Ještě při tom sice nejsem tak hustá, jako ta dokonale stylová dáma, která si nový prázdný kontejner na použité injekce rozvážně (protože na tak vysokých podpatcích jinak než rozvážně ani chodit nejde) odnášela v papírové tašce od bot Jimmy Choo, ale taky postupuju. Letos v lednu to byly dva roky a já na jedné z nemocničních židlí před ordinacemi sleduju, jak někdo vedle mě vyplňuje první formuláře a jiný si se sestrou domlouvá nácvik. Přemýšlím, jak se jim to stalo, a jsem skoro trochu překvapená, že dopadli stejně, když měli ty dva roky k dobru něco s tím udělat. I když samozřejmě neměli.

Dumám nad tím, co se jim honí hlavou, a cítím se téměř bezpečně, že mně se honí hlavou jenom tohle. Jsem už prostě “mírně pokročilá”. To jsem zjistila, když na mě na Facebooku vyskočila nějaká pozvánka na seminář pro “mírně pokročilé pacienty”. Nejdřív to byl docela šok. Jsem to už já? Splňuju všechny parametry? Bude se to nějak ověřovat? Je potřeba znát jejich heslo nebo vyjmenovat alespoň tři druhy preparátů, které člověku už zkoušeli podávat? Na seminář jsem nakonec nejela, i když jsem se rozhodla, že bych mohla. Líbí se mi totiž být “mírně pokročilý pacient”. Pro člověka, jako jsem já, kterého neustále pronásleduje nutkání být lepší, lepší, nejlepší a pak ještě víc nejlepší, je to značně uklidňující zjištění. Protože ať na tom budu pracovat a dřít nebo ne a absolvovat všemožné kurzy a semináře nebo ne, stejně budu stále víc a víc pokročilá. 🙂


Namísto bilancování jsem se rozhodla vytáhnout z útrob tvora Úryvkoida a sem našrotovat deset plus jeden výrok ze schraňovaných pokladů, které jsou více či méně či vůbec ne signifikantní, ale prostě se nachomýtly do mého minulého roku a omočily se v kontextu (a zatuhly tam). Tímto děkuji všem jejich slovutným autorům.

Potíž s luskáním prsty je v tom, že nikdy nevíte, kam to nakonec povede…
Tao Terry

Byl to hostinec a uvnitř si lidé užívali nebo se chovali tak, jak se chovají sedláci, kteří většinu času tráví ve společnosti zelných hlávek a pak si jdou vyhodit z kopýtka.
Terry Doktor lidských duší

“Praha,” řekl jsem a přikývl. “To je prej touhle dobou někde v Československu.”
“No vlastně v České republice. Filip to zdůrazňoval. Slovensko šlo do háje a není ani zpola tak hezký. Objednal hotel někde v centru.”
Hugh Zabiják

“Podívejte se na Munchovu linku…kdyby byla jen o něco veselejší, bylo by to tak veselé jako Josef Čapek.”
DJ Novotný

Read More →

Duha teče, i když prší.

Díváte se na události…
…což nás těší…
VÍTEJTE.

Tímto děkuji reutrsím fotografům, že za mě fotí šanghajský déšť.

Vyvolávala jsem duchy, co mi uvízly v černé skříňce. Předražený spolužák Filip vyvolával taky – a protože jsem mu předtím musela pózovat, sama jsem se vynořovala z vývojky jak poloprůzračný mlžný přízrak. Je to takový hodně úchylný pocit, když se na sebe koukáte, jak plavete v ustalovači. Zvlášť když na jedné fotografii vypadáte jak hodně jetý Heath Ledger.

Nicméně, zde jeden můj mystický výtvor.

Osoba na fotografii mi nad ránem po drastické noci pustila na uklidnění Terminátora. Zelektrizovaný muž pak péroval na posteli, dorážel jak roztoužený kyborg T-800 a chtěl dělat malé terminátůrky. Popsala bych to asi tak, že naše představy o tom, jak se roboti asi rozmnožují, se poněkud rozcházely.

Nu a zbytek života jsem prožila zatavená v procesu úporného tvoření démonické dekadentní seminární práce pro Pata a Mata (hádejte, který z nich je děkan fakulty). Nekrofilní výtvor se plíživě přiblížil rozsahu bakalářky, pročež mě rozverní kutilové možná probodnou šroubovákem. Dalšímu rozpínání naštěstí zabránil termín odevzdání.