Hájila jsem orla, který byl pomlácen tak, že vypsali výběrové řízení na nového, odevzdala jsem moravčí seminárku, čímž jsem snad z půlky skolila další předmět, pročež jich zbývá už jen přesně pět a půl (z původních patnácti), několikrát jsem vyfotila záchod i obě milé půlky, navštívila Dona Ewinga na Smíchově, naložila rameno do lihu, elegantně se vymanila ze vzteku z demence a vstoupila do křehké rovnováhy, potkala v metru vlka s paničkou, co četla zrovna Vlčí píseň, koupila si celý regiment, byť původně šla pro malého pána –

– a teďko jedu po třech týdnech domů za sibiřským vlkodlakem, pustím si všechny díly Pána prstenů, až se mi z toho bude stmívat, a sním k tomu všechny maršmaláky, které cestou potkám. Tak.

Probudila jsem se na tepající zemi. Pravidelně sebou škubala pod prstíky satanských permoníků. V rámu okna se míhaly oživlé obrázky mrtvolné scenérie sešité ze zasněžených polí, která se rozvalovala v paralelním světě za sklem a kterou čas od času znovu sejmul železniční sloup. Na okno pokaždé dopadla rudá sprška zmrzlých kapek jak sprška bobků mraženého hrášku.

Pustý vlak s jediným pasažérem, a to ještě ne zrovna šťastným, rozrýval planinu jak supící turbobuldozer a takhle na pohled to někomu nezasvěcenému nepochybně mohlo připadat romantické.

Uvnitř mě zrovna porcovaly tlusté čáry. Vznášely se zmateně nad kolejemi jako hejno ztracených tkaniček, zpozorněly a naply se, když uslyšely vlak, a ve chvíli, kdy jsme jimi projížděli, prošly mi tělem v několika místech. Připadala jsem si nepříjemně narušená a ještě horší to bylo, když jsem se na sebe podívala.

Nezastavovali jsme. Nezastavovali jsme vůbec nikde. Nezastavovali jsme vůbec nikde tak dlouho, až mi nezbylo než operativně přijmout myšlenku, že tohleto je kurva zasranej vlak, co nezastavuje. Read More →