Taková ta nejistá cesta, od níž se vás od samého začátku pokouší odradit chapadla různých potíží, a proto zvolíte jediné logické řešení a zkusíte, zda by se vám to všechno alespoň nesnášelo lépe, kdybyste byli v Berlíně, pár dní to tam testujete a naberete určitá nadějná data, a tak se nenápadně zkusíte vyškrábat po mapě výš, v noci spálíte – ne, jen přejedete – mosty nad dánskými úžinami a na druhém konci duhy, která má všechny odstíny šedé, vždyť je pořád ještě noc, si konečně trochu oddechnete a troufnete si popojet pro další kus blåbärspáje zase o něco dál na sever. A ještě dál a potom ještě kousek. A když pak jednou odpoledne nasednete na trajekt, který vás s bručením (ale uklidňujícím) protáhne naducanou bílou mlhou, a vy rozhrnete závěs deště a uvidíte ty špičaté skály, z nichž jsou tyhle dinousauří lofotské ostrovy urostlé (anebo neuvidíte, protože za závěsem je další závěs, ale to se do této metafory nehodí), brzy zjistíte, že už je úplně všechno v pořádku, protože zdejší vichr nikdy nemá dost a lačně vám od pusy utrhne každou starost, ještě než ji vyslovíte (dokonce mám podezření, že ji umí vymést přímo z hlavy – asi ušima), a rozmlátí ji o ty ostré vrcholky tak, že jediné, co po nich zůstane, jsou krvavé kapky dřínu rozeseté do vřesu všude kolem (jo a taky pomáhá, že vám je někdy zcela nepoeticky prostě jen strašná zima). A tak se ustavičně někam šplháte, protože je tak osvobozující, že sinusoidy, které běžně žijete, teď tady taky vidíte, cítíte a můžete si na ně sáhnout, a celé hodiny volíte jen mezi tím, zda to příští, na co stoupnete, bude kámen, nebo bahno, a (na) nic jiného nehrajete, a i když vám teče do bot, znamená to právě jen tohle, a proto máte pocit, že forma i obsah tady dýchají společně a vy s nimi.

Tak taková ta cesta.

Neznám lepší.

Berlin Unit

Unavení, ale samozřejmě jsme se v noci snažili řídit návodem na stěně nad postelí… 😀

Název: Žena ve dveřích

Berlín. Podvratný a vtipný jako vždycky. ❤️

Ke zdem radši vždycky čelem a hlídat, jestli nerostou…

Noc ve městě

Photoshoot level Vogue: Fotím si trubky, protože trubky jsou nejlepší, a nějaký trubka mě přitom tajně fotí, prý abych měla fotku s kamarádkami trubkami.

Překážím před předložkou. Celá já.

Sweden Road

Noční rande s dánskými mosty… a voilà – za mosty Vikingové!

Po dvou a půl letech zastávka ve skalách u Anny. Pořád spí. ❤
Ona zůstává na ostrově i v zimě, v létě jí ale dělávají společnost další skulptury.

Třeba Around and around / Diana / nebo moje oblíbené Why does strange fruit always look so sweet?

Sedla jsem si za kámen, který – dělal vlny, a během okamžiku bylo všechno slané. Moře se nejdřív jen tak zdánlivě nezúčastněně plácalo kolem, ale záhy si mě okroužkovalo slizkou mořskou trávou. U toho jediného mi to nevadí.

Nor-way

“Jseš hezká.”
“Jo? Proč? Chceš ještě koláč?”
“Teď zrovna ani koláč, ani soulož.” ❤️

Vody Trondheimu

Tady hádám, že ONI si budou chtít vybírat jako první. 😀

Trondheim for alternative…

…for neverstopdreamers…

…and for traditional black cats surfing the waves of our fears.

Somewhere over the fjord

Roztomilé městečko se starými uličkami vyzdobenými květinami a keramickými kočkami. A nahoře na zdi, na židli usazen, pletivový, ale jako živý, teda mrtvý, popravenec.
Prostě Norsko. ❤️

Říkají mu Muž v moři, stál tam, už když jsme přišli, a já tipuju, že jestli doteď ne, tak teď už má určitě mokro v botách. / Ve Fauske slunce nezapadá.

Lofoten Crew

Toho dne zůstala v letním kině spousta volných míst…
…ale počasím to být nemohlo, to bylo perfektní.

Lofoty, Henningsvær…
…a všudypřítomné sušáky na tresky, které připlavou, aby se nechaly usušit, zase až v únoru, a tak teď na těch špejlích vysedávají hlavně místní racci.

