Dohodli jsme se kdysi s M., že jestli někdy zase pojede na nějakou zajímavou služební cestu, mohla bych jet s ním a pracovat odtamtud taky, abych na chvíli změnila židli. A on na to zodpovědně pamatoval a o letošních prázdninách přišel iniciativně s nápadem, že pojedeme do Košic. (Něco podobného se letos mimochodem stalo taky papežovi.) Uznávám, že to pro mě byl trochu šok, ale pamětliva svých výkřiků v uzavřené Praze v dobách letošního nejtvrdšího lockdownu o tom, že bych teď klidně jela třeba i do Rokycan! vstřebala jsem informaci a začala na internetu hledat – co dál dělat. Velké naděje ve mně vyvolal článek s ukázkovým marketingovým názvem (výčet + emoce) 7 důvodů, proč se zamilovat do Košic. Moje emoce ovšem zchladil hned první bod výčtu – protože Košice mají náměstí ve tvaru… mandle.

To byla pecka. Doslova.

Nicméně – ačkoli jsme si na sebe museli nejdřív trochu zvykat 😀 (a z těchto našich začátků v Košicích pochází i scéna, kterak mi M. hledá jednosměrnou letenku Košice → Praha [ovšem na moji obranu to souvisí víc s tím, jak mě štval M. a jeho krátká, ale moc dlouhá karanténa, kterou trávil poblíž mě, než s Košicemi]), nakonec jsem si je vlastně vážně oblíbila (a to neříkám jen proto, že volnou letenku nenašel) a klidně bych tam vyrazila znova (a to neříkám jen proto, že už jsme dávno zpátky v Praze). Proto jsem se rozhodla sestavit vlastní seznam košických highlightů a zábaviček pro všechny, kteří by stejně jako prve já tápali. Nejsem sice na Košice žádný specialista a insideři by jistě poradili líp, ale i my jsme si v tom městě přece jen něco – jak se tak hezky osudově říká – odžili (a automatická oprava mi nabízí slovo “užili”, no tak jo). 😀

Drsná košická kočička na úvod a jdeme na to.

1. Navštívit katedrálu svaté Alžběty

To je to nejgotičtější a nejvíc katedrála, na co v Košicích můžete narazit. Dominuje nejen Hlavní třídě, jejíž nejširší část vyplňuje (dělá z “mandle” “mandli”, i když já bych stejně řekla, že je to spíš hráškový lusk), ale vůbec celým Košicím a z její severní věže, zasvěcené Zikmundovi Lucemburskému (velkému fanouškovi katedrály), je krásný výhled na maličké historické centrum i na řady paneláků, které město obklopují ze všech stran jako novověké hradby, na nichž se místo vlajek třepotá prádlo. Uvnitř je spousta atrakcí, jako třeba železný oltář z roztaveného střeliva a zbraní používaných v první světové válce (s druhou evidentně nepočítali), nebo hrobka knížete Františka Rákocziho, který v 18. století brojil proti Habsburkům a teď za to má i se svými blízkými ve sklepě pod katedrálou v létě příjemnou teplotu.

V katedrále je taky unikátní nejstarší evropské sdružené (a stísněné) točité schodiště, na kterém se vám z toho stavebního mistrovství okamžitě zatočí hlava, nebudete-li střídat jeho ramena. Jeho západní rameno mimochodem vede do podkroví, kde mají tuhle výstavku handicapovaných. Jeden bezruký za druhým a končí to u paní, která měla evidentně jednu ruku dlouhou a nahrabala si končetiny hned tři. 😀 Funguje to dobře jako varování pro všechny mistry sochaře, kteří se taky někdy utnou, aby se v budoucnu více zaměřili na slabý článek, protože jestli se něco láme a ztrácí, jsou to evidentně ruce.

2. Počkat si, až Zpívající fontána přestane zpívat

Nepočítám-li, jak nás na semaforech s řevem předjelo auto, z jehož otevřených okýnek ječela původní znělka seriálu Sanitka, jedním z nejlepších zážitků z kategorie obskurní bylo, když jsme čekali na snídani před kavárnou na Hlavní třídě a pár metrů od nás k tomu košická zpívající fontána pěla “Už nejsem volná”. Večer se k audiu přidávala i pestrobarevná světelná show s reflektory ukrytými mezi tryskami a jediné, co tomu v těch chvílích chybělo, byl Michal David na obřím nafukovacím donutu. Ale! Protože jsme na Hlavní třídě bydleli a fontánu míjeli xkrát, vypozorovali jsme, že jsou i chvíle, kdy mlčí a jen tryská s košickým státním divadlem na pozadí, a v těchto chvílích jí to vážně slušelo. Tryskati stříbro, mlčeti zlato, to by ostatně mělo být motto všech fontán, stačí, že voda hučí.

