl úplně všechno (i když jinak je to opravdu naprosto neinvazivní vyšetřovací metoda!), a tak jsem na uvolněném místě rozlila pár plechovek s barvami duhy a nahnala tam stádo jednorožců (ačkoli vzhledem k mé úchylce na černobílou to možná byl spíš inkoust a zebry).

Ještě nemám výsledky, ale určitě to bude dobrý. A jestli ne, tak časem jo.

Podzimní Drážďany. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, ale stačilo dojet za Ústí k hranicím – tunel ven z Česka netrefila (měla zamlžený výhled, to je jasný).

Ano, potřebovala jsem do Drážďan kvůli tady tomu velkolepému sedmitunovému psovi ⬇️, kterého František Skála umotal z drátů. Byla jsem se na něj koukat, když ještě hlídal náplavku na Rašínově nábřeží, a když jsem se dozvěděla, že ho jako vyslance pustí po vodě do Německa, bylo jasné, že mě volání vlčí smečky přivábí i tam.

Vulpes Gott / František Skála:
ještě v Praze na náplavce | upoutávka u Brühlovy terasy | a konečně na správném břehu – Pes a já (a Labe a spousta lidí, kteří se tam zrovna nutně museli procházet, protože sluníčko! a bude zima a tma 😀)

Read More →

Poprvé v roce 2022 pro mě slunce vycházelo nad Lisabonem. Koukala jsem na něj okýnkem z letadla, které se chvíli předtím vzneslo nad město ještě válící se v mlze, a potom psala M.: “Jako musím přiznat, že to bylo tak krásný, že jsem se z toho trochu rozbrečela.” (A to “trochu” jsem tam doplnila samozřejmě jen proto, abych neohrozila svoji image drsňáka.)

Tak to byl jeden orientační bod.

Druhý se přidal po přistání v Praze, kde jsme zjistili, že jsme auto na letišti týden parkovali přímo pod trámem s obřím ptačím hnízdem (a že všichni ti ptáci byli rozhodně na svátky doma). 😀

Tím byla hned zkraje roku pomyslně vytyčena velkorysá emocionální škála (slunce—hovna), na které jsem se měla v tomhle roce klasicky pohybovat a které můj oblíbený spolukomentátor života kolem nás říká “osm oktáv citlivosti”.

Hodně se toho nepovedlo, bylo to těžké (někdy strašně) a bez ohledu na to, kde jsem “parkovala”, často stejně pořád odněkud něco padalo. Ale aspoň to byla příležitost k prověření mé filozofie o podnětnosti (“Co je podnětné, to je dobré – i když se zdá, že to dobré vůbec není.”).

 

A uprostřed toho všeho jsem se navíc mockrát cítila tak živá jako nikdy.

 

Read More →

“Kde máš manžela?”

Nevím, asi si půjdu dřepnout do té super bryčky, co mě s ní posílají zpátky do 19. století, a budu přemýšlet, do jakých končin bych zase na oplátku já vyslala tady toho tazatele. 😉 Výlet do minulosti nemá smysl doporučovat, protože smutnou pravdou je, že jeho dotaz by se přítomným zdál být relevantní skoro na každé párty v kterékoli historické epoše, a do budoucnosti bych podobné dotazy zase dost nerada zavlekla, naštěstí se ale dá cestovat nejen v čase, ale taky po prostoru, a v prostoru rostou různé háje, do kterých už se dá jednoho nasměrovat, a když je ten háj dost velký a instrukce dost jasné, mohl by tam trefit i někdo, kdo obvykle chodí jen po značených a už vyšlapaných mentálních stezkách.