A…B…C…D…P!

26/05/2012
Zařazeno: Fakulta

Nechtěla jsem psát test, tak jsem místo toho napsala povídku. To je fér.

Mediální výzkum v ČR:

Zpověď

Vyvařené slunce se konečně vmáčklo za obzor, ač námahou se z toho zbarvilo do fialova, a ze žlábků nejvyšších stébel na louce sklouzly do setmělé trávy poslední kapky světla. Kraj lesa opodál vydechl jehličí za studena. Větev borovice rozkýval dosednuvší blažený vesmírný klid.

Zničehonic se z černého tunelu lesního stromoví cosi vyřítilo a prohnalo kolem. Štěrk na rozbité cestě zprudka zaprskal, jako když na rozpálené pánvi přistává zmražená ryba, která těsně před smrtí vypila půlku akvária a nestihla se dojít do té druhé půlky vyčůrat.

Jedno z mnoha, mnoha jeho ok sebou divoce cuklo a zachvělo se.

Rachot zmizel v dálce a nad cestou se znovu zavřely hlubiny ticha.

Prohnul se po směru větru a narovnal se.

– Haló, slyšel jste to taky? Read More →

Tagged: , ,

Podoby svobody

23/12/2010
Zařazeno: Fakulta

Tadyhle ve svátečním dojetí věnuji všem ryzím (a to může znamenat ledasco) návštěvníkům tohoto doupěte zmaru svoji vánoční baladu z posledního semináře povídky a doufám, že pod stromečkem všichni najdete nějakého toho čupakábru. 😈 Pokud to nejste vy náhodou. 😉

(Karel už ho našel a teď nemá kde spát.)
(No.)
(Teďko k té povídce teda.)

Téma: Čas radosti, veselosti

Znenadání se ozval lomoz a skřípot, potom to zívlo a černé nebe se jí nad hlavou rozevřelo jako velrybí tlama. Než se však stačila podívat vzhůru, z oblohy něco přiletělo, sesypalo se na ni a praštilo ji do hlavy. Hned nato se víko kontejneru zase přibouchlo a všechno znova potemnělo.

“Au!! Ksakru!” vykřikla.
“No teda pardon, příště, až mě zas někdo půjde vyhodit, nakoordinuju si místo dopadu líp,” omluvil se. Teprve teď jeden na druhého zapoulili zrak. “A hele, koukám, že jsme kolegové,” usmál se o poznání měkčeji a koketně zacvakal druhou řadou zubů: “To je ovšem ale nesmírně příjemné překvapení.” Kapří kostřička se zapýřila, až jí zachrastily ocasní obratle, a prudce sebou mrskla, aby z ní nenápadně opadaly šupiny z oloupaných brambor. “Jak jste se sem dostal takhle…předčasně?” zeptala se ho co možná nejzdvořileji, a kdyby ji ještě měla, dozajista by na něj vyšpulila rybí hubičku.

“Pech to byl,” odfrklo si to, co kdysi bývalo kapřím samcem. Upřímně řečeno, že to kdysi byl samec, nebylo už moc poznat, ale ženy tyhle pohlavní záležitosti vždycky nějak vycítí. Zjevně i kostry žen. Read More →

Tagged: , ,

Bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic

15/12/2010
Zařazeno: Fakulta

Tuhletu povídku chci věnovat jistým Vietnamcům u nás v ulici, kteří mají nejlepší petržel v okolí i v okolí toho okolí. 😳

Téma: Volné téma

Zvonek nade dveřmi se rozřinčel, avšak pak se zakuckal a zmlkl. Dovnitř se vtáhl ledový poryv větru a zlověstně dolehl na bedýnky s ovocem. Už tak nevelké mandarinky se ještě scvrkly. Na promočený karton na podlaze, který do sebe vtáhl vlhkost minulých příchozích, dopadla první mohutná černá polobotka, jen to čvachtlo. A hned po ní druhá. Z bot vyrůstaly dva silné kyje, kolem nichž se těsně obtahovaly černé kalhoty, které mizely pod zneklidňujícími záhyby černého pláště, jenž zahaloval zbytek, ačkoli v tomto smyslu většinu těla. Někde pod černým kloboukem se mhouřily temné oči, pro stín z krempy ale nebylo možné poznat, jestli jsou taky černé.