3. Jít se vykoupat do bazénu s uměním

Ačkoli jsme vůbec nestihli všechno, upřímně mě nadchlo a už jsem to vnutila každému, komu jsem o Košicích vyprávěla, jaké pozornosti se ve městě dostává umění. Z velké části je to dědictví z roku 2013, kdy Košice získaly titul Evropské hlavní město kultury a otevřely se umění i světu. Například ze zchátralé budovy s krytým bazénem vybudované u Městského parku na přelomu 50. a 60. let minulého století se tehdy po rekonstrukci zrodila historicky první Kunsthalle na Slovensku, kde se dneska konají výstavy současného umění a další kulturní akce. Krásné na ní je hlavně to, jak byla původní budova zachována a jak i vnitřní prostor a výzdoba v podobě tematických mozaik plavců, labutí a mořských panen nebo zábradlí s žabími a rybími ornamenty odkazuje na její původní účel. I samotný bazén uvnitř pořád je, jenom je v něm místo vody umění, které navíc k vodě nemá daleko. Při naší návštěvě nás po Kunsthalle dokonce po celou dobu doprovázel zvuk moře, protože jedním z vystavovaných děl bylo i video Ocean View promítané přes celou hlavní stěnu, které vytvořila umělkyně jménem Catherine Biocca a na němž se na mořských vlnách při západu slunce pohupoval odraz sochy Spravedlnosti.

Druhou část výstavy tvořila díla maďarského umělce Botonda Keresztesiho, který ve své tvorbě prý mixuje odkazy z historie umění, populární kultury, virtuálních světů a! každodenního života, a to poslední mě uklidnilo, protože já měla pocit, že si zpracovává hlavně nějaký svůj problém s holením a v kreativním oddělení Gillette by po něm určitě měli skočit. Zjevně to ale bylo dáno hlavně kurátorským výběrem, protože když jsem v onlinu pátrala po jeho dalších dílech, našla jsem mnohem širší paletu témat než žiletky. 👍🏻

M. v bazénu

4. Projít se po kasárnách

Další povedenou proměnou prošel původně vojenský areál s bývalými kasárnami z konce 19. století jižně od historického centra, z něhož je dneska multifunkční kulturní a společenské centrum Kasárne/Kulturpark s nejrůznějšími ateliéry, sály, parkem a taky galerií. Do zdejší budovy Alfa jsme na doporučení zamířili na výstavu grafik autorů sdružení Čierne diery, kteří se věnují architektuře a propagují často zapomenuté nebo přehlížené budovy a objekty v různých částech Slovenska. Jejich příběhy zpracovávají do reportáží a knih a vydávají mapy slovenských technických památek a kromě toho vytváří a na risografickém stroji tisknou vlastní zářivě barevné grafiky, které těmto památkám, z nichž některé mají před sebou jen velmi nejistou budoucnost a některé už vůbec žádnou, protože musely ustoupit různým developerským záměrům a přestavbám, vrací jejich původní krásu. M., který je v našem vztahu zaokrouhlovač (v tom dobrém i zlém), básnil, že by to chtěl všechno domů, já, která mám ráda přesnost, jsem to upřesnila na 95 %, ale i tak.

5. Navštívit Tabačka Kulturfabrik

Fotografie: Tabačka Kulturfabrik

Tabačka Kulturfabrik je další skvělý prostor, tentokrát na sever od centra. Z areálu bývalé tabákové továrny se před pár lety stalo kreativní centrum, kde promítají filmy, hrají divadlo, pořádají výstavy, přednášky, koncerty a všechno ostatní, na co si vzpomenete. Tabačka byla první místo, které jsem si vyznačila do seznamu, když jsem zkoumala, jaké nové podněty nám může poskytnout návštěva východní slovenské metropole. 🙂 Covid čachroval s programem, takže nakonec jsme v Tabačce spíš náhodou natrefili na MusicLab, jednu z pravidelných sessions, kde spolu jamují nejrůznější nezávislí hudebníci a někdy z toho něco vyleze (proto to taky spolupořádá občanské sdružení Hudobný inkubátor). A byl to velmi příjemný zážitek, i když ten večer z toho, myslím, nic zase tak převratného nevylezlo. 😀

6. Zvednout hlavu a koukat na fasády domů

V košických ulicích je spousta street artu. Pod hlavičkou Open Mural Gallery tu najdete několik desítek velkoplošných maleb od domácích i zahraničních umělců, které zdobí celé fasády a zdi budov. Existuje jejich mapa, rozhodně v ní ale nenajdete všechna zajímavá díla a naopak některá z děl v ní vyznačených už jsou staršího data, nebo už dokonce vůbec neexistují, protože například padla za oběť zateplování, takže spoustu skvělých děl objevíte prostě jen tak, že dáváte pozor a koukáte.

Zvířátková série

K umění ostatně vedou malé Košičany chvályhodně už od útlého věku a neviděli jsme snad jedinou školku, která by se na svých zdech neodvázala – samozřejmě v mezích takové úrovně abstrakce, jakou ocení jejich malí klienti. 😀

7. Hledat pravdu v košických ulicích

V ulicích města nejsou k vidění jenom umělecká díla, ale taky se tam občas dočtete různé pravdy o světě, lidech a společnosti.