Aj Wej-wej vystavující v místní Kaviar Factory. Kde jinde.

Koupili jsme si v obchodě keříček lofotské máty na čaj a já si umiňuju, že to přežije a dojede s námi až do Čech. Logicky proto raději piju víno.

“Holky v práci říkaly…”

Viděli jsme spoustu zvířat. Mravence u jezera…

…malého krokodýla v bazénku…

…nebo rejnoka, který se zrovna chystal vzlétnout.

Moje jezero, kdyby to někdo nepoznal.

V Reine na párek a červánky.

Pláž v Unstadu / Mločí oblečky / Geniální Lofotruna

Osudová, the druid: “Větřím déšť” 😉

Děláme větrolamy po cestě na Ryten…

…a sestup na Kvalvika Beach.
Nezjišťovala jsem předem, co to Kvalvika znamená, ale když mě – už tak úplně mokrou a po kotníky v bahně na stezce, která neexistovala – vítr ze srandy asi popadesáté zasypal sprškou vody, kterou vytrhl z potoka valícího se dolů kolem mě, klidně bych si tipla, že to znamená peklo. 😀

“Průlezky pro malé trolly”.
Cesta pryč druhým průsmykem byla naopak tak skvělá, jako kdyby ji někdo poskládal přímo pro mě. (Proto zde také tak přesvědčivě pózuji jako vládkyně Země skal a šutrů.)

Gerdiny květiny / Slunící se lofotská žena / Je to hnusné přesně tak, jak to vypadá

Moje pochůzky po městě většinou spočívají v doplnění zásob sušeného manga a kalhotek (osudové setkání ve čtvrté uličce svolværského Kiwi mini pris, nejlepší kalhotky ever, a navíc se dají nosit i v Praze a mít tak trochu Norska pořád u sebe!), M. obvykle vyřizuje naše objednávky v kavárně. Ke konci už to paní kavárnice nevydrží a sama se před ním přivede do rozpaků, když se zeptá, pro koho to tady pořád nakupuje. M. je klasicky upejpavý, jak mu taky vždycky radím, a vykoleduje si extra čokoládičky zdarma. 😁

Cestou na Justadtinden

Mlha byla nahoře dřív než my a soudě podle toho, jak dlouho se tam zdržovala, byla z výhledu evidentně nadšená…

…ale nakonec se přece jen zase trhla a i dolů slezla dřív.

A my courači mohli za odměnu koukat, jak se převaluje mezi pásy skalisek a drbe se při tom o jejich vrcholky, jako by tu byly právě jen od toho. A jak když je spokojená a na chvilku k zemi propustí pár proužků světla, je to ten nejkrásnější pohled na světě.

Někde dole pod námi zahoukala loď, ale tady nahoře to znělo jako varhany.

“Ty vypadáš, jako by se ti tady líbilo.”

Art of Stamsund: Tak sem Mr. Bean unesl Trumpa s Putinem.

Doufám, že až to bude, tak to bude gin s tonicem / Vylepšuju sochu turisty na sousoší turistů / Ballstad parking

Myrland Beach, to v lofotštině znamená Pláž dlouhých nohou. Anebo taky možná vřesoviště, o to se překladatelé přou

“Vezmu si potom s sebou na trek oříšky, aby ses nebála, že budu hladem pičus.”
(Jako ne že by to oříšky vždycky vyřešily… 😀)

Offersøykammen a náš protentokrát poslední lofotský západ slunce, který byl tak nekonečný, že tam to slunce možná zapadá ještě dneska.

Bad guys of Lofoten

Ráno v Kabelvågu a káva v kavárně vyhlížející tak, jako by ji vyzdobila babička něčí babičky. Ale nemám celkem nic proti – tematická umělecká díla na záchodě vždycky oceňuju a vycpaných ptáčků je taky vždycky potřeba víc, vždyť i venku létají v hejnu. 😉

“Je to jako pexeso… Kdyby na jedné kartičce byl tenhle a na druhé ty, tak vím, že to můžu sebrat jako dvojici.”
No… ano. A co jako. 😀

Sweden Circle

“Tady vpravo už by měla být vidět Kiruna.”
“Peckovní.”
“Jo, fakt?”
“Nevím, je tma.”

Ráno tam byla.

Bezejmenný kubistický horník přitahován i se svým vozíkem neviditelnou silou toho hlučícího dolu, který nikdy nespí a v puse stále s rachotem převaluje další a další kusy železa (si tak představuju) / Lepší mít Black Gold v hrsti než nemít / The Winner Takes It All

A Brand New Kiruna… where the earth opens up and so people go somewhere else to play with Duplo Town Collection. Artscape Kiruna 2022 a podle mě ten nejlepší mural, protože jako jeden z mála věděl, kde se to ocitnul.

