Prvního jsem si dala pivo, a tak jsem si na únor musela vymyslet jinou než suchou challenge. Místo toho jsem teda pila (občas) a každý den posbírala něco z toho, co zaznělo – ode mě, od lidí kolem mě, taky v knížkách – a zaseklo se mi v uších.
Tady je můj únorový výběr z (přímých) řečí.
“Vypadáte nějak zmrzle…” kouká na mě paní přes pult, zatímco mi dělá kafe.
Ne, to mám jenom červené oči a nos z toho, když jsem si ráno uvědomila, co je dneska za den.
A taky teda asi trochu z toho, že včera večer byla párty taneční školy k zakončení semestru, a tak jsem vstávala po 4 hodinách spánku… to jen abychom zase nebyli až tak melodramatičtí.
****
Připadá mi, jako by od té doby uběhlo sto let, a trochu taky jako kdyby se to stalo minulý týden. Ve skutečnosti to bylo někde mezi, totiž přesně před šesti lety. Konala se tehdy taky jedna taková zimní párty té samé taneční školy, kvůli které pak určitě někdo taky vstával dřív, než by si přál, jenže já to tehdy nebyla. Protože já jsem tehdy už několikátý večer po sobě usínala v nemocnici a vystoupení svých kamarádů a vystoupení, ve kterých jsem měla taky tančit, pak viděla jen na videu. Vůbec poprvé jsem taky zrovna ten večer usínala se svou novou diagnózou.
Za šest let dokáže vyrůst už docela přesvědčivý nový malý člověk se svými jedinečnými názory a pohledem na svět. Na dětech se růst dobře pozoruje, protože jednak se očekává, že porostou, takže když sprásknete ruce, chybu neuděláte, a jednak je můžete postavit ke zdi nebo ke dveřím k takovému tomu papírovému metru s vyznačenými dílky a veselým krokodýlem a hned máte čárku jako důkaz, o kolik poskočily.
Ale před očima nerostou jen děti. A i když to na mně není vidět tak snadno jako na někom, kdo každou chvíli potřebuje nové, větší boty, a i když bych na přeměření u krokodýla měla pořád svých záprtkovských 160 centimetrů, já jsem taky hrozně vyrostla.
Musela jsem. Abych se vůbec mohla začít hrabat ze dna té propasti, do které jsem několik let předtím den co den dobrovolně skákala, protože mi to přišlo jako super způsob, jak si potvrdit, že za něco stojím (metoda, kterou nemůžu doporučit).
A ačkoli samozřejmě i teď desetkrát za den zapochybuju, jestli “dělám dost”, můžu být na sebe pyšná, jak mi to hrabání se jde.
Že budu zase tančit, to byl v mé hlavě mimochodem vždycky axiom, samozřejmost (i když vůbec nevím, kde se v té době mohlo tohle přesvědčení brát, hlavně že se někde bralo), a taky moje obrovská motivace. Takže za každou další “je to jen párty”, jako byla ta včera večer, na které můžu doopravdy zase osobně být, jsem dost nekonečně vděčná.
****
Na šesté výročí mi mimochodem vyšel i termín další z kontrolních rezonancí. Náhoda umí být stylová. A tak jsem doma našla jednu podprsenku bez kovových háčků (“Všechny kovy nechte tady v kabince, ale vy už to znáte, co?”) a natáhla si dvoje ponožky a šla to oslavit do tunelu. (S těmi ponožkami je to btw nejlepší lifehack, jaký můžu poskytnout. Mohl by se hodit těm, kteří stejně jako já po půlhodině snažení se o ležení jako mrtvola začnou mít jako mrtvola taky teplotu.)
Ten ohlušující pravidelný rachot uvnitř tunelu mi z hlavy vytáhl úplně všechno (i když jinak je to opravdu naprosto neinvazivní vyšetřovací metoda!), a tak jsem na uvolněném místě rozlila pár plechovek s barvami duhy a nahnala tam stádo jednorožců (ačkoli vzhledem k mé úchylce na černobílou to možná byl spíš inkoust a zebry).
Ještě nemám výsledky, ale určitě to bude dobrý. A jestli ne, tak časem jo.
Podzimní Drážďany. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, ale stačilo dojet za Ústí k hranicím – tunel ven z Česka netrefila (měla zamlžený výhled, to je jasný).
Ano, potřebovala jsem do Drážďan kvůli tady tomu velkolepému sedmitunovému psovi ⬇️, kterého František Skála umotal z drátů. Byla jsem se na něj koukat, když ještě hlídal náplavku na Rašínově nábřeží, a když jsem se dozvěděla, že ho jako vyslance pustí po vodě do Německa, bylo jasné, že mě volání vlčí smečky přivábí i tam.
Vulpes Gott / František Skála:
ještě v Praze na náplavce | upoutávka u Brühlovy terasy | a konečně na správném břehu – Pes a já (a Labe a spousta lidí, kteří se tam zrovna nutně museli procházet, protože sluníčko! a bude zima a tma 😀)
Pár obrázků z podzimního filmového festivalu na západě. Ale ne zase tak moc na západě, že už by to byly Vary a davy. #IRMF
Poprvé v roce 2022 pro mě slunce vycházelo nad Lisabonem. Koukala jsem na něj okýnkem z letadla, které se chvíli předtím vzneslo nad město ještě válící se v mlze, a potom psala M.: “Jako musím přiznat, že to bylo tak krásný, že jsem se z toho trochu rozbrečela.” (A to “trochu” jsem tam doplnila samozřejmě jen proto, abych neohrozila svoji image drsňáka.)
