Aby se neposral, Velký Supí Suspenvizor! Závěrečný díl má sice jeden po druhém nahrnout do odstavců tři poslední dny brigády století, avšak nemůžu jinak než říci anachronicky rovnou, že dozorčí mě dnes přinutil dotazovat se nad kvótu, neboť jsem byla příliš rychlá!
Nyní ale zpět k přehledné chronologii. Čtvrtek ve mně našel perspektivního spojence na straně civilizační averze a konzumfobie, avšak na bojiště záhy vstoupilo dojetí a smířlivě se smísilo s nenávistným vřídlem, poněvadž jsem potkala nejhodnější paní učitelku z mateřské školy, která viděla slunce kolem mé hlavy od chvíle, co mě asi jako čtyřletou poprvé spatřila. Narazila jsem rovněž na přibližně stoletou učitelku zpěvu, jež mě tu a tam suplovala. Už dvacet let vypadá stejně. Koho by to náhodou zajímalo, mohu prozradit, že mezi regály jsem zahlédla i svou bývalou mladou regulérní učitelku zpěvu. Tu jsem ale ze svého oblíbeného místa u alkoholu ostentativně ignorovala, protože naše cesty se kdysi rozešly v temnotě nepochopení na chmurné křižovatce střežené krkavcem na chátrajícím rozcestníku.
Naproti tomu se mi srdíčko rozhořelo, když mě navštívila prusenovická výprava ve složení Jožinek, což je jediný rasista, kterého mám ráda, a jeho bratr Vojtík. Asi v jedné minutě mi vypověděli, co nového u nich na dědině, sdělili, kolik rodinných příslušníků mají rozbitých, ale dodali vzápětí, že z nich asi jen ten počítač vyhodí do hnoja. Nicméně vrchol dne nadešel až v těžkém odpoledni, kdy se do prodejny přihnal nezištný Jiřík jako málokdo hynoucí touhou rozprávět se mnou o svých nakupovacích zvyklostech a choutkách. Read More →