Naše koťátko už pouští chlupy na druhém břehu. Stejně nepochybuju, že nám i tak nějaké pošle. Díky za všechno.

svetylkaaa

Na Míráku jsme si dali palačinku a bezlepkovou klobásu a šli jsme hledat strom. Měla jsem tyto požadavky: ne řezaný, protože to je smutné, ne umělý, protože to je prasárna a není pak náhodou umělá i láska, a ne v květináči, protože kam bychom ho na Žižkově vysadili. Překvapivě nezbývalo moc variant. Už to vypadalo beznadějně, když jsme půl metru od Olšanských hřbitovů narazili na stánek, který prodával tak trochu rozpolcené vánoční dekorace na hroby. Rozpolcené proto, že na rozdíl od běžných hřbitovních dekorací byly tyhle o něco veselejší a barevnější, ale přece jenom ne o moc, pořád byly totiž pro mrtvé. A mezi těmito poklady jsme našli náš letošní vánoční stromeček. Byla to vlastně taková malá homole posvazovaná z chvojí, které dole přesahovalo a vytvářelo kolem ní i cosi jako sukýnku – asi aby byla stabilnější a ze štědrovečerního hrobu ji neodfoukl vítr.

Náš stromek na hrob, jak jsem mu ale nesměla říkat před eMkoněm ;), jsem asi za tři minuty nazdobila, eMkoň, který byl opakovaně obviňován z toho, že dostatečně nebuduje atmosféru, nakonec skoro celou knihovnu oblepil izolepou, aby na ní udržel řetěz se světýlky, a dvacátého třetího večer jsme se spontánně rozhodli, že přišel Ježíšek. Naše dítě má čtyři nohy a nadílku v misce očekává naprosto samozřejmě každý den po celý rok, takže tím nikdo neutrpěl. Navíc jsem to měla pod stromečkem jednoduché, protože jsem všechny své dárky měla nezabalené a prakticky pohromadě v jedné papírové tašce od Rohlíku, jelikož eMkoň na rozdíl ode mě neměl dvacátého prvního dovolenou na balení. #zerowastetipprovas 😀

A na Štědrý den už byl pokoj a klid. Místo vánočky jsme snídali závin, odpoledne jsme zavezli nadílku do útulku a jeli hledat sníh, což v praxi vypadalo tak, že jsme se se psem v kočáře ztratili v bahně v lese, protože na křižovatce “už si vzpomínám, určitě jsme šli tady zezdola”, a k večeři jsem obalila hromadu brokolicových hlav. Vypadá to na spoustu nových rodinných tradic. 🙂

Už to byl rok, co je s námi tohle všechno v Praze. Co přišla, bavíme se mnohem víc o hovně. Hovnech. Jejích. Někdy pokládá klády, někdy ráno dopéká rohlíčky a třeba letošní únor byl plný sraček, protože snad všem psům, co chodí do našeho parčíku, udělala střevní viróza ze střev tobogán.

Není to snadné, protože tohle prostě není pejsek, který se vám vejde do kapsy, a už ani ten, který vás bude u nohy doprovázet, kamkoli se hnete, ani o něm nebudete vědět. Chtěla by, ale už je to dáma. Artróza ji nutí chodit jako Rambo a musí často odpočívat. Ale proto má přenosnou bedýnku vystlanou plyšem a kočárek, ze kterého při jízdě velkolepe kyne všem poddaným, které míjíme.

Byla s námi v Brémách, Garmisch-Partenkirchenu, Bratislavě, Lübecku a Heidelbergu a projela s námi Dánsko, v jehož hlavním městě způsobila u turistů skoro větší senzaci než Malá mořská víla nesouhlasně z toho posedávající na břehu moře. Na všech výletech po Česku. A taky už s námi byla v kině (díky, Aero, jsi nejlepší).

Pomohla nám odhalit, jací lidé žijí kolem nás. K tomu mám jedinou poznámku: Nebydlete ve sklepě, zatuchnete. Celkově pracuje jako výborný pyrotechnik schopný rychle zjistit, co se v lidech skrývá za výbušniny. Kdo neprojde přes ni, neprojde.

Poznala moje milé tanečnice a Milana bere jako člena stáda. Miluje, když tchýňka vaří. Taky miluje pečené ředkvičky. To je super, protože mně v tom jídle vůbec nechutnaly.

Když jím hrachovou polívku, může se zbláznit a nutně si pak potřebuje líznout.

Nesnáší počítače, notebooky i telefony, protože dobře ví, že odvádějí naši pozornost od ní. Nijak zvlášť ale ani nemá ráda, když na ni láskyplně zíráme, když spí a pak se vzbudí a přistihne nás. Taky nesnáší, když je někdo z nás víc dní pryč. Dokáže být naštvaná ještě týden po návratu.

Když nám chce dát důrazně najevo, že musíme ven, výhružně jde do koupelny. Ona i my víme, že jedině tam by NĚCO udělala, kdyby nebylo zbytí. A ona chce naznačit, že zbytí se blíží. Před nachystaným postrojem pak ale hrozně ráda dělá drahoty a fórky.

