Zahrada je zarostlá, plná šlahounů, kopřiv, vysoké trávy a pařátů suchých stromů, a někde tam uvnitř spí Růženka a vzpomínky. I když všude kolem už stojí nové velkorysé domy obklopené zahrádkami se skalkami, mulčovací kůrou a solárními lampami podél cestiček z oblázků, nad ní jako by pořád visela kletba. Svět sám pro sebe, od okolí neprodyšně oddělený pokrouceným rezavým plotem, záhadný úzký obdélník, který ostatním parcelám kazí adresu a ve kterém je víc tma, víc zima, víc třináctých komnat a víc krákajících krkavců. Ale aspoň míň pokrytců, kteří by se tvářili, že je to nějaká pohádka.

Strašidelná zkratka zato už vůbec není tak strašidelná, i když pořád trochu jo, ne že ne, pod splavem je mnohem míň vody, a navíc je to úplně jiná řeka, než jsem si pamatovala, ale kostel je pořád stejný a – pořád plný. Dokonce má teď vlastního žebráka, který sedí v předsíňce na začátku a na konci mše. Mezitím má asi volno. (Jaktože mi nikdy nepřišlo divné, že všichni sahají na tu samou podušku v kropence se svěcenou vodou? Protože svěcená voda zabijí všechny bakterie?) I dopravu tu očividně řídí Bůh, a tak je na místě mít v autě kolem zrcátka místo voňavého stromečku omotaný růženec. Aspoň je co dělat v zácpě. Ale protože Bůh svým hříšníkům konečně zařídil taky ten obchvat, dopravní situace vyžaduje mnohem méně modliteb než dřív. A tak je teď díkybohu čas bouřit se proti homosexuálům, kteří kdysi nebyli, a prosazovat do ústavy definici manželství, ve které je od každého pohlaví hezky po jednom.

Poutě do Medžugorie (sic!) se ale pořádaly už i tehdy. Netušila jsem, kde to je, ale věděla jsem, že je to strašně daleko a že tam bydlí Panna Maria, a bylo to děsivé a trochu lákavé zároveň. Na mé dětské myšlenkové mapě to bylo každopádně někde poblíž Lurd. #krestanskyzemepis

Z kostela na zmrzlinu, kterou vždycky v neděli prodávala paní A., vede cesta mezi paneláky a betonový chodník je stejně rozpraskaný jako kdysi, jenom domy už vyrostly z všeobecné šedi a na fasády si nanesly barvy z paletky plné křiklavých zelených, červených a oranžových odstínů, co by se mohla jmenovat třeba Sklíčenost moderního sídliště. (Je to Gabriella Salvete? Ne, spíš Urban Decay.) Autentičnost už vyznávají jen domky, co stojí ve skanzenu v městském parku, kde se vždycky v létě konala pouť a kde se daly sehnat ty nejkrásnější notýsky s obrázkem na přebalu, který se pak jako poloprůhledný opakoval i na všech listech uvnitř, takže jsem do nich nikdy nic nenapsala, protože by to byla škoda.

Skanzen leží u té druhé řeky, kterou jsem si spletla s tou první, ale která má na rozdíl od té první pláže plné falešných mýdlových kamínků, které se rozpadnou na tisíc kousků, jakmile je zmáčknete v ruce, takže si připadáte strašně silní, a navíc těmi kousky můžete psát po těch opravdových kamenech, které tam jsou samozřejmě taky.

Bývalo to všude daleko a teď je to všude kousek – dokonce i do Ameryky, kam jsme se jezdili koupat a kam to na kole vždycky trvalo nekonečně dlouho. Svět se smrsknul. Zvláštní, jak pár centimetrů, které mi narostly někde mezi kotníky a krkem, dokáže změnit perspektivu.

zatvorene

Bratislava 23-25/3/18

Bohužel jsme si před cestou někde přečetli, že Bratislavský hrad připomíná stůl převrácený vzhůru nohama, takže pak už jsem Bratislavu celou dobu vnímala jako město, které se po té party vzbudilo do pořádné kocoviny. Jako Praha, ale horší. Na Brno dobrý? 🙂

Read More →

stengt-nahled

Tento příspěvek bude o tom, jak jsme zjistili, že všechny ty svíčky a svícínky a deky a polštáře, jimiž je naše roztomilá chatička naplněná až po okraj, se nehodí jenom na vytváření hygge. :mrgreen:

Sotva jsme totiž stihli udělat večeři po návratu z bergenských galerií, přihnal se od moře (všechno tam vždycky přicházelo od moře) Mordor. Začalo foukat tak urputně, že okamžitě vypadl proud (a taky signál, ale to jsme tehdy ještě nevěděli). Mezi prkna chaty se snažil trefit jeden poryv z dlouhé kolony poryvů za druhým a děsně přitom skučely, a kdybychom v tu chvíli vysunuli plátěnou střechu nad terasu, chata by se okamžitě vznesla jako plachetnice. Samozřejmě, s norským větrem už jsme měli jakési zkušenosti, tak jsme se snažili zůstat v klidu a přesvědčovat se, že takový je prostě zdejší podzim a že ti, kteří chatu kdysi stavěli, s ním taky počítali. Navíc jsme si byli naprosto jistí, že je fér, aby vítr nejdřív odnesl ty dvě polorozpadlé chatky na rybářské bárky choulící se na konci výběžku naproti našemu příbytku, a že teprve pak bychom měli být eventuálně ochotní vyjednávat o rozebrání chaty naší.

