Ještě při tom sice nejsem tak hustá, jako ta dokonale stylová dáma, která si nový prázdný kontejner na použité injekce rozvážně (protože na tak vysokých podpatcích jinak než rozvážně ani chodit nejde) odnášela v papírové tašce od bot Jimmy Choo, ale taky postupuju. Letos v lednu to byly dva roky a já na jedné z nemocničních židlí před ordinacemi sleduju, jak někdo vedle mě vyplňuje první formuláře a jiný si se sestrou domlouvá nácvik. Přemýšlím, jak se jim to stalo, a jsem skoro trochu překvapená, že dopadli stejně, když měli ty dva roky k dobru něco s tím udělat. I když samozřejmě neměli.
Dumám nad tím, co se jim honí hlavou, a cítím se téměř bezpečně, že mně se honí hlavou jenom tohle. Jsem už prostě “mírně pokročilá”. To jsem zjistila, když na mě na Facebooku vyskočila nějaká pozvánka na seminář pro “mírně pokročilé pacienty”. Nejdřív to byl docela šok. Jsem to už já? Splňuju všechny parametry? Bude se to nějak ověřovat? Je potřeba znát jejich heslo nebo vyjmenovat alespoň tři druhy preparátů, které člověku už zkoušeli podávat? Na seminář jsem nakonec nejela, i když jsem se rozhodla, že bych mohla. Líbí se mi totiž být “mírně pokročilý pacient”. Pro člověka, jako jsem já, kterého neustále pronásleduje nutkání být lepší, lepší, nejlepší a pak ještě víc nejlepší, je to značně uklidňující zjištění. Protože ať na tom budu pracovat a dřít nebo ne a absolvovat všemožné kurzy a semináře nebo ne, stejně budu stále víc a víc pokročilá. 🙂
