Děkuju Masarykovi a všem ostatním, že to dodělali zrovna v říjnu, a že teda nejenže “muži října” nemuseli čekat třeba až do Vánoc, ale taky že díky tomu načasování můžeme jejich dílo pokaždé oslavovat uprostřed barev, které přes mlhu a tmu slavnostně září na všechny strany, ale vlastně nejvíc tak nějak uvnitř v duši (nejhlubší bod příspěvku), a děkuju podzimu, že nám připomíná, že i když teď tady zrovna něco strašně tleje, nebude to tady takhle nafurt. Ovšem kromě klíněnky, ta mi tu metaforu dost mrví.

Read More →

Ačkoli to prý byl jen takový neveřejný draft, kampaň Dostálové očividně zabrala úplně geniálně ještě předtím, než oficiálně začala (čili hospodárná ministryně vlastně státnímu rozpočtu ušetřila 2 miliardy – a takhle se má správně vládnout!), takže když jsme si chtěli narychlo zarezervovat nějaké hezké místo s klimatizací, odkud bychom mohli chvíli pracovat a ideálně poblíž taky něco vidět, zbyl na nás z celého vyprodaného Česka vpodstatě jen jeden plzeňský hotel, a to navíc nejspíš jenom proto, že ho dostavěli asi týden předtím. 😀 Byl nový a hezký, ale trpěl nepřehlédnutelnými porodními bolestmi a personál uvnitř podobně jako prvorodička mnoho věcí zažíval poprvé. Když například poprvé nad hotelem zapršelo, zjistili, že nad plán prší až do jídelny v přízemí, když se poprvé zaplnila většina pokojů, zjistili, že wifi nikdo neřekl, že v hotelu budou lidi, a k tomu, aby nám eMkoň zajistil nejluxusnější mezonetový duplex, stačilo, aby vzal poprvé za kliku našeho původně zaplaceného, skromnějšího apartmánu, protože klika udělala zhruba to, co Harryho zlomená ruka, když mu ji léčil Lockhart. Prý by to spravily nějaké náhradní baterky nebo co, na recepci ale nevěděli, jaké přesně baterky by to měly být a jak by ta výměna měla přesně probíhat. Místo toho jsme dostali byt s asi tak pětimetrovým francouzským oknem, dvěma balkony s výhledem přímo na katedrálu svatého Bartoloměje a se dvěma ložnicemi. A to se dost hodilo, protože eMkoň byl nějaký schlíplý (rozhodně ale ne kvůli tomu, co se stalo tamté klice 😀) a z východního křídla jsme tak mohli udělat marodku.

Read More →

Před koronou, po koroně nikdo nesmí stát, leda by měl roušku…
No tak tohle bylo před koronou.
Vánoce 2019 a výlet na sever. ⬆️

Tentokrát už jsme šli najisto. Ve stánku u hřbitova jsme stejně jako loni pořídili jeden z vánočních “stromečků” na hroby uplácaných z chvojí, o nichž mi veselá paní prodavačka, kterou jsem požádala o ten “ehm stromeček s tou jakoby sukýnkou či co”, prozradila, že jim říká pumprlíci, do útulku dovezli dobroty, které už nestihlo zpracovat naše koťátko, za znění koled linoucích se z rozhlasu dole ve vesnici vylezli na zříceninu nad Děkovkou a večer se nacpali brokolicí, a když dvacátého šestého začala na pumprlíkovi nenápadně pohasínat světýlka, protože baterky Alkalisk z Ikey, usoudili jsme, že je to znamení opustit vánoční klid a využít volno na výlet. Zatímco venku se míhalo Německo, pak Dánsko a pak Švédsko, my jsme konečně zjistili, kdo zabil Helenu, a stihli načnout ještě vraždu Simeona Leeho na Gorston Hall. A pak už jsme byli v Göteborgu.

Read More →

3x Connecticut, 1x Rhode Island, 3x Massachusetts, 3x Maine, 1x New Hampshire, 1x Vermont a jeden výhled na New York, prosím.

Byla jsem poprvé v Americe. Byl to můj velký a upřímný sen už vážně dlouho, i tak nás ale v Paříži raději posadili do sedaček, do kterých se mi vešla jen jedna kyčel, a donutili nás v té hučící rakvi s křídly přečkat víc než 8 hodin, aby si byli jistí, že doopravdy všichni cestující budou náležitě vděční, až se pod námi v nekonečné temnotě zoufalství rozsvítí světla svobodného amerického kontinentu. A protože já jsem vděčná byla a protože eMkoň měl v pasu stádečko razítek dokládajících, že se tu tenhle Evropan sice čas od času vyskytuje, ale že se taky pokaždé spolehlivě vrací, odkud přišel, a protože imigrační úředník Derek se mě nezeptal, které straně jsem fandila v začátcích seriálu o Johnu Adamsovi, dovolil nám na tu posvátnou půdu, na které roste překvapivě úplně stejná tráva jako v Evropě, konečně společně vstoupit.

