K Praze 3 (a speciálně k té její části, která sousedí s Vinohrady a spájí tak v sobě svéráz a zemitost počůraných /kdyby jenom!/ ulic s noblesou, hermelínovými plášti a lustry v divadle na Míráku) mám hluboký vztah. Když jsem po střední škole vyrazila do hlavního města dobývat život, tituly a vítězství v salónních diskuzích, řízením osudu se Žižkohrady a v nich pokoj, odkud jsem měla výhled přímo na zadek sochy jara na průčelí Švehlovy koleje, staly mojí základnou a útočištěm. Vítkov byl mým pražským Řípem a Žižkovskou televizní věž dodnes zcela iracionálně považuju za stožár označující můj bezpečný přístav, k němuž se utíkám pohledem, kdykoli jsem někde, odkud lze město přehlédnout.

Už před nějakou dobou jsem svůj dlouhodobý zájem hrdě stvrdila formálním vstupem mezi ty, kteří tuto městskou část (ale spíš životní styl 😉) obývají trvale. Praha 3, respektive nově Svobodná republika Žižkov 😉, teď ovšem udělala ještě další krok a ke 140. výročí povýšení Žižkova na město se rozhodla povýšit na stát. Svým lidem tak kromě místní příslušnosti nabídla taky tu státní a začala vydávat takzvané žižkovské pasy. Zároveň se však – podle mě velmi moudře a v souladu se všemi masarykovskými a kennedyovskými tradicemi – rozhodla, že pas nebude platný jen tak sám o sobě, ale že jeho platnost bude podmíněna sesbíráním razítek všech důležitých “institucí” mladé žižkovské republiky a že je tedy nutné zajistit si místo na žižkovském slunci vlastní mravenčí prací a obíháním “úřadů”, což patřičně ověří loajalitu zájemců, protože tu si totiž na rozdíl od samotného prázdného pasu v infocentru nekoupíš.

Read More →

Máme je, všechny čtyři. Tuto výpravu za pokémony mezi patníky schvaluje a v čase uzávěry okresů jako hygienicky nezávadnou lidem doporučuje dokonce i pražský magistrát (který mimochodem taky tvrdí, že póly – to je konec světa, kde nepotkáte živáčka, protože jsou stejně všichni na náplavce, pročež podle našich zkušeností můžete celkem jistě počítat s tím, že na žádném z pólů zákonitě nikdy nebudete dlouho sami a brzy po vás dorazí další bludný Pražan, který to taky slyšel a který sem unaven náplavkou docourá 😉). Je však třeba podotknout, že chcete-li tyto extrémní body metropole skutečně ulovit a neposkvrnit při tom svojí nohou území středočeského panství hodné královny Pecky (která by nás ale k sobě na trávník klidně pustila, kdyby to bylo jen na ní), je to trochu geografický oříšek vhodný jen pro ty, kteří se nebojí takzvaně “balancovat na hraně”, “zacházet do krajností”, “dotýkat se únosné meze” a “skákat ode zdi ke zdi”.

A pak by taky měli cestu dvakrát zvážit i všichni ti, kteří s sebou mají eMkoně, který se v reakci na pokyn “tvař se jako Hovorčovičák” začne rozhlížet jako na exkurzi v zoo a natahovat krk přes nejbližší plot, protože “Hele, tam mají nějaké voliéry!”.

🤷‍♀️

Teď zpráva od nás dobyvatelů těm, kteří čekají, jestli tam na pólech opravdu je konec a prázdnota a jestli se svět za hranicemi Prahy vážně láme a padá do bezedných hlubin vesmíru.

Ne. 😀

To ovšem neznamená, že by to byla úplná nuda a že by nebyl přítomen žádný mystický náboj (ty na pólech vždycky jsou, a proto jsme se taky u každého pólu pohádali). Navíc se tam pořád něco děje. Například u severního pólu během našeho tamního pobytu projely dva vlaky, kolem jižního se kroutí řeka a cyklisté (řeka pouze jednosměrně, zato cyklisté v obou směrech, protože o pár metrů dál se obrací zpátky do Prahy), na východě se musíte pro…jít nepřátelským lesem, ve kterém má městská policie svoji vlastní pobočku s vlčáky, které, jak si tak představuju, pouští na ty, kteří by chtěli čáru u Úval opravdu překročit, a na západě pól dobýváte před zraky hord zajíců, kteří vás při tom z okolních polí hypnotizují. (Fakt jich tam je hodně. Až člověka napadá, že je dobře, že nejsou větší.)

Na druhou stranu – i kdyby na pólech byly jen ty patníky a kolem už nic, ta dávka adrenalinu ze zážitku na hranici (doslova) našich možností by za to stála.

