Byla jsem poprvé v Americe. Byl to můj velký a upřímný sen už vážně dlouho, i tak nás ale v Paříži raději posadili do sedaček, do kterých se mi vešla jen jedna kyčel, a donutili nás v té hučící rakvi s křídly přečkat víc než 8 hodin, aby si byli jistí, že doopravdy všichni cestující budou náležitě vděční, až se pod námi v nekonečné temnotě zoufalství rozsvítí světla svobodného amerického kontinentu. A protože já jsem vděčná byla a protože eMkoň měl v pasu stádečko razítek dokládajících, že se tu tenhle Evropan sice čas od času vyskytuje, ale že se taky pokaždé spolehlivě vrací, odkud přišel, a protože imigrační úředník Derek se mě nezeptal, které straně jsem fandila v začátcích seriálu o Johnu Adamsovi, dovolil nám na tu posvátnou půdu, na které roste překvapivě úplně stejná tráva jako v Evropě, konečně společně vstoupit.

Amerika, kterou jsme viděli, mi na první pohled celkově nepřipadala zase o tolik jiná než Evropa, na čemž zřejmě mělo zásluhu i to, že jsme se rozhodli Ameriku objevovat stejně jako Otcové poutníci, a zaměřili se proto při naší první společné cestě přes oceán na oblast Nové Anglie, která se prý Evropě, respektive Británii, pořád v mnohém podobá, o což se speciálně Otcové poutníci taky dost snažili, takže ještě aby ne. Našlo by se ale určitě i dost rozdílů. Třeba že jejich semafory se nad cestami houpou na šňůře, místo aby byly přišpendlené na sloupech, že kolem soukromých pozemků nejsou ploty a že naprostá většina i zcela běžných rodinných domů je ohromně stylová. Aneb – jak to popsal eMkoň – “Ty domy přímo vybízejí k tomu, aby se v nich vyráběly nové generace.”

Jeden z rozdílů, které mě při našem výletu do severovýchodní části USA ale nadchly snad nejvíc, bylo to, jak Američanům záleží na výzdobě místa, kde žijí. Nemyslím teď ani tak všudypřítomné americké vlajky, které dokážou prostým mávnutím… vlajky udělat i ze zapadlého krámku vznešené fotogenické zákoutí, jako spíš bohatou halloweenskou výzdobu amerických domů a zahrad. Z amerických filmů jsem samozřejmě byla poučená, že Američané svoje příbytky speciálně o Vánocích rádi zdobí, ale nedošlo mi, že Halloween berou jako úplně stejně dobrou příležitost a že mnozí z nich budou mít perfektně nazdobeno už koncem září, kdy jsme v Americe přistáli my, i když předvečer svátku všech svatých připadá až na poslední říjnový den. A to ani nemluvím o tom, že řada těch typických amerických domů působí jako překrásné strašidelné domy právě tak, jak po celý rok jsou, a žádné vylepšení v podobě halloweenských dekorací na podzim ani nepotřebují. 🙂

Na počátku všeho je samozřejmě dýně (i když to prý zase tak samozřejmé není, protože než irští přistěhovalci přivezli budoucí halloweenské zvyky do Ameriky, zkoušeli v Evropě vyřezávat tuřín). Každopádně živou, keramickou, papírovou nebo třeba nafukovací dýni mají v počtu jeden až XY kusů na schodech nebo na verandě skoro všichni. Pak obykle přichází na řadu různé množství decentních balíků slámy, dekorativních suchých listů kukuřice, které se omotávají kolem sloupků nebo zábradlí, a květináčů se žlutými, oranžovými, červenými nebo fialovými chryzantémami, kterým tady říkají fall mums. To všechno ale v mnoha případech pořád slouží jen tak na rozehřátí. Teprve potom se totiž otevírají skutečná stavidla kreativity a z těch se na domy a zahrady řinou čarodějnice, duchové, kostlivci, mumie, bezhlaví jezdci, zombie a celé improvizované hřbitůvky s falešnými náhrobky, které vyrůstají z dokonale střižených trávníků, obří pavouci a pavučiny, netopýři, upíři, vlkodlaci a sem tam nějaký nafukovací mimoň nebo R2-D2 a nejlíp všechno dohromady. 😀

Teprve potom se totiž otevírají skutečná stavidla kreativity a z těch se na domy a zahrady řinou čarodějnice, duchové, kostlivci, mumie, bezhlaví jezdci, zombie a celé improvizované hřbitůvky s falešnými náhrobky, které vyrůstají z dokonale střižených trávníků, obří pavouci a pavučiny, netopýři, upíři, vlkodlaci a sem tam nějaký nafukovací mimoň nebo R2-D2 a nejlíp všechno dohromady. 😀

Nejvelkoryseji pojímají výzdobu hotely, restaurace a obchody, protože těm z toho asi kápne víc než jenom závist sousedů. V některých případech to od nich ovšem vyžaduje značnou invenci. Copak takové knihkupectví, to se ve výloze prostě vytasí s patřičně tematickými tituly a ty nejstrašidelnější (třeba knihu Edwarda Snowdena) strčí pod skleněný poklop, jako to udělal Sherman’s Maine Coast Book Shop, nejstarší knihkupectví ve státě Maine.

