Během tří stanic se poloprázdná souprava naplnila do posledního místa. Na největší dav, který čekal na Můstku, zbylo jen posledních pár decimetrů čtverečních. Možná k tomu přispěl fakt, že jsem nastoupila už na Floře, takže jsem pohodlně seděla a nemusela s kolemstojícími hrát hru “Na čí noze stojím a čí batoh mi vidí až do žaludku”, a měla proto na takové emoce čas, ale dojímalo mě to tak, až se mi chtělo brečet.

Pár prozíravých lidí vystoupilo na Malostranské, ostatní na Hradčanské. “A tohle je konečná?” ptal se očividně zmatený cizinec, když se všichni lidé z vagónu hrnuli ven. Kéž by to pro NĚKOHO konečná skutečně byla.

Várka z naší soupravy se přilepila k bobtnajícímu davu, ze kterého vepředu jen velmi pomalu ukusovaly již dosti syté eskalátory. Ale představ si, Kryštofe, být součástí tohohle stáda vůbec nevyžadovalo mít zkroucená záda. Nebo panickou ataku. Naopak, bylo to stádo, kde si jeden druhému dával málem přednost.

Byla jsem nahoře dřív, než jsem odhadovala, a pak jsem při čekání na zbytek party půl hodiny sledovala, jak na povrch bez přestání vyjíždějí další a další demonstranti, jako by jim nebyl konec. Velmi uspokojující pohled. Možná víc než fotky té výsledné masy lidí focené z letenských střech.

Bylo hezky. A bude i v listopadu. 😉

Do kukaně jsme šli nejdřív oba, protože na nájemní smlouvě, kterou jsem chtěla doložit svůj nárok aspoň dočasně se trvale zabydlit v Praze 3, jsme taky byli podepsaní oba. Mysleli jsme to dobře, jenže úřednice to vnímala jako přesilu, navíc – jak jsem později eMkoňovi vysvětlila, když jsem napodruhé (napoprvé nás vyhodila) s úřednicí všechno vyřešila sama, jeho přítomnost nám asi narušovala naši vzájemnou ženskou energii. 😀

Ani tak ale nebylo snadné projít. Což teď zpětně jako již řádný občan třetí pražské městské části samozřejmě velmi oceňuji. 😀 Dáma za přepážkou byla jako správná patriotka odhodlána nevpustit do své kartotéky jen tak nějakou mrzkou naplaveninu a hledala jakoukoli skulinku mezi řádky, kterou by mě mohla zase odplavit. Chvíli jsem měla strach, že mě taky začne zkoušet z místních reálií, a v duchu jsem si odříkala aspoň zastávky, kterými projíždí tramvaj č. 9, protože mě nic lepšího nenapadlo, ale nakonec rezignovaně vzdychla a zanesla mě do počítače. Byla jsem odhodlaná dosáhnout svého, takže i když mi pak na monitoru s úšklebkem a skoro pobaveně ukázala fotku jakési vyděšené příšery a položila mi otázku, zda mi moje nová průkazová fotografie připadá OK, ani jsem si nedovolila žádat o nový pokus, protože to taky mohl být nějaký chyták. Vyděšeně, ale aniž bych hnula brvou, jsem jí to odkývala a nezlomila mě ani tehdy, když mi tutéž příšeru jen s jinak pokrouceným výrazem ukázala i potom, co se chvilku tvářila, že mě fotí na pas. A zatímco si dál něco rozmrzele ťukala do klávesnice, já jsem pocítila aspoň drobné zadostiučinění z toho, jak ji asi musí štvát, že zrovna přes ni prošla do Prahy taková obludka.

