“Kde máš manžela?”

Nevím, asi si půjdu dřepnout do té super bryčky, co mě s ní posílají zpátky do 19. století, a budu přemýšlet, do jakých končin bych zase na oplátku já vyslala tady toho tazatele. 😉 Výlet do minulosti nemá smysl doporučovat, protože smutnou pravdou je, že jeho dotaz by se přítomným zdál být relevantní skoro na každé párty v kterékoli historické epoše, a do budoucnosti bych podobné dotazy zase dost nerada zavlekla, naštěstí se ale dá cestovat nejen v čase, ale taky po prostoru, a v prostoru rostou různé háje, do kterých už se dá jednoho nasměrovat, a když je ten háj dost velký a instrukce dost jasné, mohl by tam trefit i někdo, kdo obvykle chodí jen po značených a už vyšlapaných mentálních stezkách.

Dneska máme výročí a k němu jsme si neplánovaně pořídili třetího člena domácnosti. Bohužel to není robotický vysavač, ale kytice, kterou mi eMkoň na dnešek objednal a která je tak obludná, že ji dost dobře nejde nepočítat. Když ji nesl od auta, šla jsem po ulici kus před nimi a dělala, že k nim nepatřím, a on byl fér a uznal, že mi to ani nemá za zlé. Nejsem ale svině, takže jsem na ně počkala, když se zasekli u schránek, protože se schovávali, než sousedky konečně nastoupily do výtahu a cesta byla volná. Pak jsem teprve za námi třemi s ulehčením zabouchla dveře od bytu, protože o hrůzách, která se v rodinách za zavřenými dveřmi odehrávají, nikdo z okolí obvykle nemá ani tušení (“Vypadali jako takový milý pár!” “Vždycky mi podržel dveře!” “Nikdy jsem si nevšimla, že by měla tři hlavy!”) – a přesně tolik toho podle našeho mínění mělo okolí vědět taky o tomto našem přírůstku.

Read More →

Nejdřív jsem trénovala převal přes pravé rameno.

Potom jsem trénovala převal přes levé rameno.

A teď přichází další level – převal (lhostejno přes které rameno) s rouškou a pak se jít nadechnout k oknu.

To je nový contemporary dance vrchol/dno. Vrchol, nebo dno – záleží, jestli akcentujete spíš výšiny, do nichž s energií kamzíka šplhá křivka místní absurdnosti, nebo temné hloubky, do nichž jako balvan zatížený balvanem zahučel místní rozum.

Že tanec podle hygieniků není sport, je výborná WTF historka, to jsem si ověřila hned záhy (a dojemný příběh o tom, jak děti ve škole dostávají poznámku, když si sundají roušku, který byl proti tomu mému nasazen, očekávatelně totálně zplakal nad výdělkem 😉). Ale to je asi tak všechno, co se na tom dá najít pozitivního.

“Stoupněte si sem do chládku, než to vyplníme, dostali jsme vynadáno, že máme moc teplé pacienty.” Takže stojím u toitoiky, která vrhá stín, a když dokončíme dotazník a slečna na mě ještě pro kontrolu namíří teploměr, zůstanu i navzdory šále a svetru ledově klidná. Ledově znamená 36,2 stupně. S propustkou projdu areálem nemocnice, kde na mě na každém kroku pokřikuje nějaká výstražná cedule, až do pavilonu šelem neurologie. Dnešní kontrola je superrychlá, mezi dveřmi dostanu papír, který v lékárně vytrejduju za novou várku injekcí, a ještě stihnu autobus zpátky domů, který jezdí třikrát do hodiny a ve kterém jsme i s řidičem tři, ale ne kvůli tomu.

Read More →

Když zavřeli FreshCornery na benzínkách, definitivně nás přešel humor. To jsme ale ještě netušili, že za pár dní se Praha promění v hotový Divoký Západ, kde se budou dobří lidé vystrašeně krčit v papírových maketách domů a tiše (protože fotka na Facebooku bude mluvit za ně) šít roušky, lítacím dvířkům od prázdných saloonů Hanka Starbuckse nezbude než zlověstně skřípat a vylidněné ulice si pro sebe uzurpují členové nové náhubkové bandy, kteří se jako jediní nebudou bát dojít si pro jedno a deset rohlíků do Alberta, kde zrovna naskladnili novou várku kradmých pohledů level Příběh služebnice, z které si berou úplně všichni, protože co kdyby i to došlo!, a kde se rozhlasem pořád dokola pouští smyčka s instrukcemi, aby mezi sebou ve frontě zákazníci udržovali dvoumetrové rozestupy, což nevyhnutelně vede k tomu, že se mezi sebou (ve vzdálenosti, která je rozhodně menší než žádané dva metry) začnou ti lidé hádat, protože do jednoho takového rozestupu se nacpe chlápek, který to volné místo nadšeně pochopil jako konec řady. 😀

