Poslední listopad a můj první letošní sníh, který se oba dravci pokoušeli komplet sežrat. (Když zrovna nechtěl sníst jeden druhého).

pes1

snih

pes2

(A hlavně ten druhý prvního).

dvojice2

Navzdory zinscenované koexistenci na obrázku a navzdory svému pevnému a dosud celoživotnímu přesvědčení ignorovat všechny živočišné druhy, které vyměnily tlapky za kopyta, se Vaše Výsost šla kamarádit radši s koněm, než aby se bavila s ní. Řekla bych, že vyloženě aristokratický způsob, jak dát svůj nejhlubší odpor distingovaně, ale osudově najevo. :cool:

S překvapením však zjistila, že s příchodem onoho otravného vlčího štěněte začaly být člověčí kapsy permanentně plné piškotů. Stoicky se rozhodla brát to jako jedno z mála zužitkovatelných pozitiv neblahé situace. Takže zcela ostentativně a s přezíravostí sobě vlastní plní od boku všechny povely, které by sama od sebe nikdy nedělala (protože přece není blbá) a které na vycházkách poletují kolem štěněte, a vyžaduje za to adekvátní výcvikové příděly.

Samotná vlčice, která řádí, jako by sežrala všecky gumídky právě nadopované Hopsinkovou šťávou, se sice snaží jako divoká šelma všechny kolem sebe – a zvlášť svého znechuceného spolupsa – tyranizovat, ale ve skutečnosti je to dítě. K tomu, aby přestala trucovat, potřebuje stejně jak průměrný kojenec zardousit nejbližší pískací hračku. Nebo něčí ruku.

štěně1

Nové medvídě ve smečce.

Budoucí bodyguard pro Destinátora (který na to zatím hledí dost skepticky). Teď jsou tak stejně velcí, ale jednou z něho bude gorila. Dalo nám na to svoji tlapku a tvářilo se u toho vyloženě osudově.

destinátor

Read More →

Takhle to včil u nás na kraji světa daleko od Prahy asi přibližně vypadá. Destinnímu tvorovi omrzají pazoury, po velice mladším bratrovi jsem zdědila kombinézu, protože nevím jak to, ale už jsem zas nejmenší z rodiny. Páchne to tu Mikulášem. Na podivném stromě na náměstí opět visí jakýsi sváteční bordel, sýkory se futrují jak vzteklé, v kině se promítá Machate (sic!) a z Mont Hromady u Alberta si děti udělaly sjezdovku. Jen tu a tam odpraskne ze střechy nějaká ta přetížená kra a razí si krátkou cestu sněhově zhustlým tichem, než dopadne na něčí hlavu. Pohádkovost největší prostě. Jedině mě snad v tomto míru a pokoji mrzí, že o příštím víkendu tu prošvihnu Medový den, kde se budou promítat filmy z života (místních) včel.

Aby se neposral, Velký Supí Suspenvizor! Závěrečný díl má sice jeden po druhém nahrnout do odstavců tři poslední dny brigády století, avšak nemůžu jinak než říci anachronicky rovnou, že dozorčí mě dnes přinutil dotazovat se nad kvótu, neboť jsem byla příliš rychlá!

Nyní ale zpět k přehledné chronologii. Čtvrtek ve mně našel perspektivního spojence na straně civilizační averze a konzumfobie, avšak na bojiště záhy vstoupilo dojetí a smířlivě se smísilo s nenávistným vřídlem, poněvadž jsem potkala nejhodnější paní učitelku z mateřské školy, která viděla slunce kolem mé hlavy od chvíle, co mě asi jako čtyřletou poprvé spatřila. Narazila jsem rovněž na přibližně stoletou učitelku zpěvu, jež mě tu a tam suplovala. Už dvacet let vypadá stejně. Koho by to náhodou zajímalo, mohu prozradit, že mezi regály jsem zahlédla i svou bývalou mladou regulérní učitelku zpěvu. Tu jsem ale ze svého oblíbeného místa u alkoholu ostentativně ignorovala, protože naše cesty se kdysi rozešly v temnotě nepochopení na chmurné křižovatce střežené krkavcem na chátrajícím rozcestníku.

Naproti tomu se mi srdíčko rozhořelo, když mě navštívila prusenovická výprava ve složení Jožinek, což je jediný rasista, kterého mám ráda, a jeho bratr Vojtík. Asi v jedné minutě mi vypověděli, co nového u nich na dědině, sdělili, kolik rodinných příslušníků mají rozbitých, ale dodali vzápětí, že z nich asi jen ten počítač vyhodí do hnoja. Nicméně vrchol dne nadešel až v těžkém odpoledni, kdy se do prodejny přihnal nezištný Jiřík jako málokdo hynoucí touhou rozprávět se mnou o svých nakupovacích zvyklostech a choutkách. Read More →

Atyvole, to jim ani nechci nic prodat! Dnes to byla bída v celé své nahé kráse, z níž se vám do paměti jak do inteligentní plastelíny zaryjí všechny páry žeber a mezi zuby vám skřípe chrupavka. Poměr mezi ochotnými a neochotnými byl přímo depresivní. Propukla jsem v neblahé podezření, že se po vesnici rozkřiklo, že na tom a tom místě někdo nutí lidi k rozhovoru dlouhému jak toaletní papír, který spotřebujete při úporném průjmu.

Rodič mi radil, ať jako dárek za ochotu rozdávám cukety, že jich má moc a neví co s nimi. Zatím neříkám, že to nezkusím, byť ta high výzkumná společnost, pro kterou to provádím, by možná byla rozpačitá.

Takřka nejvíc vzrušující chvíle dne nastala, když mi telefon padl do záchodu. Zčistajasna přede mnou jako vize nezvratné budoucnosti přistála hladová cesta, po níž, jak se zdálo, ode mě poputují vydělané peníze, nicméně vzkřísila jsem přístroj po několika hodinách a on se tváří prozatím, že sice trošku zamlženě, ale žije. Anebo naštěstí pro mě dost silně věří na posmrtný život.

Setkala jsem se opět s několika specifickými muži. Jeden z nich jménem Grepák nešel pro jadrná slova daleko, ba právě naopak, a stále opakoval, že ho v zelenině hrozně nasrali, neboť se mu tam nedostávalo grepů, jichž byl žádostiv. Po něm jsem vycucla i několik Slováků. Ten poslední mě ale zcela vyčerpal, protože měl jednak hrůzostrašné oči přesně jako Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, a jednak v půlce rozhovoru přijal telefonát s nabídkou večerního fotbalu. To by nebylo až tolik zlé, kdyby následně nezačal systematicky obvolávat potenciální spolukopance a kdyby to nevypadalo, že svolává celou jedenáctku. Avšak musím mu přiznat, že nakonec pro mé zřejmé půvaby rozhovor s nadšením dokončil, a tak mohu prohlásit, že jsem okouzlila slovenského Voldemorta. Jo a taky jsem dnes navázala kontakt s přívětivým doplňovačem pití, který je pro mě vzhledem k tomu, jak chlastám, mimořádná partie.

Toť druhý díl spontánního seriálu.