Pohled vietnamského majitele samoobsluhy s ovocem a zeleninou, který postával na vyvýšených schůdcích ústících do úzkého tunelu ke skladu, zalétl k jeho útlé ženě za pultem, která vzhlédla od tarotů rozložených na váze vedle pokladny a pohled mu opětovala. Mísilo a spájelo se v něm toho mnoho, ale zdálo se, že si rozumějí. Vždycky na ně posílají tyhle monstrózní vzpěrače. To kdyby se někdo vzpíral. Read More →

Tagged: , ,

Láska smrdí

01/12/2010
Zařazeno: Fakulta

Téma: Melodrama

Nevěděli o sobě, dokud se nesrazili. Do té doby si každý plaval sám v záhadných končinách mozkomoku jak v písmenkové prapolévce, snil si o svých možnostech a rozmarně laškoval s ostatními. Náhoda, která vždycky trochu zapáchá osudem, ale tentokrát smrděla jak ruský kanál, v němž chcíp’ bizon, je vyvrhla z hlubiny a svedla do jedné myšlenky, do jedné věty, do jednoho řádku. Nevyhnutelně se k sobě přibližovali, jako kdyby je vedl magnet umně skrytý pod papírem.

Miloval ho od prvního okamžiku, kdy ho spatřil. V jeho očích bylo jedině ono dokonalé, nádherné a zbožňováníhodné. V tu ránu ztratil zájem o zbytek světa kolem sebe. Galaxie našla své Slunce. Byla to láska, jakou jen může zahořet přívlastek ke svému podmětu.

Pozoroval ho, odkašlával, přešlapával a obcházel kolem, až se osmělil:
“Prozradíte mi své jméno, ó, vy překrásné?”
“Lejno.” Odpověděl úslužně podmět.
“Ó,…ó,” zarazil se přívlastek, který hned nevěděl, co dál. V tu chvíli spasilo ho však velkodušné vnuknutí a on tiše prohlásil: “Co lejnem zvou, i zváno jinak vonělo by stejně!” a přívlastek Sloní přivinul se k Lejnu. A tak z inkoustu a tmelu lásky zrodil se nový pár, nová dvojice, která vypadala, že překoná všechny rozkladné bouře, všecko dělení a všecku gumu. Read More →

Tagged: ,

V jazyku je naše budoucnost

27/11/2010
Zařazeno: Fakulta

Téma: 17. 11. 1847 (Jungmannův pohřeb)
Tentokrát jsem na konci semináře učůrávala smíchy, ale překvapivě ne zrovna proto, že to leckdo pojal osobitě. 😀

Byla tam tma, vlhko a šeredno. Její obdělané kolegyně kolem ní se v přátelském bzukotu pokojně ukládaly k hibernaci, jen ona pořád zběsile těkala z místa na místo. Stěny se jí bořily před očima a ona cítila, že ji každou chvíli zamáčknou. “Vrať se, venku umřeš!” bzučely za ní ty, které ještě neupadly do stavu zimní ztuhlosti. Potom pokrčily rameny, škubly kutikulou a klesly do spánku.

Slečna Mücke vyletěla ze smradlavé šachty a bezcílně si razila cestu ledovým vzduchem. Věděla, že tady venku umře, ale uvnitř zůstat nemohla. Nejraději by vyletěla i z vlastního těla. Svrbělo ji k šílenství. Kdyby tak mohla být jako ti lehkovážní samečci, kteří nedělají nic jiného, než že sají nektar, neschopni složitějších pocitů, než jakými se trápí takový prvok, prohánějí se mezi stébly trav a pak prostě v míru umřou. Nebo kdyby tak šlo vrátit čas a ona by se mohla znovu proměnit v larvu ze zátoky. Read More →

Tagged: , ,

Byla jiná

11/11/2010
Zařazeno: Fakulta

Téma: Detektivní povídka

Obloha mířila k fialovnu, zato však ulice byla šedivá a neduživá, jako by se pod ní vinula obří tasemnice a zespoda jí ohlodávala dlažbu. Tu dívku jsem uzřel na druhé straně chodníku. Stála na rohu, zapuštěná do země a napjatá jako hromosvod před bouří. Její drobnou postavu halily dlouhé úzké šaty, světlé lokny jí mizely pod pečlivě našikmeným baretem a kolem krku jí hnilo nějaké hebké mrtvé zvíře. Fascinovala mě její bílá pleť, malá, smutná, ale neproniknutelná tvář a tak rudá ústa, že to svět neviděl. Čas od času se vymanila ze strnulosti světa, kde v mysli zrovna přebývala, přešla sem a tam a upřeně se zahleděla do výlohy starožitnictví. Dosud jsem neviděl nic tak křehkého a v návalu vzrušení jsem se jí zatoužil dotknout. Avšak právě v tom okamžiku zpozorovala, že na ní velmi nepokrytě civím, a tak, zatímco jsem se pokoušel zamaskovat své nejapné tužby, prchla pryč. Vydal jsem se za ní vpravdě bezmyšlenkovitě, neboť v hlavě jsem měl zrovna velice pusto. Zabočila do vedlejší uličky – a já za ní jako tryskokohout. Znalý zákonitostí filmového pronásledování nespěchal jsem ale až příliš, jelikož mi bylo jasné, že za dalším rohem zahlédnu ještě cíp jejích šatů. Avšak ouha kurnik! Místo femme fatale fatal error. Cíp nikde. Rozběhl jsem se a proséval nejbližší ulice, zkoumal kolkolem všechny skulinky, spáry a štěrbinky, leč víla z dávnověku byla fuč.