Read More →

Byla jsem poprvé v Americe. Byl to můj velký a upřímný sen už vážně dlouho, i tak nás ale v Paříži raději posadili do sedaček, do kterých se mi vešla jen jedna kyčel, a donutili nás v té hučící rakvi s křídly přečkat víc než 8 hodin, aby si byli jistí, že doopravdy všichni cestující budou náležitě vděční, až se pod námi v nekonečné temnotě zoufalství rozsvítí světla svobodného amerického kontinentu. A protože já jsem vděčná byla a protože eMkoň měl v pasu stádečko razítek dokládajících, že se tu tenhle Evropan sice čas od času vyskytuje, ale že se taky pokaždé spolehlivě vrací, odkud přišel, a protože imigrační úředník Derek se mě nezeptal, které straně jsem fandila v začátcích seriálu o Johnu Adamsovi, dovolil nám na tu posvátnou půdu, na které roste překvapivě úplně stejná tráva jako v Evropě, konečně společně vstoupit.

Amerika, kterou jsme viděli, mi na první pohled celkově nepřipadala zase o tolik jiná než Evropa, na čemž zřejmě mělo zásluhu i to, že jsme se rozhodli Ameriku objevovat stejně jako Otcové poutníci, a zaměřili se proto při naší první společné cestě přes oceán na oblast Nové Anglie, která se prý Evropě, respektive Británii, pořád v mnohém podobá, o což se speciálně Otcové poutníci taky dost snažili, takže ještě aby ne. Našlo by se ale určitě i dost rozdílů. Třeba že jejich semafory se nad cestami houpou na šňůře, místo aby byly přišpendlené na sloupech, že kolem soukromých pozemků nejsou ploty a že naprostá většina i zcela běžných rodinných domů je ohromně stylová. Aneb – jak to popsal eMkoň – “Ty domy přímo vybízejí k tomu, aby se v nich vyráběly nové generace.”

Read More →

Do kukaně jsme šli nejdřív oba, protože na nájemní smlouvě, kterou jsem chtěla doložit svůj nárok aspoň dočasně se trvale zabydlit v Praze 3, jsme taky byli podepsaní oba. Mysleli jsme to dobře, jenže úřednice to vnímala jako přesilu, navíc – jak jsem později eMkoňovi vysvětlila, když jsem napodruhé (napoprvé nás vyhodila) s úřednicí všechno vyřešila sama, jeho přítomnost nám asi narušovala naši vzájemnou ženskou energii. 😀

Ani tak ale nebylo snadné projít. Což teď zpětně jako již řádný občan třetí pražské městské části samozřejmě velmi oceňuji. 😀 Dáma za přepážkou byla jako správná patriotka odhodlána nevpustit do své kartotéky jen tak nějakou mrzkou naplaveninu a hledala jakoukoli skulinku mezi řádky, kterou by mě mohla zase odplavit. Chvíli jsem měla strach, že mě taky začne zkoušet z místních reálií, a v duchu jsem si odříkala aspoň zastávky, kterými projíždí tramvaj č. 9, protože mě nic lepšího nenapadlo, ale nakonec rezignovaně vzdychla a zanesla mě do počítače. Byla jsem odhodlaná dosáhnout svého, takže i když mi pak na monitoru s úšklebkem a skoro pobaveně ukázala fotku jakési vyděšené příšery a položila mi otázku, zda mi moje nová průkazová fotografie připadá OK, ani jsem si nedovolila žádat o nový pokus, protože to taky mohl být nějaký chyták. Vyděšeně, ale aniž bych hnula brvou, jsem jí to odkývala a nezlomila mě ani tehdy, když mi tutéž příšeru jen s jinak pokrouceným výrazem ukázala i potom, co se chvilku tvářila, že mě fotí na pas. A zatímco si dál něco rozmrzele ťukala do klávesnice, já jsem pocítila aspoň drobné zadostiučinění z toho, jak ji asi musí štvát, že zrovna přes ni prošla do Prahy taková obludka.

A povedlo se. A tak jsem skoro přesně po deseti letech, co mi mimopražští říkají “Pražáku”, začala být Pražákem i doopravdy.