rybicka-nahled

Minule jsme se probírali uměleckými poklady schovanými před návštěvníkem mezi čtyřmi zdmi, které se sice neotvírají jen jednou do roka o Velikonocích, ale skoro :D , tak teď je čas ještě se taky podívat, co Bergen vystavuje ve 24/7 galerii pod širým promočeným nebem. Moje nejlepší úlovky z návštěv ve městě.

Read More →

karneval-nahled

Do Bergenu to bylo přes dva velké mosty. Zpátky to bylo obvykle dál – ke dvěma mostům se přidala zácpa. V hlavním městě norského deště jsme byli za celý náš pobyt čtyřikrát, navíc jsme staré bergenské nábřeží i archivní sudy na ryby v muzeu hanzy vychovaně obdivovali už před sedmi lety při naší první výpravě do Skandinávie, ale stejně mám pocit, že jsem si ho vůbec neužila. Je tak krásné, skvělé a stylové – a plné značkových pláštěnek.

Jedna z našich prvních cest do Bergenu byla za uměním. (Ta úplně první vedla do obchodu s gumáky.) Velice jsem si přála navštívit Bergen Kunsthall, zdejší centrum moderního umění. Chtěla jsem tam za každou cenu, bez ohledu na to, co zrovna vystavují, protože jsem si představovala, že to určitě bude něco skvělého, takže jsme vyrazili, aniž bychom předem třeba na webu studovali, co na nás uvnitř čeká. Podle mojí zkušenosti je totiž moment překvapení důležitou součástí interakce diváka s vystavenými díly a skvěle umocňuje celkový zážitek.

Read More →

domaci

Na cestě zaskřípal štěrk a naše světla rozčísla závoj z dešťových kapek, pokud se to tedy ještě může počítat jako závoj, má-li to sílu deky, a osvítila ten druhý vůz, jehož řidič na nás už čekal. Za poslední půlhodinu cesty jsem stihla všechny členy posádky (zřejmě však kromě psa, který nejspíš už někde u Geila rezignoval na to, že by snad měl být naším nejlepším přítelem, a otočil se k nám ve svém cestovním pelechu zadkem) vynervovat, že na nás určitě čeká divný Nor se sekyrou, se kterým budeme muset ještě nějakých těch 600 metrů k chatě nervózně konverzovat a který nás při tom určitě – nechá jít před sebou. Díky mé předpovědi jsme tak byli všichni velmi vděční, že na nás čekala jen milá paní Britt a že sekyru, kterou ale určitě taky měla, zatím nechala ležet v kufru. Už míň se nám zamlouvala ta zarostlá pěšina za pláckem sloužícím tady jako parkoviště pro těch pár zdejších chatařů, která mizela po pár metrech promočené trávy a mechu ve stále tmavším a tmavším lese a která okamžitě rozmetala naše původní bezstarostné úvahy, že možná v tom inzerátu psali o pouze pěším přístupu k domu jen proto, aby potenciální zájemce upozornili, že poslední úsek cesty je TAKOVÝ NĚJAKÝ horší a bude třeba jej projet opatrně. Takže ne, kvůli tomu to tam nepsali.

Read More →

jednorozec

Ten zatím poslední výlet byl do Heidelbergu. eM_koň mě sice podezíral, že kvůli tomu, že na tamější slavné univerzitě nějaký čas pobýval Sheldon, ale popravdě to bylo jen proto, že jsem viděla fotku pobořeného heidelberského hradu, který městu sedí za krkem a tváří se při tom tak, jak by se tvářil bradavický hrad, kdyby to do něj napálila vojska Ludvíka Voldemorta XIV. Městem protéká řeka Neckar, přes kterou vede starý most trochu připomínající ten Karlův, protože to mi dělá každý starý kamenný most, a když jedete z východu, prostě na Heidelberg narazíte, i kdybyste nechtěli, protože kolem města je právě těch pár kopců rašících z jinak totální placky. Takhle o něj kdysi asi zavadil i homo heidelbergensis, který se tu usadil a měl prý mezi jinými homo fakt velkou hlavu, takže není divu, že jeho potomci tu ve 14. století založili první německou univerzitu. ;) (Ale na našeho Karla se stejně nechytali). Po chytrém homo se mezi heidelberskými kopečky líbilo i Keltům, Římanům a národním socialistům, kterým tady kdysi hodně fandili a kteří si na svatém kopci nad městem ve třicátých letech zbudovali obří kamenný amfiteátr pro svůj diskuzní klub. Je to blbý takhle navázat, ale líbilo se tu i nám. :D

Read More →

Udělala jste obrovský pokrok za ten poslední rok. A mám z toho radost.