Dneska už jsem dávala za pravdu Minářovi s tím správným “i” bohužel jenom kýcháním u sledování přenosu z Klárova, ale minulý týden jsem tam byla. A byla to ta nejlepší demonstrace ever. Do té doby mě nikdy nenapadlo čmárat křídou po Václaváku, ale dík inspiraci, kterou nás všechny vytrvale zásobuje náš neústupně originální premiér, jsem se do toho celkem rychle dostala. Stejně jako spousta dalších. #byltobezvakoncert #crimeminister #ajslovacisastydi #mdlobynatebe #babisinesermoravu ❤️ A nejlepší bylo, když mu k tomu čas od času vystavila stopku i vánoční světla omotaná v provazech kolem stromořadí po stranách, která v pravidelných časových úsecích střídala modrou, zelenou, bílou – a červenou. Asi to byla kampaň a platil ji Ježíšek. Premiér na něj určitě věří. Jinak by si přece nemohl myslet, že to za něj někdo vyřeší, když na něj prostě počká.

Během tří stanic se poloprázdná souprava naplnila do posledního místa. Na největší dav, který čekal na Můstku, zbylo jen posledních pár decimetrů čtverečních. Možná k tomu přispěl fakt, že jsem nastoupila už na Floře, takže jsem pohodlně seděla a nemusela s kolemstojícími hrát hru “Na čí noze stojím a čí batoh mi vidí až do žaludku”, a měla proto na takové emoce čas, ale dojímalo mě to tak, až se mi chtělo brečet.

Pár prozíravých lidí vystoupilo na Malostranské, ostatní na Hradčanské. “A tohle je konečná?” ptal se očividně zmatený cizinec, když se všichni lidé z vagónu hrnuli ven. Kéž by to pro NĚKOHO konečná skutečně byla.

Várka z naší soupravy se přilepila k bobtnajícímu davu, ze kterého vepředu jen velmi pomalu ukusovaly již dosti syté eskalátory. Ale představ si, Kryštofe, být součástí tohohle stáda vůbec nevyžadovalo mít zkroucená záda. Nebo panickou ataku. Naopak, bylo to stádo, kde si jeden druhému dával přednost.

Byla jsem nahoře dřív, než jsem odhadovala, a pak jsem při čekání na zbytek party, který šel pěšky, půl hodiny sledovala, jak na povrch bez přestání vyjíždějí další a další demonstranti, jako by jim nebyl konec. Velmi uspokojující pohled. Možná víc než fotky té výsledné masy lidí focené z letenských střech.

Bylo hezky. A bude i v listopadu. 😉

Do kukaně jsme šli nejdřív oba, protože na nájemní smlouvě, kterou jsem chtěla doložit svůj nárok aspoň dočasně se trvale zabydlit v Praze 3, jsme taky byli podepsaní oba. Mysleli jsme to dobře, jenže úřednice to vnímala jako přesilu, navíc – jak jsem později eMkoňovi vysvětlila, když jsem napodruhé (napoprvé nás vyhodila) s úřednicí všechno vyřešila sama, jeho přítomnost nám asi narušovala naši vzájemnou ženskou energii. 😀

Ani tak ale nebylo snadné projít. Což teď zpětně jako již řádný občan třetí pražské městské části samozřejmě velmi oceňuji. 😀 Dáma za přepážkou byla jako správná patriotka odhodlána nevpustit do své kartotéky jen tak nějakou mrzkou naplaveninu a hledala jakoukoli skulinku mezi řádky, kterou by mě mohla zase odplavit. Chvíli jsem měla strach, že mě taky začne zkoušet z místních reálií, a v duchu jsem si odříkala aspoň zastávky, kterými projíždí tramvaj č. 9, protože mě nic lepšího nenapadlo, ale nakonec rezignovaně vzdychla a zanesla mě do počítače. Byla jsem odhodlaná dosáhnout svého, takže i když mi pak na monitoru s úšklebkem a skoro pobaveně ukázala fotku jakési vyděšené příšery a položila mi otázku, zda mi moje nová průkazová fotografie připadá OK, ani jsem si nedovolila žádat o nový pokus, protože to taky mohl být nějaký chyták. Vyděšeně, ale aniž bych hnula brvou, jsem jí to odkývala a nezlomila mě ani tehdy, když mi tutéž příšeru jen s jinak pokrouceným výrazem ukázala i potom, co se chvilku tvářila, že mě fotí na pas. A zatímco si dál něco rozmrzele ťukala do klávesnice, já jsem pocítila aspoň drobné zadostiučinění z toho, jak ji asi musí štvát, že zrovna přes ni prošla do Prahy taková obludka.

