Probudila jsem se na tepající zemi. Pravidelně sebou škubala pod prstíky satanských permoníků. V rámu okna se míhaly oživlé obrázky mrtvolné scenérie sešité ze zasněžených polí, která se rozvalovala v paralelním světě za sklem a kterou čas od času znovu sejmul železniční sloup. Na okno pokaždé dopadla rudá sprška zmrzlých kapek jak sprška bobků mraženého hrášku.
Pustý vlak s jediným pasažérem, a to ještě ne zrovna šťastným, rozrýval planinu jak supící turbobuldozer a takhle na pohled to někomu nezasvěcenému nepochybně mohlo připadat romantické.
Uvnitř mě zrovna porcovaly tlusté čáry. Vznášely se zmateně nad kolejemi jako hejno ztracených tkaniček, zpozorněly a naply se, když uslyšely vlak, a ve chvíli, kdy jsme jimi projížděli, prošly mi tělem v několika místech. Připadala jsem si nepříjemně narušená a ještě horší to bylo, když jsem se na sebe podívala.
Nezastavovali jsme. Nezastavovali jsme vůbec nikde. Nezastavovali jsme vůbec nikde tak dlouho, až mi nezbylo než operativně přijmout myšlenku, že tohleto je kurva zasranej vlak, co nezastavuje. Každou stanicí jsme projeli takovou rychlostí, že se její velká bílá písmena odtrhla z cedule a doplachtila zřejmě na zem nástupiště, až když už jsme byli dávno pryč.
Jela jsem ex-pressem zpátky do minulosti a nedostávalo se mi záchranných brzd. Pilulky zapomnění za dlouhé roky jsem zvrátila naráz – vysypaly se ze mě na podlahu jako korálky z roztrženého náhrdelníku dlouhého tak, že by třikrát obtočil hodně tlustého slona.
Překotné hučení vlaku se proměnilo. Znělo teď mnohem soustředěněji, cílevědomě, zvukové náboje systematicky vystřelovaly do krajiny a melodie střel rezonovala uvnitř kupé. Vlak se otřásl a světla se rozsvítila. Železnou silou stáhl hladinu z venkovního světa a vláčel ji za sebou jako cár plachty proti nachlazení. Do nahého venku padala tma a zapichovala se do sněhu jako střepy ze zrcadla. V tunelu svištící záře, v odrazu okenního skla jsem viděla už jenom sama sebe.
Zmražená hrůzou z toho pohledu jsem seděla na místě a neschopná nějakého fyzického pohybu, který by v dané situaci, v níž jsem stála proti pohybu ocelového času, nepůsobil strašně naivně, jsem sledovala, jak se mi mění tvář. Původní výraz mizel pod nánosy dalších a dalších šklebů, jako když hrabe naštvaný krtek a nechává za sebou hroudy hlíny, přestože ve skutečnosti se jeden škleb za druhým sloupával. Bylo to stejné, jako když vás někdo přinutí věčnost zírat na film o trhacím kalendáři, ale pustí ho obráceně. Z hlediska symboliky to úplně nesedí, ale v tu chvíli se takovými paradoxy moc nezabýváte.
Hodiny! Dny! Pryč! Mizely!
Utrhla jsem oči od okna a prohlídla si svoje ruce. Zmenšovaly se. Uličku zaplavily stíny. Kradmými pohyby kroužily, korzovaly, srážely se, prudce se mísily, krvácely, by, kdyby mohly. Jejich kapky se rozdíraly o prosklené dveře kupé, na skle srůstaly a vyleptávaly do něj obrazy. Zařekla jsem se, že se tam nepodívám.
Dítě se dívalo jen skrz natažené prsty, které se ale každým okamžikem víc a víc zasunovaly do malých dlaní.
Škvírou u země se dovnitř protáhl kus úzké látky. Promočené od stínů. Svázala se do zelené mašle a vyskočila mi na klín. Měla jsem se s ní uškrtit. Oběsit se na zářivce. Ale už bylo pozdě.
Vteřiny bolesti mě smáčkly do klubka agónie. Byla jsem nikdo a ten nikdo se svíjel ve zbytcích cizích šatů. Zatímco jsem mizela do tmy páchnoucí korozí, viděla jsem nad sebou sklánět se stíny a cítila jsem, že vlak už zastavuje. Pak jsem oslepla a přestala cítit a pak – jsem přestala cítit, že jsem přestala cítit.
Byl to jen stín, nápad, úvaha o dítěti, duše nenarozeného dítěte, která sestoupila ze schůdků na prázdném nástupišti. Plakala, protože šestým duším smyslem tušila, že byla jen vzpomínkou. Naskočila jí husí kůže. Stála před vybrakovaným hřbitovem. Stržené kříže, rozervané rakve a vypáčené hrobky. “Na věčnou paměť” bylo vyryto na jednom náhrobku.
Podívala se na zem. U nohy jí ležela malá, takřka dětská holenní kost.
Téma povídkářského semináře – dobrodružný příběh. Sešlo se: rande dvou virtuálních známých, cesta na konec světa, Pí a dívka s včelami ve vlasech, únos malých hysterek, senilní záhadolog, vyprávění roztoužené naivky, které ujel vlak (a zase v tom byl sex, drogy a Jeníček! :mrgreen:), smuteční vlajka s molem Eduardem… no a tenhleten můj “existenciální thriller”. 😉