Amerika, kterou jsme viděli, mi na první pohled celkově nepřipadala zase o tolik jiná než Evropa, na čemž zřejmě mělo zásluhu i to, že jsme se rozhodli Ameriku objevovat stejně jako Otcové poutníci, a zaměřili se proto při naší první společné cestě přes oceán na oblast Nové Anglie, která se prý Evropě, respektive Británii, pořád v mnohém podobá, o což se speciálně Otcové poutníci taky dost snažili, takže ještě aby ne. Našlo by se ale určitě i dost rozdílů. Třeba že jejich semafory se nad cestami houpou na šňůře, místo aby byly přišpendlené na sloupech, že kolem soukromých pozemků nejsou ploty a že naprostá většina i zcela běžných rodinných domů je ohromně stylová. Aneb – jak to popsal eMkoň – “Ty domy přímo vybízejí k tomu, aby se v nich vyráběly nové generace.”

Read More →

Zahrada je zarostlá, plná šlahounů, kopřiv, vysoké trávy a pařátů suchých stromů, a někde tam uvnitř spí Růženka a vzpomínky. I když všude kolem už stojí nové velkorysé domy obklopené zahrádkami se skalkami, mulčovací kůrou a solárními lampami podél cestiček z oblázků, nad ní jako by pořád visela kletba. Svět sám pro sebe, od okolí neprodyšně oddělený pokrouceným rezavým plotem, záhadný úzký obdélník, který ostatním parcelám kazí adresu a ve kterém je víc tma, víc zima, víc třináctých komnat a víc krákajících krkavců. Ale aspoň míň pokrytců, kteří by se tvářili, že je to nějaká pohádka.

Read More →

zatvorene

Bratislava 23-25/3/18

Bohužel jsme si před cestou někde přečetli, že Bratislavský hrad připomíná stůl převrácený vzhůru nohama, takže pak už jsem Bratislavu celou dobu vnímala jako město, které se po té party vzbudilo do pořádné kocoviny. Jako Praha, ale horší. Na Brno dobrý? 🙂

Read More →

stengt-nahled

Tento příspěvek bude o tom, jak jsme zjistili, že všechny ty svíčky a svícínky a deky a polštáře, jimiž je naše roztomilá chatička naplněná až po okraj, se nehodí jenom na vytváření hygge. :mrgreen:

Sotva jsme totiž stihli udělat večeři po návratu z bergenských galerií, přihnal se od moře (všechno tam vždycky přicházelo od moře) Mordor. Začalo foukat tak urputně, že okamžitě vypadl proud (a taky signál, ale to jsme tehdy ještě nevěděli). Mezi prkna chaty se snažil trefit jeden poryv z dlouhé kolony poryvů za druhým a děsně přitom skučely, a kdybychom v tu chvíli vysunuli plátěnou střechu nad terasu, chata by se okamžitě vznesla jako plachetnice. Samozřejmě, s norským větrem už jsme měli jakési zkušenosti, tak jsme se snažili zůstat v klidu a přesvědčovat se, že takový je prostě zdejší podzim a že ti, kteří chatu kdysi stavěli, s ním taky počítali. Navíc jsme si byli naprosto jistí, že je fér, aby vítr nejdřív odnesl ty dvě polorozpadlé chatky na rybářské bárky choulící se na konci výběžku naproti našemu příbytku, a že teprve pak bychom měli být eventuálně ochotní vyjednávat o rozebrání chaty naší.

Protože jsme museli čekat, jak to teda bude, eMkoň, kterému jsem musela slíbit, že jestli umře, budeme o něm mluvit jako o hrdinovi, se zatím odhodlal vyrazit na terasu, aby aspoň zajistil těžký venkovní kovový stůl, který nedočkavě poskakoval a vypadal, že jestli ho brzo nepustíme dovnitř dobrovolně, klidně udělá do obýváku salto zavřenými prosklenými dveřmi. eMkoň výpravu přežil a posílen zážitkem, po němž se cítil úplně jako lovec tornád, navíc tvrdil, že teď jsme podle mraků honících se nad námi prostě na hraně bouře a že tam je to vždycky nejsilnější.

O pár hodin později se setmělo tak, že už venku nebylo z mraků vidět vůbec nic, ale podle intenzity větru, jsme stále byli – na hraně bouře. 😀 Na chatky naproti jsme neviděli, ale z pudu sebezáchovy jsme jim dál hodně fandili. Samozřejmě to všechno zní jako hysterie nezkušených Pražáků, kteří jsou rádi, když jim v Divoké Šárce na podzim trochu foukne, aby se drak neplazil potupně po zemi mezi bodláky, a kteří se ve zvládání živlů vůbec nemůžou rovnat s domorodci. Nicméně i jako nezkušený Pražák bych si dovolila mít pro domorodce jednu, myslím, podnětnou myšlenku – splachování záchodu se dá vyřešit i jinak než elektřinou a takové řešení se někdy – co já vím, třeba když elektřina vypadne – může hodit.