A povedlo se. A tak jsem skoro přesně po deseti letech, co mi mimopražští říkají “Pražáku”, začala být Pražákem i doopravdy.

signal

Mami, mně se to nelíbí! Tak se koukej jinam … A pak zjistíme, že je to jenom nějaká reklama na Samsung, ha ha ha … Čekám na signál … Pozor na to sklo! … Na tomhle festivalu mají zálibu v temných zvucích … Asi se přikloním ke KDU, četla jsem si ty Piráty, ale jsou takoví … takoví … Hele, bubák! … Lidi si ve frontě udělali vlastní instakoutek … S dovolenííím! My tam máme grupu… Jo, to je asi ten, co předběhl jako první, že? … Až spolu budete bydlet, bude to úplně něco jinýho … Tvoje chování překračuje všechny meze … Jestli chceš, abychom se k tobě chovali jako k dítěti, nemám s tím žádný problém, dáme ti dudlík a zavinovačku … Hele, to opravdu asi byla jen reklama na Samsung … No a Káťa je ve francouzštině v podstatě nejlepší na škole, vzala jsem ji ke známé do Francie … Říká, že učitelka by jim měla říkat, jak to vyslovovat, ale neříká, protože to sama neví … Já nechci hned někoho vyhazovat, ale … Vždyť to vypadá, jako by někdo rozbil vánoční světýlka a rozvěsil je po stromě … Vychází mnohem míň lidí, než kolik jich vchází, očividně je uvnitř melou na maso, máte padesátiprocentní šanci … Nedotýkejte se instalace, prosím … Octopus Garden … Asi byl rád, že mu to funguje, tak se s tím spokojil a dál už smysl neřešil … Já chci vidět, co tam je … Nepochopím, proč se ty lidi chovaj jako kreténi, když stejně vidí hovno … Už mi dej pokoj, už s tebou nebudu vůbec mluvit, protože ty jsi … Ty zdivočelé signatury se ke zdi knihovny docela hodí … Dáme si to ještě potřetí? … Proč šel Tříska na most meditovat zrovna přes den, kdy je tu vždycky narváno, a ne třeba brzo ráno? … Jeden perníček s polevou a jeden čistý, takový Golem … Mně se líbí ten slon s dýchacím přístrojem … Počkej, teď je to rozsvícené, ale pak to zhasne … Hele, koukej, posral mu to holub, pták se vyjádřil … Hm, tak asi to nezhasne, jdem … Potřebuju na tohle 3D brejle, abych to pochopil? … Dobrý večer, děkuji … Prostor prosím opouštějte východem vlevo … Jsem z toho demotivovaná … Bééééééééé… Ale no tak, koukni támhle, to je pěkný … Loni to bylo lepší … To jsou prostě takové kuličky … Já bych teda řek’ balónky … Rodiče na tréninku, co byli, na tom byli taky, ve čtvrtek, a říkali, že to vůbec nemá cenu tam chodit a že jestli tam fakt chceme jít, tak jedině … Don’t worry, this is my neighborhood … Tohle fakt není dobré pro epileptiky … Tady odsud to vypadá mnohem líp, protože ta světla na tebe nesvítí a vidíš jen, jak svítí na ty lidi … Škoda, že tu nemám zrcadlovku, bylo by to ostřejší – tak a můžeme jít …

Třetí sobotu se v pokoji konečně probudila ozvěna. Pátou v něm zůstalo jenom pár osamělých věcí, které se beze smyslu tyčily do prázdna na stolech, ve skříních a nad umyvadlem, a když na ně dopadlo světlo, zmatněly, jako by se už začaly ztrácet v hlubinách pod hladinou z igelitu. Zdatnější archeolog by z nich v budoucnu vyčetl dávnou přítomnost některé ze zapomenutých civilizací. Když se ale počet lidských artefaktů začal po pár dnech zase plíživě navyšovat, takže se vzácné naleziště začalo měnit spíš ve skládku, věděla jsem, že dočasná rozervanost mezi dvěma stanicemi metra musí definitivně skončit a že ten osmistý pár, který kolem právě přešel směrem do koupelny na konci chodby, oblečený jen v županech, jejichž barvy dokonale odrážely genderovou paletu (to kdybychom pohlaví nedokázali vyčíst třeba z tváře), musí být náš poslední.

