“Vypadáte nějak zmrzle…” kouká na mě paní přes pult, zatímco mi dělá kafe.

Ne, to mám jenom červené oči a nos z toho, když jsem si ráno uvědomila, co je dneska za den.

A taky teda asi trochu z toho, že včera večer byla párty taneční školy k zakončení semestru, a tak jsem vstávala po 4 hodinách spánku… to jen abychom zase nebyli až tak melodramatičtí.

 

****

 

Připadá mi, jako by od té doby uběhlo sto let, a trochu taky jako kdyby se to stalo minulý týden. Ve skutečnosti to bylo někde mezi, totiž přesně před šesti lety. Konala se tehdy taky jedna taková zimní párty té samé taneční školy, kvůli které pak určitě někdo taky vstával dřív, než by si přál, jenže já to tehdy nebyla. Protože já jsem tehdy už několikátý večer po sobě usínala v nemocnici a vystoupení svých kamarádů a vystoupení, ve kterých jsem měla taky tančit, pak viděla jen na videu. Vůbec poprvé jsem taky zrovna ten večer usínala se svou novou diagnózou.

Za šest let dokáže vyrůst už docela přesvědčivý nový malý člověk se svými jedinečnými názory a pohledem na svět. Na dětech se růst dobře pozoruje, protože jednak se očekává, že porostou, takže když sprásknete ruce, chybu neuděláte, a jednak je můžete postavit ke zdi nebo ke dveřím k takovému tomu papírovému metru s vyznačenými dílky a veselým krokodýlem a hned máte čárku jako důkaz, o kolik poskočily.

Ale před očima nerostou jen děti. A i když to na mně není vidět tak snadno jako na někom, kdo každou chvíli potřebuje nové, větší boty, a i když bych na přeměření u krokodýla měla pořád svých záprtkovských 160 centimetrů, já jsem taky hrozně vyrostla.

Musela jsem. Abych se vůbec mohla začít hrabat ze dna té propasti, do které jsem několik let předtím den co den dobrovolně skákala, protože mi to přišlo jako super způsob, jak si potvrdit, že za něco stojím (metoda, kterou nemůžu doporučit).

A ačkoli samozřejmě i teď desetkrát za den zapochybuju, jestli “dělám dost”, můžu být na sebe pyšná, jak mi to hrabání se jde.

Že budu zase tančit, to byl v mé hlavě mimochodem vždycky axiom, samozřejmost (i když vůbec nevím, kde se v té době mohlo tohle přesvědčení brát, hlavně že se někde bralo), a taky moje obrovská motivace. Takže za každou další “je to jen párty”, jako byla ta včera večer, na které můžu doopravdy zase osobně být, jsem dost nekonečně vděčná.

 

****

 

Na šesté výročí mi mimochodem vyšel i termín další z kontrolních rezonancí. Náhoda umí být stylová. A tak jsem doma našla jednu podprsenku bez kovových háčků (“Všechny kovy nechte tady v kabince, ale vy už to znáte, co?”) a natáhla si dvoje ponožky a šla to oslavit do tunelu. (S těmi ponožkami je to btw nejlepší lifehack, jaký můžu poskytnout. Mohl by se hodit těm, kteří stejně jako já po půlhodině snažení se o ležení jako mrtvola začnou mít jako mrtvola taky teplotu.)

Ten ohlušující pravidelný rachot uvnitř tunelu mi z hlavy vytáhl úplně všechno (i když jinak je to opravdu naprosto neinvazivní vyšetřovací metoda!), a tak jsem na uvolněném místě rozlila pár plechovek s barvami duhy a nahnala tam stádo jednorožců (ačkoli vzhledem k mé úchylce na černobílou to možná byl spíš inkoust a zebry).

Ještě nemám výsledky, ale určitě to bude dobrý. A jestli ne, tak časem jo.

Autor kresby: José Leonilson

“Takže jak to napíšeme… prvního, druhého a třetího února – první, druhá a třetí dávka…”
“Ladím s kalendářem,” glosuji to chabě a dál čekám, než mi doktorka vyplní žádanku.

Suchý únor to letos zjevně nebude. Hned prvního jsem si přišla pro šťávu rovnou do žíly.