Protože jsme museli čekat, jak to teda bude, eMkoň, kterému jsem musela slíbit, že jestli umře, budeme o něm mluvit jako o hrdinovi, se zatím odhodlal vyrazit na terasu, aby aspoň zajistil těžký venkovní kovový stůl, který nedočkavě poskakoval a vypadal, že jestli ho brzo nepustíme dovnitř dobrovolně, klidně udělá do obýváku salto zavřenými prosklenými dveřmi. eMkoň výpravu přežil a posílen zážitkem, po němž se cítil úplně jako lovec tornád, navíc tvrdil, že teď jsme podle mraků honících se nad námi prostě na hraně bouře a že tam je to vždycky nejsilnější.

O pár hodin později se setmělo tak, že už venku nebylo z mraků vidět vůbec nic, ale podle intenzity větru, jsme stále byli – na hraně bouře. 😀 Na chatky naproti jsme neviděli, ale z pudu sebezáchovy jsme jim dál hodně fandili. Samozřejmě to všechno zní jako hysterie nezkušených Pražáků, kteří jsou rádi, když jim v Divoké Šárce na podzim trochu foukne, aby se drak neplazil potupně po zemi mezi bodláky, a kteří se ve zvládání živlů vůbec nemůžou rovnat s domorodci. Nicméně i jako nezkušený Pražák bych si dovolila mít pro domorodce jednu, myslím, podnětnou myšlenku – splachování záchodu se dá vyřešit i jinak než elektřinou a takové řešení se někdy – co já vím, třeba když elektřina vypadne – může hodit.

Read More →

rybicka-nahled

Minule jsme se probírali uměleckými poklady schovanými před návštěvníkem mezi čtyřmi zdmi, které se sice neotvírají jen jednou do roka o Velikonocích, ale skoro 😀 , tak teď je čas ještě se taky podívat, co Bergen vystavuje ve 24/7 galerii pod širým promočeným nebem. Moje nejlepší úlovky z návštěv ve městě.

Read More →

karneval-nahled

Do Bergenu to bylo přes dva velké mosty. Zpátky to bylo obvykle dál – ke dvěma mostům se přidala zácpa. V hlavním městě norského deště jsme byli za celý náš pobyt čtyřikrát, navíc jsme staré bergenské nábřeží i archivní sudy na ryby v muzeu hanzy vychovaně obdivovali už před sedmi lety při naší první výpravě do Skandinávie, ale stejně mám pocit, že jsem si ho vůbec neužila. Je tak krásné, skvělé a stylové – a plné značkových pláštěnek.

Jedna z našich prvních cest do Bergenu byla za uměním. (Ta úplně první vedla do obchodu s gumáky.) Velice jsem si přála navštívit Bergen Kunsthall, zdejší centrum moderního umění. Chtěla jsem tam za každou cenu, bez ohledu na to, co zrovna vystavují, protože jsem si představovala, že to určitě bude něco skvělého, takže jsme vyrazili, aniž bychom předem třeba na webu studovali, co na nás uvnitř čeká. Podle mojí zkušenosti je totiž moment překvapení důležitou součástí interakce diváka s vystavenými díly a skvěle umocňuje celkový zážitek.

Read More →

domaci

Na cestě zaskřípal štěrk a naše světla rozčísla závoj z dešťových kapek, pokud se to tedy ještě může počítat jako závoj, má-li to sílu deky, a osvítila ten druhý vůz, jehož řidič na nás už čekal. Za poslední půlhodinu cesty jsem stihla všechny členy posádky (zřejmě však kromě psa, který nejspíš už někde u Geila rezignoval na to, že by snad měl být naším nejlepším přítelem, a otočil se k nám ve svém cestovním pelechu zadkem) vynervovat, že na nás určitě čeká divný Nor se sekyrou, se kterým budeme muset ještě nějakých těch 600 metrů k chatě nervózně konverzovat a který nás při tom určitě – nechá jít před sebou. Díky mé předpovědi jsme tak byli všichni velmi vděční, že na nás čekala jen milá paní Britt a že sekyru, kterou ale určitě taky měla, zatím nechala ležet v kufru. Už míň se nám zamlouvala ta zarostlá pěšina za pláckem sloužícím tady jako parkoviště pro těch pár zdejších chatařů, která mizela po pár metrech promočené trávy a mechu ve stále tmavším a tmavším lese a která okamžitě rozmetala naše původní bezstarostné úvahy, že možná v tom inzerátu psali o pouze pěším přístupu k domu jen proto, aby potenciální zájemce upozornili, že poslední úsek cesty je TAKOVÝ NĚJAKÝ horší a bude třeba jej projet opatrně. Takže ne, kvůli tomu to tam nepsali.