A povedlo se. A tak jsem skoro přesně po deseti letech, co mi mimopražští říkají “Pražáku”, začala být Pražákem i doopravdy.

signal

Mami, mně se to nelíbí! Tak se koukej jinam … A pak zjistíme, že je to jenom nějaká reklama na Samsung, ha ha ha … Čekám na signál … Pozor na to sklo! … Na tomhle festivalu mají zálibu v temných zvucích … Asi se přikloním ke KDU, četla jsem si ty Piráty, ale jsou takoví … takoví … Hele, bubák! … Lidi si ve frontě udělali vlastní instakoutek … S dovolenííím! My tam máme grupu… Jo, to je asi ten, co předběhl jako první, že? … Až spolu budete bydlet, bude to úplně něco jinýho … Tvoje chování překračuje všechny meze … Jestli chceš, abychom se k tobě chovali jako k dítěti, nemám s tím žádný problém, dáme ti dudlík a zavinovačku … Hele, to opravdu asi byla jen reklama na Samsung … No a Káťa je ve francouzštině v podstatě nejlepší na škole, vzala jsem ji ke známé do Francie … Říká, že učitelka by jim měla říkat, jak to vyslovovat, ale neříká, protože to sama neví … Já nechci hned někoho vyhazovat, ale … Vždyť to vypadá, jako by někdo rozbil vánoční světýlka a rozvěsil je po stromě … Vychází mnohem míň lidí, než kolik jich vchází, očividně je uvnitř melou na maso, máte padesátiprocentní šanci … Nedotýkejte se instalace, prosím … Octopus Garden … Asi byl rád, že mu to funguje, tak se s tím spokojil a dál už smysl neřešil … Já chci vidět, co tam je … Nepochopím, proč se ty lidi chovaj jako kreténi, když stejně vidí hovno … Už mi dej pokoj, už s tebou nebudu vůbec mluvit, protože ty jsi … Ty zdivočelé signatury se ke zdi knihovny docela hodí … Dáme si to ještě potřetí? … Proč šel Tříska na most meditovat zrovna přes den, kdy je tu vždycky narváno, a ne třeba brzo ráno? … Jeden perníček s polevou a jeden čistý, takový Golem … Mně se líbí ten slon s dýchacím přístrojem … Počkej, teď je to rozsvícené, ale pak to zhasne … Hele, koukej, posral mu to holub, pták se vyjádřil … Hm, tak asi to nezhasne, jdem … Potřebuju na tohle 3D brejle, abych to pochopil? … Dobrý večer, děkuji … Prostor prosím opouštějte východem vlevo … Jsem z toho demotivovaná … Bééééééééé… Ale no tak, koukni támhle, to je pěkný … Loni to bylo lepší … To jsou prostě takové kuličky … Já bych teda řek’ balónky … Rodiče na tréninku, co byli, na tom byli taky, ve čtvrtek, a říkali, že to vůbec nemá cenu tam chodit a že jestli tam fakt chceme jít, tak jedině … Don’t worry, this is my neighborhood … Tohle fakt není dobré pro epileptiky … Tady odsud to vypadá mnohem líp, protože ta světla na tebe nesvítí a vidíš jen, jak svítí na ty lidi … Škoda, že tu nemám zrcadlovku, bylo by to ostřejší – tak a můžeme jít …

Třetí sobotu se v pokoji konečně probudila ozvěna. Pátou v něm zůstalo jenom pár osamělých věcí, které se beze smyslu tyčily do prázdna na stolech, ve skříních a nad umyvadlem, a když na ně dopadlo světlo, zmatněly, jako by se už začaly ztrácet v hlubinách pod hladinou z igelitu. Zdatnější archeolog by z nich v budoucnu vyčetl dávnou přítomnost některé ze zapomenutých civilizací. Když se ale počet lidských artefaktů začal po pár dnech zase plíživě navyšovat, takže se vzácné naleziště začalo měnit spíš ve skládku, věděla jsem, že dočasná rozervanost mezi dvěma stanicemi metra musí definitivně skončit a že ten osmistý pár, který kolem právě přešel směrem do koupelny na konci chodby, oblečený jen v županech, jejichž barvy dokonale odrážely genderovou paletu (to kdybychom pohlaví nedokázali vyčíst třeba z tváře), musí být náš poslední.

A tak jsem přestěhovaná. Do ulice, která je sice o trochu víc pomočená než ta, kterou jsme opustili, ale protože je zároveň maličko dál od centra, chovám si naději, že stopa psů (a okapů) by v odebraném vzorku pouliční moči převažovala. Možná i proto, že v domě jich máme asi padesát, což je trochu paradox vzhledem k tomu, že majitelé bytu, jinak celkem milí a ochotní, se na možnost mít za jednoho z nájemníků psa koukali jako na přání chovat vedle lednice hydru. Byl to pohled, který říkal něco jako: “Když bude ochotná slevit ze sedmi hlav na jednu…” 🙂

Read More →