“Kdyby něco, tak křičte. Nahlas, máte to povoleno,” odtuší na odchodu sestra, kterou jsem poznala až na druhý pohled, protože před necelými dvěma lety, kdy jsem tady koukala na jehlu zabodnutou do své ruky naposled, měla jiné vlasy, a vzápětí za sebou zavře vypolstrované dveře. Tenhle něžný nemocniční humor se neomrzí. Stejně je to fuk. Chtěli byste křičet, to jo, ale spíš než zamřížovaný suterén pavilonu F byste si k tomu vybrali třeba útes, na který dole naráží moře a uspokojivě přitom řve ještě mnohem, mnohem, mnohem víc než vy. Jenže kde chcete na Vinohradech sehnat opravdový – ne emocionální – příboj, že.

Nejblíž jsem nakonec “moře” našla na Proseku ve vířivce, která fungovala i v noci, a když jsem zavřela oči, které nejvíc upozorňovaly na ten tragikomický rozměr mého bytí, že zrovna dřepím ve vaně v útesů a moře prosté střední Evropě a že na skleničkách na šampaňské tu mají nápisy “love” (kill me now 🤦‍♀️), i tato instantní várka vln trochu pomohla. 😀

Co mi ještě pomohlo přežít víkend vedlejších účinků (dělám si seznam, protože na příště už si sepíšu opravdovský evakuační plán):

Že jsem navzdory tomu všemu absolvovala všechny tréninky a z jednoho si odnesla modřiny, na které jsem pak mohla pořád koukat jako na důkaz, že žiju,

že jsem celou sobotu šla a nezastavovala (na vysokých dávkách Medrolu bych podle mě přelezla i osmitisícovku, jenom abych se nemusela zastavit),

že jsem našla něco, z čeho se mi nezvedal žaludek (Ve Vinohradském parlamentu M. už beztak říkají jedině “ten se třemi vývary”),

a že počasí šílelo úplně stejně jako já, ze slunce se sypala zmrzlá krupice, vítr se rval se stromy a lidem na ulici se místo psích mazlíčků o nohy otíraly vzdouvající se sáčky, které unikly z kontejnerů a jako létající medúzy se nechávaly unášet poryvy mezi domy, čímž dost přispívaly k mému uklidnění, že s jistou dávkou surreálna se právě potýká i svět okolo mě.

“Mám strašně hořko v puse, brní mě jazyk, svírají se mi čelisti, fakt mě to bolí, doufám, že nebudu zvracet.” Kolegyně na druhém lehátku je nervózní, pořád si sedá a usrkává z flašky Coca-Coly, aby tu pachuť v puse přebila, pak si zase lehá a taky se sestry pořád ptá, jak dlouho to ještě bude kapat.

“A co vy, vám je taky blbě?”

Já sestru sotva vnímám, protože jsem zrovna zaneprázdněná tím slonem, co mi skáče po hrudi, takže jí to shrnu do jednoho slova: “Přiměřeně.” Kdybych tušila, že za dva dny budu mít navíc ještě pocit, že se měním ve velblouda a že mi z páteře začínají pučet hrby (asi novinka mezi vedlejšími účinky pro sezonu jaro/léto 2020), asi bych využila příležitosti probrat to důkladněji.

Jak by řekl Křemílek. Jojo, bylo toho už moc. I když jsem si dala ban na Schillerovou.

Nakonec mi nejvíc pomohl trénink – první po znovuotevření sálů – protože mě po něm sice bolelo celé tělo, ale aspoň to byla bolest, která dávala smysl, a to byla velká úleva.

Ještě při tom sice nejsem tak hustá, jako ta dokonale stylová dáma, která si nový prázdný kontejner na použité injekce rozvážně (protože na tak vysokých podpatcích jinak než rozvážně ani chodit nejde) odnášela v papírové tašce od bot Jimmy Choo, ale taky postupuju. Letos v lednu to byly dva roky a já na jedné z nemocničních židlí před ordinacemi sleduju, jak někdo vedle mě vyplňuje první formuláře a jiný si se sestrou domlouvá nácvik. Přemýšlím, jak se jim to stalo, a jsem skoro trochu překvapená, že dopadli stejně, když měli ty dva roky k dobru něco s tím udělat. I když samozřejmě neměli.

