Můj narozeninový Londýn. Už z toho skoro začíná být tradice. Pár dubnových dní vytržených z hektického jara v Praze a věnovaných městu, které umí i kohoutky na záchodech prodat jako národní poklad a kde i podivné existence ve vlaku deklamují tak, jako by spolu právě rozmlouvaly na divadelním jevišti před stovkami diváků. Zapojit britský přízvuk tady vždycky mají čas – v tom je pro mě to bohatství monarchie. 😀

Byl to hrozně moc cenný výlet. Byla jsem zrovna velmi hladová po kráse a během dvou dní viděla tři skvělá taneční představení, ve kterých jsem jí spoustu našla. Každé bylo úplně jiné, ale nejvíc mě zasáhlo “malé” a intimní představení Dances Like a Bomb v nenápadném prostoru The Place v Camdenu. Byla to čistá oslava pohybu – navzdory bolesti, navzdory smrti a navzdory tomu zábavnému faktu, jak velmi snadno se vaším jediným tanečním partnerem může stát nemocniční stojan na infuze (už tehdy jsem věděla, jak aktuální to téma pro mě je, a to jsem ještě nevěděla, jak aktuální pro mě bude za pár měsíců, až budu sama den co den hodinu za hodinou koukat z postele nahoru, jak z pytlíku s roztokem zaháknutého do právě jednoho takového stojanu odpadává jedna kapka za druhou do nádržky, z níž vede hadička až do mé ruky… ale o tom zase jindy 👍).

Read More →

“Tak to mi bylo úplně jasný, že ty jseš ten typ, co potřebuje jít na Štědrý den na Etnu…”

Jo, to asi jsem… ale naštěstí se to zjistilo zrovna dvacátého třetího na Sicílii. 😉

 

Plné slunce, moře, božsky oprýskané architektury a rýmy a s přesně jednou vánoční baňkou, kterou jsem si koupila o Štědrém večeru ve výprodeji v supermarketu a pověsila na kabel od nabíječky.

Takové byly sicilské Vánoce 2022. ❤️

(A ano, protože tyhle fotky čekaly v archivu tak dlouho, mezitím zčernobělaly. To se mi děje docela často. 😀)

 

****

 

Read More →

Podzimní Drážďany. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, ale stačilo dojet za Ústí k hranicím – tunel ven z Česka netrefila (měla zamlžený výhled, to je jasný).

Ano, potřebovala jsem do Drážďan kvůli tady tomu velkolepému sedmitunovému psovi ⬇️, kterého František Skála umotal z drátů. Byla jsem se na něj koukat, když ještě hlídal náplavku na Rašínově nábřeží, a když jsem se dozvěděla, že ho jako vyslance pustí po vodě do Německa, bylo jasné, že mě volání vlčí smečky přivábí i tam.

Vulpes Gott / František Skála:
ještě v Praze na náplavce | upoutávka u Brühlovy terasy | a konečně na správném břehu – Pes a já (a Labe a spousta lidí, kteří se tam zrovna nutně museli procházet, protože sluníčko! a bude zima a tma 😀)

Read More →

Taková ta nejistá cesta, od níž se vás od samého začátku pokouší odradit chapadla různých potíží, a proto zvolíte jediné logické řešení a zkusíte, zda by se vám to všechno alespoň nesnášelo lépe, kdybyste byli v Berlíně, pár dní to tam testujete a naberete určitá nadějná data, a tak se nenápadně zkusíte vyškrábat po mapě výš, v noci spálíte – ne, jen přejedete – mosty nad dánskými úžinami a na druhém konci duhy, která má všechny odstíny šedé, vždyť je pořád ještě noc, si konečně trochu oddechnete a troufnete si popojet pro další kus blåbärspáje zase o něco dál na sever. A ještě dál a potom ještě kousek. A když pak jednou odpoledne nasednete na trajekt, který vás s bručením (ale uklidňujícím) protáhne naducanou bílou mlhou, a vy rozhrnete závěs deště a uvidíte ty špičaté skály, z nichž jsou tyhle dinousauří lofotské ostrovy urostlé (anebo neuvidíte, protože za závěsem je další závěs, ale to se do této metafory nehodí), brzy zjistíte, že už je úplně všechno v pořádku, protože zdejší vichr nikdy nemá dost a lačně vám od pusy utrhne každou starost, ještě než ji vyslovíte (dokonce mám podezření, že ji umí vymést přímo z hlavy – asi ušima), a rozmlátí ji o ty ostré vrcholky tak, že jediné, co po nich zůstane, jsou krvavé kapky dřínu rozeseté do vřesu všude kolem (jo a taky pomáhá, že vám je někdy zcela nepoeticky prostě jen strašná zima). A tak se ustavičně někam šplháte, protože je tak osvobozující, že sinusoidy, které běžně žijete, teď tady taky vidíte, cítíte a můžete si na ně sáhnout, a celé hodiny volíte jen mezi tím, zda to příští, na co stoupnete, bude kámen, nebo bahno, a (na) nic jiného nehrajete, a i když vám teče do bot, znamená to právě jen tohle, a proto máte pocit, že forma i obsah tady dýchají společně a vy s nimi.