Nikdy by si nevzala žádné jídlo, které nemá povolené. Mohli bychom nechat nákup nebo talíř klidně na zemi a ona by ho jen smutně očichávala.

Když je se mnou v práci, tváří se pak, jako kdyby si těch 8 hodin musela taky tvrdě odpracovat.

Má ráda jiné psy, ale vlastně moc neví, co si s nimi má počít, když jí chtějí čuchat k zadku. Prostě aristokratka. A taky trošku absolutistický monarcha a tyran, to když si lehne pod můj stůl, přední packy položí kolem jedné nohy židle a s nasazením výkonného stroje drápe jednou a pak druhou packou tak dlouho, dokud… whatever.

Její chrápání je to jediné chrápání na světě, které mě nevytáčí k zuřivosti, ale uklidňuje.

Když větří, vypadá přesně jako velociraptor, který si vás zvědavě prohlíží, vy mu říkáte “hodnej, hodnej dinosaurek” a on v příští sekundě zaútočí.

Ráda chodí na vodítku, protože ona se přece nechce pořád starat, kde ten člověk je.

Celých svých 13 let je tak rozkošná, že se lidé pořád ptají, jestli je to štěňátko.

Zvykli jsme si, že naše oblečení je vždycky tak nějak od chlupů, protože než skončí jedno roční období línání, přichází další.

Zvykli jsme si, že bez ní už to nejde.

Je to nejlepší pes.

nejlepsi-pes

Prcek, miminko, princezna, dámička, vévodkyně, královna, zuřivec, šílenec, magůrek, trubka, obludka, obludička, příšerka, Růženka, mrtvolka, zombík, dravec, chlupatec, ušák, lištička, krysička, krysa z kanálu, krysodlak, opice, hraboš, vlk, mořský vlk, medvídek, jelínek, srnečka, šakal, brouček, psisko, psice, kotě, divoké prase, prasopes, netopýr, žížalka, kontrolor, celník, hlídač, bodyguard, agent, průzkumník, bojovník, závodník, Räikkönen (nebo spíš Hamilton?), kosmonaut, cestovatel, tanečnice, tankista, král Kristián IV., pes Baskervillský, drak Šmak, Dragør, velociraptor, der Trollhund, Příšerlock a Sherdog, siréna, fňukna, kňukna, kňučanda, piskoř, smutňousek, chraplák, Gandalf, smradka č. 2, hladovec, žrout, rozumbradka, spokojenýpescézet, stalker, follower…

…a monsieur Puch.

Nejlepší výmluva pro zpožděný dárek ever:

“Víš, ten pejsek (samozřejmě je to šeltie… teda kolie… teda border kolie asi), podle jehož pacek to odlívají, byl dlouho někde na výstavě v zahraničí, tak museli počkat, než se vrátí.”

A nejlepší alibi pro to, aby mi mohl beztrestně říkat, že jsem poťapaná. :mrgreen:

pacicky

Předevčírem muž s velkým M (jako Machoš, víme) definitivně prokázal, že je konečně připraven starat se o psa. To když se s nasazením vlastního života vrhnul do záchrany cizího psiska, které se šlo lehkomyslně koupat do rybníka, ale už nepromyslelo, jak dvakrát tak těžké vyleze ven přes vybetonovaný rantl. Bohužel mezi naší pozicí a úporně se držícím psem u hráze překáželo vydlážděné koryto potoka obrostlé slizkými řasami s nečekaně zákeřným pravým hákem, takže záchranáře z Prague Baywatch, který se potok, skorobosý, snažil překonat, sejmuly k zemi jak nic. Avšak svým statečným pádem za zrakveným loktem alespoň upoutal pozornost psích majitelů na druhém břehu, takže i tiše se topící pes se záhy dočkal pomoci.

V krátkodobém horizontu jsme to, co se na tom břehu stalo, pocítili především prostřednictvím kraťasů, jež si čichly k rybničnímu odéru a chtěly nám o tom vyprávět, avšak v dlouhodobějším výhledu bude mít toto hrdinství mnohem hlubší a zásadnější (a velmi pravděpodobně štěkající) konsekvence. 😎

misto-cinu

Poslední listopad a můj první letošní sníh, který se oba dravci pokoušeli komplet sežrat. (Když zrovna nechtěl sníst jeden druhého).

pes1

snih

pes2

(A hlavně ten druhý prvního).

dvojice2

Navzdory zinscenované koexistenci na obrázku a navzdory svému pevnému a dosud celoživotnímu přesvědčení ignorovat všechny živočišné druhy, které vyměnily tlapky za kopyta, se Vaše Výsost šla kamarádit radši s koněm, než aby se bavila s ní. Řekla bych, že vyloženě aristokratický způsob, jak dát svůj nejhlubší odpor distingovaně, ale osudově najevo. 😎

S překvapením však zjistila, že s příchodem onoho otravného vlčího štěněte začaly být člověčí kapsy permanentně plné piškotů. Stoicky se rozhodla brát to jako jedno z mála zužitkovatelných pozitiv neblahé situace. Takže zcela ostentativně a s přezíravostí sobě vlastní plní od boku všechny povely, které by sama od sebe nikdy nedělala (protože přece není blbá) a které na vycházkách poletují kolem štěněte, a vyžaduje za to adekvátní výcvikové příděly.

