Poslední listopad a můj první letošní sníh, který se oba dravci pokoušeli komplet sežrat. (Když zrovna nechtěl sníst jeden druhého).
(A hlavně ten druhý prvního).
Navzdory zinscenované koexistenci na obrázku a navzdory svému pevnému a dosud celoživotnímu přesvědčení ignorovat všechny živočišné druhy, které vyměnily tlapky za kopyta, se Vaše Výsost šla kamarádit radši s koněm, než aby se bavila s ní. Řekla bych, že vyloženě aristokratický způsob, jak dát svůj nejhlubší odpor distingovaně, ale osudově najevo. 😎
S překvapením však zjistila, že s příchodem onoho otravného vlčího štěněte začaly být člověčí kapsy permanentně plné piškotů. Stoicky se rozhodla brát to jako jedno z mála zužitkovatelných pozitiv neblahé situace. Takže zcela ostentativně a s přezíravostí sobě vlastní plní od boku všechny povely, které by sama od sebe nikdy nedělala (protože přece není blbá) a které na vycházkách poletují kolem štěněte, a vyžaduje za to adekvátní výcvikové příděly.
Samotná vlčice, která řádí, jako by sežrala všecky gumídky právě nadopované Hopsinkovou šťávou, se sice snaží jako divoká šelma všechny kolem sebe – a zvlášť svého znechuceného spolupsa – tyranizovat, ale ve skutečnosti je to dítě. K tomu, aby přestala trucovat, potřebuje stejně jak průměrný kojenec zardousit nejbližší pískací hračku. Nebo něčí ruku.
Nové medvídě ve smečce.
Budoucí bodyguard pro Destinátora (který na to zatím hledí dost skepticky). Teď jsou tak stejně velcí, ale jednou z něho bude gorila. Dalo nám na to svoji tlapku a tvářilo se u toho vyloženě osudově.