Read More →

jednorozec

Ten zatím poslední výlet byl do Heidelbergu. eM_koň mě sice podezíral, že kvůli tomu, že na tamější slavné univerzitě nějaký čas pobýval Sheldon, ale popravdě to bylo jen proto, že jsem viděla fotku pobořeného heidelberského hradu, který městu sedí za krkem a tváří se při tom tak, jak by se tvářil bradavický hrad, kdyby to do něj napálila vojska Ludvíka Voldemorta XIV. Městem protéká řeka Neckar, přes kterou vede starý most trochu připomínající ten Karlův, protože to mi dělá každý starý kamenný most, a když jedete z východu, prostě na Heidelberg narazíte, i kdybyste nechtěli, protože kolem města je právě těch pár kopců rašících z jinak totální placky. Takhle o něj kdysi asi zavadil i homo heidelbergensis, který se tu usadil a měl prý mezi jinými homo fakt velkou hlavu, takže není divu, že jeho potomci tu ve 14. století založili první německou univerzitu. 😉 (Ale na našeho Karla se stejně nechytali). Po chytrém homo se mezi heidelberskými kopečky líbilo i Keltům, Římanům a národním socialistům, kterým tady kdysi hodně fandili a kteří si na svatém kopci nad městem ve třicátých letech zbudovali obří kamenný amfiteátr pro svůj diskuzní klub. Je to blbý takhle navázat, ale líbilo se tu i nám. 😀

Read More →

rotterdam

V Nizozemsku jsme loni chtěli oslavit už chrabré květnové osvobození, ale tehdy mě zrovna v Praze držela kapačka za žílu. Výlet nám nakonec umožnilo až velkorysé letní trio Hus, Cyril a Metoděj. Chtěla jsem hlavně do velkolepého Rotterdamu, přísný rytíř eM_koň se ale rozhodl, že úplně nejdřív potřebuju někam, kde bude nuda a kde si teda prý aspoň na chvíli budu muset odpočinout, a tak mě odvezl do jakési přímořské nizozemské osady, kde se nedělo nic.

Opravdu nic. Jak vidíte. 😀

Read More →

ze-spitze-zugspitze

Aneb Když v Německu dost dlouho ladím stanice, dřív nebo později se na některém kanále ten Hitler objeví. 😀

Když vlak s odfrknutím dosupěl nahoru, rozevřela se před námi nádherná, ale děsivá bílá země plná lidí s kopyty. Neustávající dunění přezkáčů se rozléhalo i na záchodě. Začal první víkend sezóny, během níž je prý beztrestné chopit se klacků. 🙂

Další lanovkou na úplnou spitzi, kam jsme si dovezli jistý popel z duše jisté osoby k jistému obřadnému rozprášení. Celkem se zmítal, ale nakonec se jak pavučina roztrhal o rakouské vrcholky. Potom polívka a sledování malých červů ve sněhu. 😳

Večerní procházka opuštěným městem, jehož skomírající tep se snažil ještě víc přiškrtit rozčarovaný smajlík na světelné tabuli. Snažili jsme se ho potěšit, opakovaně zkoušeli jet pod deset, ale tehdy mlčel. Teprve když jsme poskočili nad 10 kilometrů, s upokojením se zase zamračil. Některým lidem se holt nezavděčíš. 🙂 A do tmy pod skokanskými můstky prýštily sněhové fontány.

Ráno okruh k jezeru oblepenému sněhem zasypanými stánky s vybledlým pivem a zmrzlinou a na všechny pohledy dokreslit vločky.

A domů.

Read More →

citycloud

Máme pokoj s postelí, jejíž čelo se tváří jako dřevo z lodních beden, takže mi nad hlavou temně svítí nápis Ypres 1857, na záchodě je štětka ve tvaru samopalu a toaletní papír nám vytrvale zarovnávají do ozdobné špičky. My tři, eM_koň, já a rudý flek č. 13. V Hamburku.

Celý den střídavě prší a svítí slunce, podle toho, co před sebou vichr zrovna přižene nad město a roztrhá nad bludištěm ulic a kanálů. Nejlepší jsou ty chvilky, kdy se spustí liják a ulice vyčistí od kapitulujících turistů, kteří před valící se vodou zabouchnou dveře kaváren a pekáren, s úlevou, jako by šlo o dveře do záchranné ponorky, a za sebou na chodnících nechávají ležet umírající deštníky s mnohačetnými zlomeninami. Celý den na zemi nacházíme jejich mrtvolky.

Tak nádherné město. V každé ulici, kterou vidím, bych chtěla bydlet. Dokonce i válející se pytle s odpadky jsou tu tak krásné, protože mají fialkovou barvu.

Read More →