Read More →

rybicka-nahled

Minule jsme se probírali uměleckými poklady schovanými před návštěvníkem mezi čtyřmi zdmi, které se sice neotvírají jen jednou do roka o Velikonocích, ale skoro 😀 , tak teď je čas ještě se taky podívat, co Bergen vystavuje ve 24/7 galerii pod širým promočeným nebem. Moje nejlepší úlovky z návštěv ve městě.

Read More →

karneval-nahled

Do Bergenu to bylo přes dva velké mosty. Zpátky to bylo obvykle dál – ke dvěma mostům se přidala zácpa. V hlavním městě norského deště jsme byli za celý náš pobyt čtyřikrát, navíc jsme staré bergenské nábřeží i archivní sudy na ryby v muzeu hanzy vychovaně obdivovali už před sedmi lety při naší první výpravě do Skandinávie, ale stejně mám pocit, že jsem si ho vůbec neužila. Je tak krásné, skvělé a stylové – a plné značkových pláštěnek.

Jedna z našich prvních cest do Bergenu byla za uměním. (Ta úplně první vedla do obchodu s gumáky.) Velice jsem si přála navštívit Bergen Kunsthall, zdejší centrum moderního umění. Chtěla jsem tam za každou cenu, bez ohledu na to, co zrovna vystavují, protože jsem si představovala, že to určitě bude něco skvělého, takže jsme vyrazili, aniž bychom předem třeba na webu studovali, co na nás uvnitř čeká. Podle mojí zkušenosti je totiž moment překvapení důležitou součástí interakce diváka s vystavenými díly a skvěle umocňuje celkový zážitek.

Read More →

domaci

Na cestě zaskřípal štěrk a naše světla rozčísla závoj z dešťových kapek, pokud se to tedy ještě může počítat jako závoj, má-li to sílu deky, a osvítila ten druhý vůz, jehož řidič na nás už čekal. Za poslední půlhodinu cesty jsem stihla všechny členy posádky (zřejmě však kromě psa, který nejspíš už někde u Geila rezignoval na to, že by snad měl být naším nejlepším přítelem, a otočil se k nám ve svém cestovním pelechu zadkem) vynervovat, že na nás určitě čeká divný Nor se sekyrou, se kterým budeme muset ještě nějakých těch 600 metrů k chatě nervózně konverzovat a který nás při tom určitě – nechá jít před sebou. Díky mé předpovědi jsme tak byli všichni velmi vděční, že na nás čekala jen milá paní Britt a že sekyru, kterou ale určitě taky měla, zatím nechala ležet v kufru. Už míň se nám zamlouvala ta zarostlá pěšina za pláckem sloužícím tady jako parkoviště pro těch pár zdejších chatařů, která mizela po pár metrech promočené trávy a mechu ve stále tmavším a tmavším lese a která okamžitě rozmetala naše původní bezstarostné úvahy, že možná v tom inzerátu psali o pouze pěším přístupu k domu jen proto, aby potenciální zájemce upozornili, že poslední úsek cesty je TAKOVÝ NĚJAKÝ horší a bude třeba jej projet opatrně. Takže ne, kvůli tomu to tam nepsali.

Read More →

jednorozec

Ten zatím poslední výlet byl do Heidelbergu. eM_koň mě sice podezíral, že kvůli tomu, že na tamější slavné univerzitě nějaký čas pobýval Sheldon, ale popravdě to bylo jen proto, že jsem viděla fotku pobořeného heidelberského hradu, který městu sedí za krkem a tváří se při tom tak, jak by se tvářil bradavický hrad, kdyby to do něj napálila vojska Ludvíka Voldemorta XIV. Městem protéká řeka Neckar, přes kterou vede starý most trochu připomínající ten Karlův, protože to mi dělá každý starý kamenný most, a když jedete z východu, prostě na Heidelberg narazíte, i kdybyste nechtěli, protože kolem města je právě těch pár kopců rašících z jinak totální placky. Takhle o něj kdysi asi zavadil i homo heidelbergensis, který se tu usadil a měl prý mezi jinými homo fakt velkou hlavu, takže není divu, že jeho potomci tu ve 14. století založili první německou univerzitu. 😉 (Ale na našeho Karla se stejně nechytali). Po chytrém homo se mezi heidelberskými kopečky líbilo i Keltům, Římanům a národním socialistům, kterým tady kdysi hodně fandili a kteří si na svatém kopci nad městem ve třicátých letech zbudovali obří kamenný amfiteátr pro svůj diskuzní klub. Je to blbý takhle navázat, ale líbilo se tu i nám. 😀

Read More →