Bylo to vřící, syčící a i jinak dost nesporné peklo. Může-li být v pekle podlaha, pak se ztrácela pod nánosy rozškubaných cárů a zmačkaných papírových koulí. Za stolem seděl Prvotní hybatel, Velké oko, Nejvyšší účel, Počátek všeho, Vrchní spouštěč. Hlavu měl takřka přilepenou k desce, tlačil na tužku tak, že se, koncem s gumou přitom vrtíc nevěřícně, vypařovala před očima, a z uší mu vytékal mozek.
Mezi hromadami počmáraných papírů zaplněných mrtvolami přezíravě okolkovaly tři bezprizorní existence. Všude kolem byli mrtví. Kreslená verbež, co jí chyběl větší či menší kousek k tomu, aby se narodila živá. Byli tu beztrupí roztržkové, abstraktní kreatury, jež připomínaly různé vřelé pandemické viry a bakterie, melancholické chcíplotiny evokující padlé anděly s volanty na hlavách, podezřelí tvorové, které autor nejspíš kreslil na záchodě, protože byste je klidně mohli spláchnout a ještě byste měli pocit dobře vykonané práce, avšak byl tam také přinejmenším jeden, který vypadal jako strašidelný bidet. Ti všichni byli mrtví, padli za oběť krvelačného umu nejvyššího velmistra. Zesnuli jako náčrtky.
A přibývali další.
Tři přestozmrtvýchvstalí přešlapovali uprostřed umrlčí spouště. Jeden netaktní pohled na jejich bizarní vzezření se ušklíbl a deklaroval, že i oni jsou z rozvětveného rodu neúspěšných pokusů, přičemž všudetlející předkové dodávali přívlastku “neúspěšný” na naléhavosti. Z jakéhosi záhadného důvodu však bylo v těchto třech tolik perverze k životu, že jejich vývoj se nasměroval k jedinému možnému cíli – k obživnutí.
Aby obživl, musí se kreslenec oddělit od papírové pramatky, to jest domovského archoarchu. Právě tohle tzv. “odlepení se” je u kreslených postav obecně považováno za nemírně složité, až nemožné. Riziko je navíc obrovské – hrozí, že černobílé kresby úplně jako nezapadnou do barevného 3D světa. Nebo že třeba spolknou gumu. Ti tři to ale dokázali, přinejmenším tedy prošli základní emancipační částí – odlepili se ze světa papíru, ze světa, kde výhružka “natrhnu ti prdel!” působí s neobyčejnou silou.
Chtěl, aby mu říkali Hlavoun. Tuhle dojemnou potřebu jeho velitelského ega zbylí dva vcelku bez řečí plnili, ostatně byl největší a vypadal, jakoby měl takřka všechno na svých místech, pročež se někdy cítil nadřazen ostatním, asi jako se cítí předčasně cynické dítě Nadčlověka s Ježíšem. V jeho nepřítomnosti mu ale říkali jedině Šišatá hlava, někdy taky Šišatec. Ono se jim to nesmí mít nějak zvlášť za zlé. Stačilo se na něj prostě podívat.
Druhý byl o něco málo menší a o něco více rozmanitý. Z dolní poloviny těla mu vylézaly chlupaté pavoučí nožičky, a protože byl trošku trémista, ustavičně si vydupávaly melodie ze starých muzikálů. Horní polovina těla pak vyhlížela, jakoby se u pavouků konala mamutí swingers párty a náhodou z toho vzklíčil a vypučel potomek. (Po kom ale měl ten vlhký muší pohled…)
Třetí byl docela malé nedochůdče. Patřil k beztrupníkům, kterým prostě chybí trup, které permanentně píchá na prsou a kteří obvykle drží hodně při sobě. Protože jako jediný ze svého kibucu žil, stal se z něj záhrobník – věřící fanatik, který žil proto, aby pak v ráji mohl podat hromadnou stížnost. Ostatně působil dojmem, že pokorně klečí, i když se zrovna vytahoval nad ostatní.