O něco těžší to ale má třeba optika, která si do výlohy nemůže posadit čarodějnici vařící polívku z lidských bulv (i když proč vlastně ne? 😀 ). Právě proto bych ráda ocenila jednu takovou prodejnu v Plymouthu v Massachusetts, která to vyřešila variací na “Brýle, bez kterých se neobejdete ani po smrti”.

Absolutně nejvyššího levelu pro nás ovšem dosáhlo květinářství v Cheshire v Massachusetts, které mělo na svém pozemku několik snad šedesátimetrových řad z nahromaděných dýní, mezi kterými se lidé mohli fotit a honit (a pak si je taky koupit), strašidelné bludiště z kukuřice o rozměrech minimálně 40 x 80 metrů a celou armádu těch nejstrašidelnějších polétavých i nelétavých oblud, které rozhodně nebyly zneklidňující jen proto, že měly džíny oblečené zadkem dopředu.

Ale ani běžní Američané se podnikateli nenechávají zahanbit. Ve spořádané obytné čtvrti můžete snadno narazit na celou Ospalou díru s jezírkem, ze kterého stoupá mlha a nad nímž se tyčí hřímající bezhlavý jezdec na vzpínajícím se koni, uprostřed velkoměsta na důstojný dům z poctivých červených cihel s balkonem, ze kterého visí skupina kostlivců v černých hábitech, kteří velmi přesvědčivě poletují ve větru jako vyschlé oběšené mrtvoly, a mezi záhony v městském parku třeba na mumii ležérně se opalující v plážovém lehátku. A jsou i tací, kteří halloweenskou výzdobu pojímají zcela beze srandy jako vážné politické prohlášení. Někde ve West Hartfordu jsme například narazili na rodinný dům demokratů, před nímž zasedal celý Nejvyšší soud Spojených států amerických, v němž tedy podle autorů výzdoby očividně zasedají samí kostlivci, a kolem nějž byly na náhrobních kamenech rozepsány sporné případy z nedávné minulosti.

Pravda, tohle pojetí Halloweenu bylo spíš výjimkou a na improvizovaných hřbitůvcích na zahradách rodinných domů obvykle odpočívali tradičnější nebožtíci než zrovna demokracie, nicméně nějak se k tomuto významnému dni vyjadřuje kdekdo. A jak jsme během našich cest po městečkách Nové Anglie pochopili, není nutné kvůli výzdobě strhnout rodinný rozpočet, protože to jde i low-cost a s omezeným budgetem. Nemálo lidí to kupříkladu vyřešilo tak, že na strom před domem prostě rozvěsilo několik bílých triček jakože “uuu, nesklizené prádlo, nebo… možná… DUCHOVÉ!” anebo svojí keramické srnce pasoucí se mírumilovně na zahradě prostě nasadilo strašidelnou papírovou masku.

Pochopitelně mi nejsou známy všechny možné negativní konsekvence, které se s oslavami Halloweenu můžou pojit (i když si dokážu barvitě představit, jak asi vypadá šikana ze strany milovníků výzdoby vůči těm, kteří v tom s nimi jako jediní ve čtvrti nejedou, nebo šikana ze strany koledníků, když těm smradům neotevřete), nicméně jako úplně obyčejnému turistovi se mi to prostě líbí a strašně mě baví, jak to lidé i obchodníci prožívají. Samozřejmě že někdy je to kýč nebo obří nafukovací kočka, ale do Ameriky (možná tím, jak je velká) se to všechno nějak strašně dobře vejde, takže jsem vážně ráda, že i když prý proti tomuhle svátku, který propojuje světy živých a mrtvých, puritáni nejdřív brojili, nakonec to vzdali a nechali Novou Anglii v klidu dlabat dýně. 😀

Samozřejmě že někdy je to kýč nebo obří nafukovací kočka, ale do Ameriky (možná tím, jak je velká) se to všechno nějak strašně dobře vejde, takže jsem vážně ráda, že i když prý proti tomuhle svátku, který propojuje světy živých a mrtvých, puritáni nejdřív brojili, nakonec to vzdali a nechali Novou Anglii v klidu dlabat dýně. 😀