To nevadí, že naposled jsem od tří do sedmi do rána trhala staré účtenky, protože jsem bolestí po jehle v břiše nemohla spát, že občas se nevyčůrám, dokud nepřivolám na pomoc Niagarské vodopády, že v práci o mně ví, že k obědu potřebuju něco kluzkého, že když docvičím, je mi někdy tak nanic a ležím na zemi tak dlouho, že si pes začne dělat starosti, jestli nejsem mrtvá, že potřebuju každý den zobat svoje robotí prášky, abych mohla po cestě na metro překročit úzkost rozlitou po ulici, že občas jsem už v 10 ráno unavená, že mám na krku hrb z toho, jak jsem se zhroutila do sebe, a všude po těle jizvy. Protože až budu nervózně vzpomínat, co jsem vlastně dělala v roce 2018, můžu říct, že jsem…

… dělala obrovský pokrok. <3

Už to byl rok, co je s námi tohle všechno v Praze. Co přišla, bavíme se mnohem víc o hovně. Hovnech. Jejích. Někdy pokládá klády, někdy ráno dopéká rohlíčky a třeba letošní únor byl plný sraček, protože snad všem psům, co chodí do našeho parčíku, udělala střevní viróza ze střev tobogán.

Není to snadné, protože tohle prostě není pejsek, který se vám vejde do kapsy, a už ani ten, který vás bude u nohy doprovázet, kamkoli se hnete, ani o něm nebudete vědět. Chtěla by, ale už je to dáma. Artróza ji nutí chodit jako Rambo a musí často odpočívat. Ale proto má přenosnou bedýnku vystlanou plyšem a kočárek, ze kterého při jízdě velkolepe kyne všem poddaným, které míjíme.

Byla s námi v Brémách, Garmisch-Partenkirchenu, Bratislavě, Lübecku a Heidelbergu a projela s námi Dánsko, v jehož hlavním městě způsobila u turistů skoro větší senzaci než Malá mořská víla nesouhlasně posedávající na břehu moře. Na všech výletech po Česku. A taky už s námi byla v kině (díky, Aero, jsi nejlepší).

Pomohla nám odhalit, jací lidé žijí kolem nás. K tomu mám jedinou poznámku: Nebydlete ve sklepě, zatuchnete. Celkově pracuje jako výborný pyrotechnik schopný rychle zjistit, co se v lidech skrývá za výbušniny. Kdo neprojde přes ni, neprojde.

Poznala moje milé tanečnice a Milana bere jako člena stáda. Miluje, když tchýňka vaří. Taky miluje pečené ředkvičky. To je super, protože mně v tom jídle vůbec nechutnaly.

Když jím hrachovou polívku, může se zbláznit a nutně si pak potřebuje líznout.

Nesnáší počítače, notebooky i telefony, protože dobře ví, že odvádějí naši pozornost od ní. Nijak zvlášť ale ani nemá ráda, když na ni láskyplně zíráme, když spí a pak se vzbudí a přistihne nás. Taky nesnáší, když je někdo z nás víc dní pryč. Dokáže být naštvaná ještě týden po návratu.

Když nám chce dát důrazně najevo, že musíme ven, výhružně jde do koupelny. Ona i my víme, že jedině tam by NĚCO udělala, kdyby nebylo zbytí. A ona chce naznačit, že zbytí se blíží. Před nachystaným postrojem pak ale hrozně ráda dělá drahoty a fórky.

Nikdy by si nevzala žádné jídlo, které nemá povolené. Mohli bychom nechat nákup nebo talíř klidně na zemi a ona by ho jen smutně očichávala.

Když je se mnou v práci, tváří se pak, jako kdyby si těch 8 hodin musela taky tvrdě odpracovat.

Má ráda jiné psy, ale vlastně moc neví, co si s nimi má počít, když jí chtějí čuchat k zadku. Prostě aristokratka. A taky trošku absolutistický monarcha a tyran, to když si lehne pod můj stůl, přední packy položí kolem jedné nohy židle a s nasazením výkonného stroje drápe jednou a pak druhou packou tak dlouho, dokud… whatever.

Její chrápání je to jediné chrápání na světě, které mě nevytáčí k zuřivosti, ale uklidňuje.

Když větří, vypadá přesně jako velociraptor, který si vás zvědavě prohlíží, vy mu říkáte “hodnej, hodnej dinosaurek” a on v příští sekundě zaútočí.