Tak taková ta cesta.

Neznám lepší.

Berlin Unit

Unavení, ale samozřejmě jsme se v noci snažili řídit návodem na stěně nad postelí… 😀

Název: Žena ve dveřích

Berlín. Podvratný a vtipný jako vždycky. ❤️

Ke zdem radši vždycky čelem a hlídat, jestli nerostou…

Noc ve městě

Photoshoot level Vogue: Fotím si trubky, protože trubky jsou nejlepší, a nějaký trubka mě přitom tajně fotí, prý abych měla fotku s kamarádkami trubkami.

Překážím před předložkou. Celá já.

Read More →

Dohodli jsme se kdysi s M., že jestli někdy zase pojede na nějakou zajímavou služební cestu, mohla bych jet s ním a pracovat odtamtud taky, abych na chvíli změnila židli. A on na to zodpovědně pamatoval a o letošních prázdninách přišel iniciativně s nápadem, že pojedeme do Košic. (Něco podobného se letos mimochodem stalo taky papežovi.) Uznávám, že to pro mě byl trochu šok, ale pamětliva svých výkřiků v uzavřené Praze v dobách letošního nejtvrdšího lockdownu o tom, že bych teď klidně jela třeba i do Rokycan! vstřebala jsem informaci a začala na internetu hledat – co dál dělat. Velké naděje ve mně vyvolal článek s ukázkovým marketingovým názvem (výčet + emoce) 7 důvodů, proč se zamilovat do Košic. Moje emoce ovšem zchladil hned první bod výčtu – protože Košice mají náměstí ve tvaru… mandle.

To byla pecka. Doslova.

Nicméně – ačkoli jsme si na sebe museli nejdřív trochu zvykat 😀 (a z těchto našich začátků v Košicích pochází i scéna, kterak mi M. hledá jednosměrnou letenku Košice → Praha [ovšem na moji obranu to souvisí víc s tím, jak mě štval M. a jeho krátká, ale moc dlouhá karanténa, kterou trávil poblíž mě, než s Košicemi]), nakonec jsem si je vlastně vážně oblíbila (a to neříkám jen proto, že volnou letenku nenašel) a klidně bych tam vyrazila znova (a to neříkám jen proto, že už jsme dávno zpátky v Praze). Proto jsem se rozhodla sestavit vlastní seznam košických highlightů a zábaviček pro všechny, kteří by stejně jako prve já tápali. Nejsem sice na Košice žádný specialista a insideři by jistě poradili líp, ale i my jsme si v tom městě přece jen něco – jak se tak hezky osudově říká – odžili (a automatická oprava mi nabízí slovo “užili”, no tak jo). 😀

Drsná košická kočička na úvod a jdeme na to.

Read More →

Děkuju Masarykovi a všem ostatním, že to dodělali zrovna v říjnu, a že teda nejenže “muži října” nemuseli čekat třeba až do Vánoc, ale taky že díky tomu načasování můžeme jejich dílo pokaždé oslavovat uprostřed barev, které přes mlhu a tmu slavnostně září na všechny strany, ale vlastně nejvíc tak nějak uvnitř v duši (nejhlubší bod příspěvku), a děkuju podzimu, že nám připomíná, že i když teď tady zrovna něco strašně tleje, nebude to tady takhle nafurt. Ovšem kromě klíněnky, ta mi tu metaforu dost mrví.

Read More →