No a někdy jsou tam taky jen h.., to je jasný. Pokud teda třeba tohle nechcete brát jako epos o tom, jak byl počat první dobroser.

8. Jít se najíst do pohádky. Nebo prostě někam

Teď pozor, protože právě přichází asi první gastrotip v historii tohohle blogu. 😉 Zároveň ale – a to by se Hejlíkovi nestalo – je to tip taky trochu zbytečný, poněvadž Raňajkáreň Rozprávka v zahradě na Hrnčiarske ulici, do níž se chodilo přes antikvariát ❤️ vyzdobený pohádkovými loutkami ❤️❤️ a kde se vám po menu proháněli kreslení trpaslíci, draci a rytíři ❤️❤️❤️, má podle webu kvůli covidu až do odvolání zavřeno.

Nebyla to ale jenom tahle raňajkáreň. Košice v sobě mají nějakou zvláštní magii, která způsobovala, že se mi enormně chtělo jíst v nejrůznějších místních podnicích, což se zrovna mně opravdu nestává často, jak by M. mohl vyprávět, ale spíš by si asi jen povzdychl. 😀 Svoji roli jistě sehrálo, že se v Košicích úspěšně poprali s mými tradičními gurmánskými požadavky na dobrá vejce a dobrý vývar, ale určitě v tom bylo ještě něco dalšího.

Kromě Rozprávky se nám líbilo třeba taky v Republice Východu, Pogo Caffe anebo v NICO CAFFÉ, i když v posledním jmenovaném podniku trochu balancovali na hraně ohledně toho, kolik plakátů s “vtipnými” slovními hříčkami se dá u jídla ještě snést a kdy už si chceš spíš vidličkou vypíchnout obě oči.

9. Navštívit košický “Biely dom”

Jak už jsem se zmínila, historické centrum Košic je malé a většinu někdejšího 5. největšího československého města dodnes tvoří nekonečné řady paneláků, které tu v minulém století překotně vyrostly hlavně pro rodiny zaměstnanců Východoslovenských železáren. Uprostřed sídliště na západě Košic, kterému se říká Terasa, stojí Biely dom, jak tady – řekla bych vtipně – říkají monstrózní budově z roku 1985, která původně sloužila orgánům komunistické strany a ve které od roku 1990 sídlí košický magistrát. Jako memento své doby je podle mě nepřekonatelná a na jejím schodišti se i v dnešní době můžete docela rychle začít cítit jako ten nejposlednější červík aspirující na zašlápnutí. 😀

10. Jet pryč z Košic

To jsme taky stihli. Na východě jsme viděli jedno opravdové ghetto, fotili se ve slunečnicovém poli a obešli třetí největší (nebylo moc velké) přírodní jezero na Slovensku – Morské oko ve Vihorlatských vrších.

Ve Vihorlatských vrších jsou mimochodem fikaní. Mají tam hned v první bojové linii u parkoviště speciální destrukční panel, na který si můžete nalepit samolepku, abyste zklidnili puzení a nezasvinili jim ty opravdovské informačné panely a turistické značenie. Cítili jsme trochu tlak, že bychom tam určitě měli něco nalepit, jednak kvůli tomu rozkazovacímu tónu, a jednak abychom je potěšili, jak jim to dobře funguje 😉, ale jako naschvál jsem si do Košic, natož do hor svoje samolepky s baletkami nepřibalila. Naštěstí M. a jeho kreativní skicák, který s námi chodí všude jako takový ten tichý třetí člen party, co toho moc nenamluví, ale kdyby šlo do tuhého, je ostrý jako papír, vzplane rychle jako papír a mezi papíry má kromě jiného papírenského zboží pro všechny případy (z nichž některé si zjevně nedokážu ani představit) schovaný taky aršík lepicích koleček, se toho úkolu celkem se ctí zhostili.

Pro změnu západně od Košic jsme navštívili hrad Turňa tyčící se na kopci nad cementárnou kousek od maďarských hranic, který kdysi sloužil jako součást protitureckého opevnění. Ačkoli by se mohlo zdát, že je to iba taká stará zrúcanina, dá se tam nahoře smysluplně strávit i dobrá hodina a půl. Obzvlášť když vás nahoře na kopci zastihne taková bouře, že nemá smysl dělat cokoli jiného než hodinu a půl dřepět pod tím plechovým přístřeškem, který sice na rozdíl od okolních trosek nemá žádnou historickou hodnotu, ale zato má jako jediný cosi, co se v té tmě blíží ideji střechy.

Popisky (zleva doprava): M. nám právě “kupuje” vstupenky na hrad tím, že nahoru táhne kyblíky s pískem a smutnýma očima, Nad cementárnou sa blýská, “Mají tu vůbec někde hromosvod?”, Zrúcanina, ale naša!, Po bouři.

Tak takové byly Košice.

Trochu

ale sympaticky své

a plné života.

Rádi zase přijedeme. 😁