K Praze 3 (a speciálně k té její části, která sousedí s Vinohrady a spájí tak v sobě svéráz a zemitost počůraných /kdyby jenom!/ ulic s noblesou, hermelínovými plášti a lustry v divadle na Míráku) mám hluboký vztah. Když jsem po střední škole vyrazila do hlavního města dobývat život, tituly a vítězství v salónních diskuzích, řízením osudu se Žižkohrady a v nich pokoj, odkud jsem měla výhled přímo na zadek sochy jara na průčelí Švehlovy koleje, staly mojí základnou a útočištěm. Vítkov byl mým pražským Řípem a Žižkovskou televizní věž dodnes zcela iracionálně považuju za stožár označující můj bezpečný přístav, k němuž se utíkám pohledem, kdykoli jsem někde, odkud lze město přehlédnout.
Už před nějakou dobou jsem svůj dlouhodobý zájem hrdě stvrdila formálním vstupem mezi ty, kteří tuto městskou část (ale spíš životní styl 😉) obývají trvale. Praha 3, respektive nově Svobodná republika Žižkov 😉, teď ovšem udělala ještě další krok a ke 140. výročí povýšení Žižkova na město se rozhodla povýšit na stát. Svým lidem tak kromě místní příslušnosti nabídla taky tu státní a začala vydávat takzvané žižkovské pasy. Zároveň se však – podle mě velmi moudře a v souladu se všemi masarykovskými a kennedyovskými tradicemi – rozhodla, že pas nebude platný jen tak sám o sobě, ale že jeho platnost bude podmíněna sesbíráním razítek všech důležitých “institucí” mladé žižkovské republiky a že je tedy nutné zajistit si místo na žižkovském slunci vlastní mravenčí prací a obíháním “úřadů”, což patřičně ověří loajalitu zájemců, protože tu si totiž na rozdíl od samotného prázdného pasu v infocentru nekoupíš.
Jelikož samozřejmě platí přímá úměra, že čím víc pasů máte, tím víc pasů máte, a protože s M. zatím stále žijeme na té horké hranici Žižkov-Vinohrady, kde člověk neví dne ni noci, kdy se mu něco takového bude hodit, rozhodli jsme se tuto možnost využít, a tak jsme v červnu zahájili pět měsíců trvající odlov razítek. Každý měsíc přibylo do veřejného seznamu celkem 5 míst, kde vám návštěvu potvrdili štemplem – a aby to bylo napínavější, každé takové razítko bylo unikátní a jeho motiv jste odhalili až přímo na místě. Postupně jsme tedy navštívili například Ministerstvo pohody, Žižkovskou kosmickou agenturu, Úřad paměti národa, který – příhodně – sídlí na Olšanských hřbitovech, Žižkovskou národní operu, Ministerstvo kinematografie, Literární ústav nebo Oftalmologické centrum Svobodné republiky Žižkov, které – logicky – ordinuje U Vystřelenýho voka, kde fakt hodně lepí podlaha a nechci vědět proč.
Zprvu jsme byli trochu ostýchaví a v daných provozovnách pasy obvykle jen stydlivě podstrčili výřezem v plexiskle, postupně jsme se ale osmělili a začali si mnohem více diktovat, jak a kam to tentokrát chceme, aby nám to ladilo barevně, stylově, druhově a vůbec to bylo nejkrásnější možné. Ostatně tento proces emancipace byl nevyhnutelný, protože ne všichni “úředníci” byli zkušení a bez naší vlastní angažovanosti pak vznikala například i takováto traumata. 🤨
👇🏻👇🏻👇🏻👇🏻
👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻
Emocionálně náročné to bylo i díky tomu nekonečnému štěstí, že jsme razítka sbírali ve dvou, a tak na každém místě přirozeně nastalo dramatické rozhodování, kdo půjde první a vystaví se tak riziku, že v jeho pasu se razítko nedostatečně otiskne, protože bude zaschlé a správně se rozehřeje až pro toho druhého, případně kdo půjde druhý a vystaví se tak riziku, že v jeho pasu se razítko nedostatečně otiskne, protože hodně barvy mělo jen pro toho prvního. Na každém místě měli totiž razítko v jiném stavu, jinak ho udržovali v pohotovosti a jinak s ním uměli zacházet a vy jste samozřejmě předem netušili, jaká strategie se vám kde vyplatí. Dodávalo to zdánlivě pokojnému sběru otisků do průkazky úplně thrillerový rozměr a někdy se to překotilo až v horor a obvykle to končilo jako taková ta špatná komedie, u které se nesmějete, protože ačkoli jsme si zmíněná rizika docela pravidelně střídali, já jsem si skoro vždycky vyžrala tu horší možnost, a to dokonce i tehdy, když se mě M. zželelo a pokusili jsme se prozřetelnost oblafnout a na akt razítkování si vyměnili pasy. Jediné, čím jsem se dokázala průběžně trochu utěšovat, bylo přesvědčení, že nedokonalé otisky přece přidávají na autenticitě a posilují iluzi skutečného pasu, protože opravdové cestovní dokumenty by přece taky byly plné kaněk, průsaků, špatně čitelných textů a zamaštěných rohů od svačiny sloužícího úředníka.