Old clock, new times. Posunuli staré radniční hodiny – ani ne dopředu, ani dozadu, ale na východ do “Nové Kiruny”, dál od dolu, aby se jim čas náhodou nepropadl do země a oni stihli přestěhovat i to ostatní.

Odpoledne v Luleå…

…a večer v Umeå. Podobně jako v Trondheimu i tady už se studenti vrátili z prázdnin, bylo jich až do noci plné město a ulice zavalila oblaka dýmu z jejich toaletních a poholenních vod.

V centru u řeky jsem našla Anninu sestru! Jmenuje se Julia a taky často spí. / Pod kůrou se někdy skrývá moudrost… a někdy taky jen kůrovec, to záleží. Taky ale patřím tady k těmhletěm, co do toho rádi zkouší rýpat / Vítání s mostem

Z p á t k y n a b ř e h

PS: Máta přežila.

Dohodli jsme se kdysi s M., že jestli někdy zase pojede na nějakou zajímavou služební cestu, mohla bych jet s ním a pracovat odtamtud taky, abych na chvíli změnila židli. A on na to zodpovědně pamatoval a o letošních prázdninách přišel iniciativně s nápadem, že pojedeme do Košic. (Něco podobného se letos mimochodem stalo taky papežovi.) Uznávám, že to pro mě byl trochu šok, ale pamětliva svých výkřiků v uzavřené Praze v dobách letošního nejtvrdšího lockdownu o tom, že bych teď klidně jela třeba i do Rokycan! vstřebala jsem informaci a začala na internetu hledat – co dál dělat. Velké naděje ve mně vyvolal článek s ukázkovým marketingovým názvem (výčet + emoce) 7 důvodů, proč se zamilovat do Košic. Moje emoce ovšem zchladil hned první bod výčtu – protože Košice mají náměstí ve tvaru… mandle.

To byla pecka. Doslova.

Nicméně – ačkoli jsme si na sebe museli nejdřív trochu zvykat 😀 (a z těchto našich začátků v Košicích pochází i scéna, kterak mi M. hledá jednosměrnou letenku Košice → Praha [ovšem na moji obranu to souvisí víc s tím, jak mě štval M. a jeho krátká, ale moc dlouhá karanténa, kterou trávil poblíž mě, než s Košicemi]), nakonec jsem si je vlastně vážně oblíbila (a to neříkám jen proto, že volnou letenku nenašel) a klidně bych tam vyrazila znova (a to neříkám jen proto, že už jsme dávno zpátky v Praze). Proto jsem se rozhodla sestavit vlastní seznam košických highlightů a zábaviček pro všechny, kteří by stejně jako prve já tápali. Nejsem sice na Košice žádný specialista a insideři by jistě poradili líp, ale i my jsme si v tom městě přece jen něco – jak se tak hezky osudově říká – odžili (a automatická oprava mi nabízí slovo “užili”, no tak jo). 😀

Drsná košická kočička na úvod a jdeme na to.

Read More →

Děkuju Masarykovi a všem ostatním, že to dodělali zrovna v říjnu, a že teda nejenže “muži října” nemuseli čekat třeba až do Vánoc, ale taky že díky tomu načasování můžeme jejich dílo pokaždé oslavovat uprostřed barev, které přes mlhu a tmu slavnostně září na všechny strany, ale vlastně nejvíc tak nějak uvnitř v duši (nejhlubší bod příspěvku), a děkuju podzimu, že nám připomíná, že i když teď tady zrovna něco strašně tleje, nebude to tady takhle nafurt. Ovšem kromě klíněnky, ta mi tu metaforu dost mrví.