Když jsem se takto vyvenčil, vlekl jsem se zpátky jako píchlá guma a zoufale vzhlížel k procházejícím tvářím. Potupně jsem se dodřel až k samotnému starožitnictví, kde jsem ji poprvé spatřil. Nahlédl jsem do výlohy. Na polici stála neskutečně odporná porcelánová soška psiska, které v tlamě z nejasných důvodů svíralo košík se třemi prasečími hlavami. Zatajil se mi dech a můj bezděčný vzdych se mi zhmotnil před očima. Je tak líbezná a navíc ještě strašně zvrhlá! Pomyslel jsem si a znovu po té záhadné ženě zatoužil. Read More →

Tagged: , ,

Polk

19/10/2010
Zařazeno: Fakulta

Byli jsme na křtu té knihy. Dostala jsem tuhletu bichlici, Luděk Sobota a jeho ženština ztropili trošičku scénu, pak se ale miliskovali s opoceným Jančíkem, jehož břuch mimochodem z profilu vypadá jak torpédo pod košilí, a potom jsme jedli srdíčkové zákusky, co chutnaly jak růžová.

A následující povídku věnuju tomu pánovi, co nemoh’ přijít (né že by zas o tolik přišel). 😛

Téma: Neznámý příběh ze života velikána

Muriel a smrt ve středu

Ve středu svého domácího bludiště, v barokním křesle uprostřed obýváku svěšeného pod tíhou jeho obrazů, posedával šedivý umělec, kterému všichni říkali Kájo, a ukusoval keksy. Tentokrát nebyl nablízku žádný epigon ani nikdo jiný, kdo by na něj zbožně zíral, a tak se Kája soustředil na své nemravné myšlenky, které mu táhly hlavou jako stádo stěhovavých sarančat. Umělec neklidně pohnul kolenem, jež poslušně zapraskalo. Ve vzduchu bylo cosi, co dávalo tušit brzkou onanii. Read More →

Tagged: , , ,

Emílie

13/10/2010
Zařazeno: Fakulta

Téma: Šťastné setkání

Dnes měli za úkol nakreslit někoho blízkého. Učitelka, která neobyčejně věrně připomínala kynutou buchtu s domalovaným obočím a kterou Emílie už první školní den překřtila na Muffin, procházela mezi lavicemi a rozplývala se nad výjevy na papírech jak křehká drobenka na jazyku. Vznikala tu mimořádná skvadra rozličně postižených kreatur, přičemž ty z nich, které kolem sebe divoce máchaly pažemi, se navíc dusily vůní mnoha bujných květin, které se malí, leč sveřepí estéti rozhodli umístit na pozadí, aniž by se dříve ujistili, že nekreslí květiny jedovaté. Zvlášť špatně na tom byla osoba blízká nedaleko poposedávající Sisinky s korunkou na hlavě, kterou Emílie mimochodem shledávala zvláště imbecilní, neboť Sisinka vyznávala dekadentní kresebný styl, v němž obličeje lidí měly vždy zásadně tvar písmene U a vlasy jim tryskaly z hlavy jako chocholy krve po rozcvičce vzbuzených zombií.

Emílie se rozhlížela po výtvorech svých slabomyslných spolužáků a z tolika jalového materiálu by nejradši blinkala. Víceméně jen sama pro sebe si strčila prst do krku a naznačila, že se dáví, avšak právě orlosupí pohled dozorujícího Muffina tuto bryskní recenzi zachytil. Zúžil oči na dva rozštěpené mandlové půlměsíce a zcela v rozporu s pedagogickými zásadami přede všemi strhal Emíliino vlastní dílo a u jejího jména si udělal černý puntík, který vypadal spíš jako černá díra, v níž by se podle jeho odborného názoru mělo to satanské dítě navždy ztratit. Read More →

Tagged: , ,