Všichni tři přešlapovali dál na místě, když tu se ozvalo škubnutí, zem se trošku zachvěla a z oušek Prvotního hybatele začaly vyletovat lávové balvany.
“Jdem se mrknout na šou,” zavelel Hlavoun.
Vylezli na hybatelova ramena a koukali, jak zuřivě ryje do papíru. S vypětím sil dokončoval právě nějakého banditu. Na kamennokamenné tváři měl ten rozkreslený přigumičkovaný zatraceně ostrý výraz zabijáka, kterému by jeho oběti přezdívaly Chirurg, kdyby ještě měly jazyk a chuť, ale v očích už měl ryzí děs a kdybyste se na něj podívali zezadu, viděli byste až dojemně stažené půlky, jakoby ten zabiják zrovna tančil mazurku na kladině. V tu chvíli napětí vyvrcholilo, stvořitel chňapl pokreslený papír a roztrhl ho na dvě půle.
“Au”, sykli všichni tři a instinktivně se chytili za rozkroky. Každý ho měl někde trochu jinde. Záhrobník se navíc ještě pokřižoval, Pavoučí směska vydupala úvodní takt smutečního pochodu. Hlavoun si odplivl. Pak sešplhali na zem, kam mezitím doplachtily oba kusy papíru.
Bandita byl sice roztržený napůl, ale skýtal odvážný potenciál, poněvadž se celkem záhy odlepil z cárů papírů.
“Já jsem Chirurg,” hekla levá polovina.
“Ne, já jsem Chirurg, ty jseš Pedro desperát, pakoušku,” oponovala pravá polovina, které zůstala banditka za pasem, proto se cítila v kramflecích jistá tak, jak se jen kus kresleného mamlase může cítit. Smůla pro ni i pro všechny v dostřelu byla, že na ni vybylo právě to oko zakryté černou páskou.
Hlavoun zakoulel očima: “Schizofrenního zabijáka s rozervanýma koulema jsme tu přesně potřebovali.”
Dotčená a taky trochu horkokrevná pravá polovina vytáhla pravou rukou pistoli z opasku a zkusmo vystřelila. Zbloudilá rána se v zaúpění zakousla do masa. Do masa, ne do papíru.
“Jejej,” podotkla pravá půlka.
Postřelený umělec ležel v nemocnici s ovázanou rukou. Byl zmatený a zhrzený. Kreslit nemohl. Asi by ho ale potěšilo, kdyby věděl, že zbraň, kterou v potu nakreslil, dokázala někoho tak schopně zmrzačit.
Když se později trochu zotavil, našel nůžky a hluboce se zamyslel. Jednou se proslaví zvláštními postmoderními kolážemi mírně psychotických půvabů. Ti tři mu mezitím doma v elektrickém zastruhovátku pro jistotu ztopili všechny tužky.
Téma semináře povídky znělo Vrchol krize. Někteří ho pochopili tak zodpovědně a doslova, že vůbec nedorazili. Měli jsme nicméně jednu jihoamerickou story o pucovači auta, jeden civilní a strašně fádní milostný trojúhelník, melodrama o Eskymákovi, který sázel zmrzliny (a opustil svého medvěda, zmetek!), další ze série lehce pornografických povídek, v nichž vždycky vystupuje nějaká rozkošnická naivka, drogy, Cross a sex a násilí ;-), fatální partnerskou jednoaktovku z kuchyně, kterou spustil béčkový politik, metaforu o pošlapaných prstech a sebevrahův dopis na rozloučenou s úžasným kinderkurvapřekvapením.
Óňa chtěl mít nějaké zvídavé připomínky k mé povídce, ale učitel mu správně vysvětlil, že jako někdo, kdo píše o muži sázejícím zmrzliny, by ji měl zrovna chápat a né se blbě ptát, jak se ta kulka mohla vystřelit.
Tak to je všecko.