A tak jsem přestěhovaná. Do ulice, která je sice o trochu víc pomočená než ta, kterou jsme opustili, ale protože je zároveň maličko dál od centra, chovám si naději, že stopa psů (a okapů) by v odebraném vzorku pouliční moči převažovala. Možná i proto, že v domě jich máme asi padesát, což je trochu paradox vzhledem k tomu, že majitelé bytu, jinak celkem milí a ochotní, se na možnost mít za jednoho z nájemníků psa koukali jako na přání chovat vedle lednice hydru. Byl to pohled, který říkal něco jako: “Když bude ochotná slevit ze sedmi hlav na jednu…” 🙂

Read More →

Hudeček byl překvapenej, že přišli lidi. No. Trochu vzbuzuje otázku, jestli už někdy dřív byl na nějaké pražské akci – myslím dřív, než tam měl vlastní VIP vyvrtaný vstup. Zato se ale spontánně rozhodl, že bunkr otevřou i osmého, přičemž nás všechny na dálku objímal a tvářil se tak spokojeně, jako by tehdy sám seděl v komisi, co o tom obludáriu rozhodla. Si myslím, že ho to inspirovalo k úvahám, jestli by teď taky neměl nechat něco odstřelit, když to má takovou popularitu, třeba Tančící dům nebo tak.

Takže nějaké tři hodiny ve frontě, i s deštěm v závěrečných pěti metrech. Ještěže nepřišla i Estea (čti [estý]). Ale pak high five za největšího Stalina na světě. A jeho ledvinový kámen jsem dostala na památku. 😳

Read More →

Kdo chcete na vázy, můžete tudy, prosím.
A když chceme jen na tulipány?
Tak to si tady stůjte.

Hodinu ve frontě na první jarní den.

Po skoro pěti letech poctivého pražského hromadného pohybu a nesčíslných triumfech nad jeho kolegy, které jsem v rozletu pokaždé srazila svými vzorňáckými jízdními doklady, mě minulý týden poprvé sestřelil revizor. O den jsem omylem přejela kupon. Tvrdil mi sice, že se zkusí ustrnout a že když si koupím nový ještě ten den, Na Bojišti mi to dají za padesát, ale do protokolu včmárnul přesný čas srážky, takže se ze všeho nejvíc zdálo, že to od něj byla klasická sviňárna, akorát v bublinkové folii.

Paní doplatková mi dneska moje podezření (a rozlučku s tisícovkou) nejdřív rezolutně potvrdila, pak se ale na mé straně skla vzedmula síla poctivosti, jež ji zavalila jako domino hejna na sebe navazujících kuponů a před níž pokladnice musela kapitulovat. A vážně mi to za padesát dala. 😎

Tento příspěvek chci proto věnovat svému revizorovi, který nebyl svině, i když moh’.

Jisté věci se musí provést, i když není kdy. A tak jsme stejně jako loni i letos šli na homo-, trans- a jiné -ály. A zas to bylo pěkné, zvláště když se trsalo na kudůro :mrgreen: (jenom nevím, jestli by se těm snědým machistům z jachty, co vystupujou v tom klipu v hejnu lehce oplavkovaných kolegyň, líbilo, že se jejich sexpíseň stala hitem letošního gayveselí). A od loňska výrazně ubylo nácků po cestě. Asi je během roku přetáhli na svoji stranu. 😉

Read More →

Před Černín jsme spolu s dalšími z tramvaje vystoupivšími dorazili ve chvíli, kdy Loreta akorát cukrovala tři hodiny. Do vpuštění posledního návštěvníka oficiálně zbývala ještě celá ležerní hodina. Jenže právě když jsme se chtěli spojit s koncem úctyhodné řady, cestu našemu davu zastoupila čirá esence nevoleného ovisačkovaného úředníka, která nás velmi rezolutně odesílala pryč s tím, že “zkusili jste to, ale letos už se dovnitř nedostanete, je to přesně vypočítaný, prostě se to nestihne, ale můžete se podívat aspoň do zahrady”, přičemž argumentovala velmi signifikantním postarším mužem v pruhovaném tričku a kraťasech na kšandách, který stál právě na konci, tedy opravdu těsně před námi, a kterého si úředník zvolil za figuru s titulem “tady ten pán je poslední a nikdo další neprojde dál, za to vám ručím”, což si agilní státní zaměstnanec hodlal pojistit tím, že sám postupoval s koncem fronty vpřed jak výstražný černý ocas.

Moji touhu dostat se dovnitř v tu chvíli vydatně posílila nasranost z tak arogantní prezentace moci a rozhodla jsem se, že z té fronty se prostě nehnu a dovnitř se dostanu, i kdybych měla úředníka srazit úderem pod koleno a tu visačku mu přeříznout. 😉 Read More →