Poslední listopad a můj první letošní sníh, který se oba dravci pokoušeli komplet sežrat. (Když zrovna nechtěl sníst jeden druhého).
(A hlavně ten druhý prvního).
Navzdory zinscenované koexistenci na obrázku a navzdory svému pevnému a dosud celoživotnímu přesvědčení ignorovat všechny živočišné druhy, které vyměnily tlapky za kopyta, se Vaše Výsost šla kamarádit radši s koněm, než aby se bavila s ní. Řekla bych, že vyloženě aristokratický způsob, jak dát svůj nejhlubší odpor distingovaně, ale osudově najevo. 😎
S překvapením však zjistila, že s příchodem onoho otravného vlčího štěněte začaly být člověčí kapsy permanentně plné piškotů. Stoicky se rozhodla brát to jako jedno z mála zužitkovatelných pozitiv neblahé situace. Takže zcela ostentativně a s přezíravostí sobě vlastní plní od boku všechny povely, které by sama od sebe nikdy nedělala (protože přece není blbá) a které na vycházkách poletují kolem štěněte, a vyžaduje za to adekvátní výcvikové příděly.
Samotná vlčice, která řádí, jako by sežrala všecky gumídky právě nadopované Hopsinkovou šťávou, se sice snaží jako divoká šelma všechny kolem sebe – a zvlášť svého znechuceného spolupsa – tyranizovat, ale ve skutečnosti je to dítě. K tomu, aby přestala trucovat, potřebuje stejně jak průměrný kojenec zardousit nejbližší pískací hračku. Nebo něčí ruku.
Nové medvídě ve smečce.
Budoucí bodyguard pro Destinátora (který na to zatím hledí dost skepticky). Teď jsou tak stejně velcí, ale jednou z něho bude gorila. Dalo nám na to svoji tlapku a tvářilo se u toho vyloženě osudově.
…naděje pro všechny další zombie.
Ježíš, viď
Takhle to včil u nás na kraji světa daleko od Prahy asi přibližně vypadá. Destinnímu tvorovi omrzají pazoury, po velice mladším bratrovi jsem zdědila kombinézu, protože nevím jak to, ale už jsem zas nejmenší z rodiny. Páchne to tu Mikulášem. Na podivném stromě na náměstí opět visí jakýsi sváteční bordel, sýkory se futrují jak vzteklé, v kině se promítá Machate (sic!) a z Mont Hromady u Alberta si děti udělaly sjezdovku. Jen tu a tam odpraskne ze střechy nějaká ta přetížená kra a razí si krátkou cestu sněhově zhustlým tichem, než dopadne na něčí hlavu. Pohádkovost největší prostě. Jedině mě snad v tomto míru a pokoji mrzí, že o příštím víkendu tu prošvihnu Medový den, kde se budou promítat filmy z života (místních) včel.
