Dnes jsem v lehkém rozechvění navštívila zvláštní domácnost manželů Saudkových, která se nachází zakouslá v jednom ostrém pražském kopci. Vyběhlo na mě jedno psisko a jeden gryf, přičemž jsem se záhy dozvěděla, že toho gryfa porodilo právě to psisko.

Tímto malým rozplozovacím zázrakem vyvrcholila má několikaměsíční snaha uhnat nějakého kompetentního tvora, který by mi byl schopen poskytnout jisté delikátní informace o panu velkém muži, jichž bych mohla využít v jisté své ožehavé práci pro Huga Persea, bytost toliko nakladatelskou. Měla jsem sepsat hluboký medailon o KomiksKájovi, který by se pak skvěl mezi jinými v chystaném třetím díle monstrknihy o lidských zdrojích magické pražské pětky.

Ovšem poněvadž guru barevných obrázků a otec takových pekelných zplozenců, jako jsou Karel Kanál, Honza Hrom, Arnal, Xeron či Pepík Hipík, přebývá v komatu vlastního podzemí už několik smutných let, nastala svízelná anabáze za různými zdroji náhradními, které však odolávaly mým pastím a pastičkám se zuřivou apatií. Nakonec ale se přece jen přihodilo, že jsem mezi mnoha na zdech vztyčenými prsy rozmlouvala s pohublou, leč přátelskou beruškou SuperHanou, ženou, která dřív smetla všecky ostatní lepé agentky a teď věrně opatruje labyrint v břečťanu. Radost to byla zcela nezměrná. Medailon chystá se nyní konečně býti živ. Poslední článek vecpal se do struktury.

Bylo to vřící, syčící a i jinak dost nesporné peklo. Může-li být v pekle podlaha, pak se ztrácela pod nánosy rozškubaných cárů a zmačkaných papírových koulí. Za stolem seděl Prvotní hybatel, Velké oko, Nejvyšší účel, Počátek všeho, Vrchní spouštěč. Hlavu měl takřka přilepenou k desce, tlačil na tužku tak, že se, koncem s gumou přitom vrtíc nevěřícně, vypařovala před očima, a z uší mu vytékal mozek.

Mezi hromadami počmáraných papírů zaplněných mrtvolami přezíravě okolkovaly tři bezprizorní existence. Všude kolem byli mrtví. Kreslená verbež, co jí chyběl větší či menší kousek k tomu, aby se narodila živá. Byli tu beztrupí roztržkové, abstraktní kreatury, jež připomínaly různé vřelé pandemické viry a bakterie, melancholické chcíplotiny evokující padlé anděly s volanty na hlavách, podezřelí tvorové, které autor nejspíš kreslil na záchodě, protože byste je klidně mohli spláchnout a ještě byste měli pocit dobře vykonané práce, avšak byl tam také přinejmenším jeden, který vypadal jako strašidelný bidet. Ti všichni byli mrtví, padli za oběť krvelačného umu nejvyššího velmistra. Zesnuli jako náčrtky. Read More →

Dnes vám představím rovnou tři pozoruhodné komiksy, které více či méně romanticky ukájejí čtenářský voyerismus milovníků autobiografického hyperrealismu v soudobé tvorbě grafického románu. 8-)

Jak jsem vypozorovala, paradoxem podobných knih bývá, že vstupují do světa v podstatě jako hluboké, leč prosté (nikoli ve smyslu nesložité) a neznámé lidské příběhy, které ovšem disponují instinktivní schopností zahnízdit na výsluní zájmu. Jejich autoři a protagonisté se skrze dráhu odtajnění osobní historie proslaví jaksi rychleji a zběsileji, kterýžto fakt bývá v solidních společnostech obtěžkán příslušnou literární cenou, případně též cenami. Což jim ovšem ze srdce přeji, jelikož jejich životy musí být, soudě podle životopisných komiksů, povětšinou samy o sobě dost mizerné. (V tomto ohledu se budu v budoucnu těšit na pohnutý komiks Margarity Perly Paroubkové).

Read More →

Evoluční schéma internetu Ranní rozhovor, den před uzávěrkou:

Filip (který s prací ještě nezačal): Mně se o té práci s informacemi dokonce zdálo…že kdo neodevzdá úkoly, může si 25. 7. jít napsat test, a tak jsem to dál neřešil. Když jsem se probudil, ještě asi 15 minut jsem si myslel, že to tak doopravdy je, a pak mi došlo, že je to blbost. :)
A myslím, žes tam taky chvíli vystupovala. A byl tam taky Óňa a od něj jsme to věděli.
(toho času s šesti vypracovanými úkoly): No jistě, šprťák je vždycky iformovaný. :grin:
Filip: A měl delší kudrliny a vypadal strašně drsně.

Práce s informacemi. Co k ní říct. Co k ní říct hezkého.
Vpravo můžete pohlédnout na výsledek mé dnešní usilovné práce na vypracování sedmého úkolu, jímž uzavírám svou zběsilou snahu neopakovat tento hluboký předmět v příštím radostném akademickém roce. Děj se vůle Jedle Štogrové.