Read More →

Ačkoli to prý byl jen takový neveřejný draft, kampaň Dostálové očividně zabrala úplně geniálně ještě předtím, než oficiálně začala (čili hospodárná ministryně vlastně státnímu rozpočtu ušetřila 2 miliardy – a takhle se má správně vládnout!), takže když jsme si chtěli narychlo zarezervovat nějaké hezké místo s klimatizací, odkud bychom mohli chvíli pracovat a ideálně poblíž taky něco vidět, zbyl na nás z celého vyprodaného Česka vpodstatě jen jeden plzeňský hotel, a to navíc nejspíš jenom proto, že ho dostavěli asi týden předtím. 😀 Byl nový a hezký, ale trpěl nepřehlédnutelnými porodními bolestmi a personál uvnitř podobně jako prvorodička mnoho věcí zažíval poprvé. Když například poprvé nad hotelem zapršelo, zjistili, že nad plán prší až do jídelny v přízemí, když se poprvé zaplnila většina pokojů, zjistili, že wifi nikdo neřekl, že v hotelu budou lidi, a k tomu, aby nám eMkoň zajistil nejluxusnější mezonetový duplex, stačilo, aby vzal poprvé za kliku našeho původně zaplaceného, skromnějšího apartmánu, protože klika udělala zhruba to, co Harryho zlomená ruka, když mu ji léčil Lockhart. Prý by to spravily nějaké náhradní baterky nebo co, na recepci ale nevěděli, jaké přesně baterky by to měly být a jak by ta výměna měla přesně probíhat. Místo toho jsme dostali byt s asi tak pětimetrovým francouzským oknem, dvěma balkony s výhledem přímo na katedrálu svatého Bartoloměje a se dvěma ložnicemi. A to se dost hodilo, protože eMkoň byl nějaký schlíplý (rozhodně ale ne kvůli tomu, co se stalo tamté klice 😀) a z východního křídla jsme tak mohli udělat marodku.

Read More →

Před koronou, po koroně nikdo nesmí stát, leda by měl roušku…
No tak tohle bylo před koronou.
Vánoce 2019 a výlet na sever. ⬆️

Tentokrát už jsme šli najisto. Ve stánku u hřbitova jsme stejně jako loni pořídili jeden z vánočních “stromečků” na hroby uplácaných z chvojí, o nichž mi veselá paní prodavačka, kterou jsem požádala o ten “ehm stromeček s tou jakoby sukýnkou či co”, prozradila, že jim říká pumprlíci, do útulku dovezli dobroty, které už nestihlo zpracovat naše koťátko, za znění koled linoucích se z rozhlasu dole ve vesnici vylezli na zříceninu nad Děkovkou a večer se nacpali brokolicí, a když dvacátého šestého začala na pumprlíkovi nenápadně pohasínat světýlka, protože baterky Alkalisk z Ikey, usoudili jsme, že je to znamení opustit vánoční klid a využít volno na výlet. Zatímco venku se míhalo Německo, pak Dánsko a pak Švédsko, my jsme konečně zjistili, kdo zabil Helenu, a stihli načnout ještě vraždu Simeona Leeho na Gorston Hall. A pak už jsme byli v Göteborgu.

Read More →

3x Connecticut, 1x Rhode Island, 3x Massachusetts, 3x Maine, 1x New Hampshire, 1x Vermont a jeden výhled na New York, prosím.

Byla jsem poprvé v Americe. Byl to můj velký a upřímný sen už vážně dlouho, i tak nás ale v Paříži raději posadili do sedaček, do kterých se mi vešla jen jedna kyčel, a donutili nás v té hučící rakvi s křídly přečkat víc než 8 hodin, aby si byli jistí, že doopravdy všichni cestující budou náležitě vděční, až se pod námi v nekonečné temnotě zoufalství rozsvítí světla svobodného amerického kontinentu. A protože já jsem vděčná byla a protože eMkoň měl v pasu stádečko razítek dokládajících, že se tu tenhle Evropan sice čas od času vyskytuje, ale že se taky pokaždé spolehlivě vrací, odkud přišel, a protože imigrační úředník Derek se mě nezeptal, které straně jsem fandila v začátcích seriálu o Johnu Adamsovi, dovolil nám na tu posvátnou půdu, na které roste překvapivě úplně stejná tráva jako v Evropě, konečně společně vstoupit.

Amerika, kterou jsme viděli, mi na první pohled celkově nepřipadala zase o tolik jiná než Evropa, na čemž zřejmě mělo zásluhu i to, že jsme se rozhodli Ameriku objevovat stejně jako Otcové poutníci, a zaměřili se proto při naší první společné cestě přes oceán na oblast Nové Anglie, která se prý Evropě, respektive Británii, pořád v mnohém podobá, o což se speciálně Otcové poutníci taky dost snažili, takže ještě aby ne. Našlo by se ale určitě i dost rozdílů. Třeba že jejich semafory se nad cestami houpou na šňůře, místo aby byly přišpendlené na sloupech, že kolem soukromých pozemků nejsou ploty a že naprostá většina i zcela běžných rodinných domů je ohromně stylová. Aneb – jak to popsal eMkoň – “Ty domy přímo vybízejí k tomu, aby se v nich vyráběly nové generace.”

Read More →