A o komplikacích týkajících se toho, že kdykoli jsem zorganizovala společnou výpravu za některým z razítek, M. sice nadšeně souhlasil, ale potřeboval naše přípravy doprovázet zpěvem coveru od skupiny Chinaski: “Mávala jsi na mě žižkovským pasem, Václavovi pod ocasem…”, je asi zbytečné se podrobněji rozepisovat, protože to patří jednoznačně do kategorie “museli byste tam být, ale proč byste si to dělali, že”. 😀
No nicméně, jak vidíte, nebyl to jednoduchý proces (což je dobře!) a samozřejmě do toho neustále vstupoval i lidský faktor na druhé straně a jeho míra ochoty naladit se pro naše maniakální zaujetí (schopnost bezpodmínečně se nadchnout považuju za jednu ze svých nejroztomilejších vlastností, ale už jsem si v praxi ověřila, že jsou i lidé, kteří to považují za něco, co je dost sere). Na tomto místě bych proto chtěla ocenit vynikající slečnu na pokladně Divadla Ponec, respektive Ministerstva tance ❤️ Svobodné republiky Žižkov, která byla nesmírně ochotná s námi podrobně diskutovat o výhodách a nevýhodách toho a onoho natočení razítka a jeho umístění v našich pasech z hlediska barevné a tvarové kompozice a juxtapozice mezi razítky na dané dvojstraně (pročež mi potom ani tolik nevadilo, že se to stejně otisklo úplně na h… 😀), a naopak neocenit paní na pokladně Divadla Járy Cimrmana, respektive Všežižkovského muzea aluminia, která to brala především jako další voser, což mi velmi často naprosto jsme, jenže zrovna u Cimrmanů bych čekala víc pochopení. V tomto ohledu jsem proto kvitovala elegantní bezkontaktní řešení některých institucí, které razítko prostě přivázaly někam na svůj barák na dostatečně dlouhý řetěz a umožnily tak sběračům samoobslužný otisk a taky případné samoobslužné výčitky, když si to pak sami pokazili. 😀
Ne všechna razítka byla stejně skvělá a důmyslná (i když většina ano), a být to na mně, možná bych udělala pár změn ve výběru zapojených “institucí”, aby bylo výsledné zastoupení pro život občana vyváženější a lépe pokrývalo jeho základní potřeby. Ráda bych ale pochválila vysokou uměleckou hodnotu celé sady razítek (za jejich podobou stojí stejně jako za ostatními materiály pro Svobodnou republiku Žižkov grafický designér Pavel Fuksa), což byl taky ten hlavní důvod, proč jsme se při jejich sběru tak moc soustředili a proč jsme pak spoustu, opravdu spoustu času strávili zamilovaným zíráním na výsledek, když se otisk náhodou povedl. 😀
Vzrušujícím zpestřením při procesu sběru byla také tři exkluzivní razítka anoncovaná až v průběhu projektu, která bylo možné získat pouze na vybraných žižkovských akcích. Sběrač, který by nestihl obejít všechna standardní stanoviště do konce října, kdy celý projekt končil, je mohl použít jako případné žolíky, aby splnil požadovanou kvótu. My jsme samozřejmě nepotřebovali žolíka ani jednoho, ale samozřejmě jsme na šprťáka ulovili všechny. 😉
S pasem s maximálním počtem razítek jsme potom v doprovodu žižkovských přátel, kteří v lovu rovněž uspěli (taky proto jsou to naši přátelé, že 😉), slavnostně nakráčeli do infocentra Svobodné republiky Žižkov, kde jsme po překontrolování všech náležitostí měli konečně získat vytoužený domovský list a další propriety. Na rozdíl od M. jsem si teda nepředstavovala, že to bude za přítomnosti starosty a starostenského řetězu (ani místostarosty a místostarostenského řetízku a ani videozdravice kohokoli s jakoukoli bižuterií), ale přece jen bylo vyvrcholení “hry”, jak bych to nikdy nenazvala!, trochu zklamání, protože zaměstnankyně za pultíkem to prožívala zhruba tak, jako kdyby sama byla snad odněkud z Kobylis, a bylo jí (kobyliský) buřt, že se tu pro nás odehrává něco tak důležitého. 😀 Dokonce ji neobměkčila ani jen pro ni přibarvená historka M. o tom, jak už před pár dny při návštěvě v Berlíně žižkovský pas úspěšně otestoval a jak to dobře funguje. (Dokonce bych řekla, že to pak možná bylo jakoby i horší. 😀)
Naštěstí my jsme zářili zevnitř, tak jsme se docela dobře obešli bez vnějšího pozlátka. V něčem Žižkov prostě navzdory gentrifikaci zůstává Žižkovem – a za to ho koneckonců máme rádi. 😉