Samotná vlčice, která řádí, jako by sežrala všecky gumídky právě nadopované Hopsinkovou šťávou, se sice snaží jako divoká šelma všechny kolem sebe – a zvlášť svého znechuceného spolupsa – tyranizovat, ale ve skutečnosti je to dítě. K tomu, aby přestala trucovat, potřebuje stejně jak průměrný kojenec zardousit nejbližší pískací hračku. Nebo něčí ruku.

štěně1

Nové medvídě ve smečce.

Budoucí bodyguard pro Destinátora (který na to zatím hledí dost skepticky). Teď jsou tak stejně velcí, ale jednou z něho bude gorila. Dalo nám na to svoji tlapku a tvářilo se u toho vyloženě osudově.

destinátor

Read More →

…se srdnatě chopili všech úhlavních rolí v pravé třeskuté romatice. Co by neudělali pro lásku, viď. Teda kdyby o tom věděli.

(Protože kdyby o tom opravdu věděli, musela bych přinejmenším jednomu z nich slíbit, že za odměnu si bude moci nad ostatky svatého Valentýna na Vyšehradě zatančit svůj frenetický rituální tanec.)

Tři ionti plus jeden pes se hnuli na výlet. Tentokrát na místo (nedaleko toho loni zdárně anektovaného), kde už je to takřka slovenské, kde mají chlast chráněný UNESCem a kde si pěstují řezací obsesi a vyznávají pouze temnotemná totemická náboženství. Nevstoupíte tam do lesního šera kopřiv bez toho, aby vás vzápětí nevyděsil nastrčený (bůh ví jestli a kdo ví kdo je ten bůh) dřevěný skřet. Na počty ovšem u tvůrců s nožíky, dláty a škrabkami jednoznačně vedou různá milá zvířátka. Třeba dinosaurus. Náš kemp tím trpěl taky, u recepce stála MEZI JINÝMI zmutovaná mořská panna (dva ocasy), oběšený králík a mravenec, který by snad mohl být Ferdou, poněvadž mu ke krku duchapřítomně přikurtovali patřičnou mašli, aby byl vůbec k poznání mezi ostatními mravenci.

Na svých výpravách jsme už bydleli v chajdách v různých stádiích rozpadu, avšak tentokrát jsme vyhandlovali chatku v oddělené a krutě VIP zóně, která se vyznačovala vlastními sociálními zařízeními, lednicemi, tajnými bonusy a permanentním stínem jehličnanů, pročež na nás osmahlíci bivakující ve stanech na vedru zahlíželi zle jak na privilegované bělochy (a privilegované psy). Nejvíc si to samozřejmě užíval pes náš, z něhož přirozeně sálá a prýští hrdá zář aristokratické vznešenosti a zdvořilého nezájmu, kterou by leckdo nerozumný nazval snobismem. Read More →

Servala jsem nevyzrálé úponky přísavníku pěticípého, které za dobu cesty emocionálně přilnuly k mému zavazadlu, vystoupila z houkajícího vlaku hrůzy, jenž se tvářil, že mě doveze až do domova důchodců, a dala se na kamenitou cestu k domovu.

Svou nukleárně nukleární rodinu jsem vzápětí láskyplně přinutila, abychom intenzivně strávili nějaký společný čas, neboť jsme za poslední rok pobyli pospolu jen poskrovnu. Před námi čněl dík mistru Janovi rozsáhlý víkend, který skýtal příležitost k ledasjaké epické vylomenině s interpunkcí. Poněvadž jsem asi vyhlížela zdrceně (a zarputile spontánně), vyšli mi vystrašení členové rodiny vůčihledně vstříc a s sebou nesli obětní dary na oltář vlastního komfortu.

“Spacáky jsem nacpal do pytle od odpadků.”
“Počkej, to myslíš vážně?”
“No, od těch plastových lahví…”
“Ale vždyť ten přece musel být špinavý..”
“No,” významně se odmlčel, “Já jsem ho obrátil naruby, tou špinavou stranou ven!” Sám se sebou spokojen chlubil se mi rodič, doktor farmacie, nadouvaje se přitom, jak si vynalézavě poradil, když nemohl nalézt originální obaly na naše spací pytle.

Nevěděli jsme řádně, kam přesně jedeme, kde jistě budeme a co si tam počneme. In omnia paratus. Byli jsme připraveni na vše. Bohužel tato floskule trestuhodně často zapomíná na upadnutý výfuk.

Read More →