Ráda chodí na vodítku, protože ona se přece nechce pořád starat, kde ten člověk je.

Celých svých 13 let je tak rozkošná, že se lidé pořád ptají, jestli je to štěňátko.

Zvykli jsme si, že naše oblečení je vždycky tak nějak od chlupů, protože než skončí jedno roční období línání, přichází další.

Zvykli jsme si, že bez ní už to nejde.

Je to nejlepší pes.

nejlepsi-pes

rotterdam

V Nizozemsku jsme loni chtěli oslavit už chrabré květnové osvobození, ale tehdy mě zrovna v Praze držela kapačka za žílu. Výlet nám nakonec umožnilo až velkorysé letní trio Hus, Cyril a Metoděj. Chtěla jsem hlavně do velkolepého Rotterdamu, přísný rytíř eM_koň se ale rozhodl, že úplně nejdřív potřebuju někam, kde bude nuda a kde si teda prý aspoň na chvíli budu muset odpočinout, a tak mě odvezl do jakési přímořské nizozemské osady, kde se nedělo nic.

Opravdu nic. Jak vidíte. :D

Read More →

Byl to právě rok. V druhé půlce ledna na led před televizní kamery zase vyjely salchowy, toeloopy, rittbergery a hlavně zapeklité dvojité axely, bez těch to nejde. Dokonalý laser, který má skvělá paní Žáková zabudován místo hlasivek, zase akurátními řezy snímal dioptrie z laických očí a krájel každé velkolepé vystoupení na plátky jak změklé máslo do těsta a přísná expertka Kamberská se samozřejmostí kata zase nesouhlasila s komentátorem Langerem, který má vždycky tu smůlu, že musí vynést soud jako první :) (miluju je všechny tři). Před rokem jsem se na mistrovství Evropy v krasobruslení dívala taky, krasobruslaři tehdy ale padali mnohem víc než letos – na nemocniční posteli jsem totiž na mobilu chytala jen mizerné spojení.

Dlouhé nájezdy na skoky,
málo spojovacích prvků,
bylo tam příliš mnoho hluchých míst,
tady skoro vypadla z piruety,
a pád,
a další pád!,
chybí tomu lehkost,
tady se vůbec neodrazila,
v druhé polovině programu jako by jí najednou došly síly,
tady to bude srážka za dva body,
to bude výrazný propad,
stojím si za tím, že tahle melodie by se měla ještě více prožít.
Ale bojovala až do konce.
A je tedy na čem pracovat.

No úplně jako by popisovali můj rok s diagnózou. :D :D :D :D

2017

Nejdelší rok v životě. Jaro bylo před dvěma lety. Když vám řeknou diagnózu a pak vás nechají, ať se sžíváte, všechno je pro vás nové, takže jste trochu jako dítě, pro které má rok délku třeba čtvrtiny jeho života a Vánoce tak ne a ne přijít.

Ten rok se mi navíc protáhl o spoustu času stráveného v čekárnách. O život mezi životem. V čekárně s modrými plastovými židlemi, v čekárně se zelenými plastovými židlemi, v čekárně s modrými plastovými židlemi – ale jinými, v čekárně u kulatého stolu, v čekárně s hlubokými křesly, v čekárně s pohovkou, v čekárně s červeným koženým gaučem, na který jsem si ale ani nestihla sednout, takže to neplatí, v čekárně s bílými a zelenými židlemi – na střídačku, v čekárně se dvěma dřevěnými lavicemi naproti sobě jako ve vlaku, v čekárně, kde se každý snažil zasednout jednu z těch dvou židlí, v čekárně s dřevěnou lavicí, která přivedla k dokonalosti svoje umění tvářit se zaprášeně, ačkoli ji co patnáct minut setřel nějaký sevřený zadek, v čekárně, co nebyla čekárna, ale pokoj pro návštěvy, v čekárně s šedými polstrovanými židlemi, v čekárně s retro koženkovými lavicemi, v ordinaci bez čekárny, v čekárně, kde měli židle, křesla, pohovku i kytky ve váze, a v čekárně, jejíž vybavení si nepamatuju, protože jsem tam seděla na nemocničním vozíku.

Takže pokud vás nejvíc v životě trápí, jak vám život protéká mezi prsty, doporučuju pořídit si nějakou pěknou nemoc, se kterou vám život zase zpomalí. Tím spíš, jestli při tom chvílemi zvládnete jen pomalou chůzi. ;)

Read More →