Tak to byl jeden orientační bod.
Druhý se přidal po přistání v Praze, kde jsme zjistili, že jsme auto na letišti týden parkovali přímo pod trámem s obřím ptačím hnízdem (a že všichni ti ptáci byli rozhodně na svátky doma). 😀
Tím byla hned zkraje roku pomyslně vytyčena velkorysá emocionální škála (slunce—hovna), na které jsem se měla v tomhle roce klasicky pohybovat a které můj oblíbený spolukomentátor života kolem nás říká “osm oktáv citlivosti”.
Hodně se toho nepovedlo, bylo to těžké (někdy strašně) a bez ohledu na to, kde jsem “parkovala”, často stejně pořád odněkud něco padalo. Ale aspoň to byla příležitost k prověření mé filozofie o podnětnosti (“Co je podnětné, to je dobré – i když se zdá, že to dobré vůbec není.”).
A uprostřed toho všeho jsem se navíc mockrát cítila tak živá jako nikdy.
“Kde máš manžela?”
Nevím, asi si půjdu dřepnout do té super bryčky, co mě s ní posílají zpátky do 19. století, a budu přemýšlet, do jakých končin bych zase na oplátku já vyslala tady toho tazatele. 😉 Výlet do minulosti nemá smysl doporučovat, protože smutnou pravdou je, že jeho dotaz by se přítomným zdál být relevantní skoro na každé párty v kterékoli historické epoše, a do budoucnosti bych podobné dotazy zase dost nerada zavlekla, naštěstí se ale dá cestovat nejen v čase, ale taky po prostoru, a v prostoru rostou různé háje, do kterých už se dá jednoho nasměrovat, a když je ten háj dost velký a instrukce dost jasné, mohl by tam trefit i někdo, kdo obvykle chodí jen po značených a už vyšlapaných mentálních stezkách.
Taková ta nejistá cesta, od níž se vás od samého začátku pokouší odradit chapadla různých potíží, a proto zvolíte jediné logické řešení a zkusíte, zda by se vám to všechno alespoň nesnášelo lépe, kdybyste byli v Berlíně, pár dní to tam testujete a naberete určitá nadějná data, a tak se nenápadně zkusíte vyškrábat po mapě výš, v noci spálíte – ne, jen přejedete – mosty nad dánskými úžinami a na druhém konci duhy, která má všechny odstíny šedé, vždyť je pořád ještě noc, si konečně trochu oddechnete a troufnete si popojet pro další kus blåbärspáje zase o něco dál na sever. A ještě dál a potom ještě kousek. A když pak jednou odpoledne nasednete na trajekt, který vás s bručením (ale uklidňujícím) protáhne naducanou bílou mlhou, a vy rozhrnete závěs deště a uvidíte ty špičaté skály, z nichž jsou tyhle dinousauří lofotské ostrovy urostlé (anebo neuvidíte, protože za závěsem je další závěs, ale to se do této metafory nehodí), brzy zjistíte, že už je úplně všechno v pořádku, protože zdejší vichr nikdy nemá dost a lačně vám od pusy utrhne každou starost, ještě než ji vyslovíte (dokonce mám podezření, že ji umí vymést přímo z hlavy – asi ušima), a rozmlátí ji o ty ostré vrcholky tak, že jediné, co po nich zůstane, jsou krvavé kapky dřínu rozeseté do vřesu všude kolem (jo a taky pomáhá, že vám je někdy zcela nepoeticky prostě jen strašná zima). A tak se ustavičně někam šplháte, protože je tak osvobozující, že sinusoidy, které běžně žijete, teď tady taky vidíte, cítíte a můžete si na ně sáhnout, a celé hodiny volíte jen mezi tím, zda to příští, na co stoupnete, bude kámen, nebo bahno, a (na) nic jiného nehrajete, a i když vám teče do bot, znamená to právě jen tohle, a proto máte pocit, že forma i obsah tady dýchají společně a vy s nimi.
Tak taková ta cesta.
Neznám lepší.
Unavení, ale samozřejmě jsme se v noci snažili řídit návodem na stěně nad postelí… 😀
Název: Žena ve dveřích
Berlín. Podvratný a vtipný jako vždycky. ❤️
Ke zdem radši vždycky čelem a hlídat, jestli nerostou…
Noc ve městě
Photoshoot level Vogue: Fotím si trubky, protože trubky jsou nejlepší, a nějaký trubka mě přitom tajně fotí, prý abych měla fotku s kamarádkami trubkami.
Překážím před předložkou. Celá já.
“… a NAVÍC mám v knihovně obrovské zpozdné za nevrácené knížky!” zakončím triumfálně svůj trochu hysterický výčet toho, co všechno musím udělat, dořešit a zařídit.
“To nevadí,” konstatuje klidně M.
“Jo? Jakto? To za mě zaplatíš, nebo co?”
“Ne, ale líbí se mi, jakou to z tebe dělá zkaženou intelektuálku.”