Dumám nad tím, co se jim honí hlavou, a cítím se téměř bezpečně, že mně se honí hlavou jenom tohle. Jsem už prostě “mírně pokročilá”. To jsem zjistila, když na mě na Facebooku vyskočila nějaká pozvánka na seminář pro “mírně pokročilé pacienty”. Nejdřív to byl docela šok. Jsem to už já? Splňuju všechny parametry? Bude se to nějak ověřovat? Je potřeba znát jejich heslo nebo vyjmenovat alespoň tři druhy preparátů, které člověku už zkoušeli podávat? Na seminář jsem nakonec nejela, i když jsem se rozhodla, že bych mohla. Líbí se mi totiž být “mírně pokročilý pacient”. Pro člověka, jako jsem já, kterého neustále pronásleduje nutkání být lepší, lepší, nejlepší a pak ještě víc nejlepší, je to značně uklidňující zjištění. Protože ať na tom budu pracovat a dřít nebo ne a absolvovat všemožné kurzy a semináře nebo ne, stejně budu stále víc a víc pokročilá. 🙂

tak-nejak_nahled

Zase se ozvala. Měli jsme na výběr – jít do kina, nebo na pohotovost. Bylo to dva ku jednomu hlasu a stejně nás přehlasovala. Takže místo filmu jsme v sobotu odpoledne v jinak prázdné čekárně hodinu koukali na bezdomovce na nemocničním lehátku, kterému nakonec doktorka přišla říct, že pojede znova na CT, ale že tam musí být hodný a nehýbat se, aby pak už mohl jít domů. #truestory Pak nám dělal společnost chlap s bolavými zády, který si přivedl i manželku a dítě, hlavně ale proto, aby měl před kým ostentativně skučet. No a pak už jsem dostala šťávičku do žíly.

Říkala jsem si, že tentokrát už vím, co bude, a že jsem proto napřed, ale po třech dnech to moji náladu stejně dohnalo. Když už po tom zůstává v puse hořká pachuť jako po toniku, měli by k tomu povinně dávat gin.

Udělala jste obrovský pokrok za ten poslední rok. A mám z toho radost.

To nevadí, že naposled jsem od tří do sedmi do rána trhala staré účtenky, protože jsem bolestí po jehle v břiše nemohla spát, že občas se nevyčůrám, dokud nepřivolám na pomoc Niagarské vodopády, že v práci o mně ví, že k obědu potřebuju něco kluzkého, že když docvičím, je mi někdy tak nanic a ležím na zemi tak dlouho, že si pes začne dělat starosti, jestli nejsem mrtvá, že potřebuju každý den zobat svoje robotí prášky, abych mohla po cestě na metro překročit úzkost rozlitou po ulici, že občas jsem už v 10 ráno unavená, že mám na krku hrb z toho, jak jsem se zhroutila do sebe, a všude po těle jizvy. Protože až budu nervózně vzpomínat, co jsem vlastně dělala v roce 2018, můžu říct, že jsem…

… dělala obrovský pokrok. <3

Byl to právě rok. V druhé půlce ledna na led před televizní kamery zase vyjely salchowy, toeloopy, rittbergery a hlavně zapeklité dvojité axely, bez těch to nejde. Dokonalý laser, který má skvělá paní Žáková zabudován místo hlasivek, zase akurátními řezy snímal dioptrie z laických očí a krájel každé velkolepé vystoupení na plátky jak změklé máslo do těsta a přísná expertka Kamberská se samozřejmostí kata zase nesouhlasila s komentátorem Langerem, který má vždycky tu smůlu, že musí vynést soud jako první 🙂 (miluju je všechny tři). Před rokem jsem se na mistrovství Evropy v krasobruslení dívala taky, krasobruslaři tehdy ale padali mnohem víc než letos – na nemocniční posteli jsem totiž na mobilu chytala jen mizerné spojení.

Dlouhé nájezdy na skoky,
málo spojovacích prvků,
bylo tam příliš mnoho hluchých míst,
tady skoro vypadla z piruety,
a pád,
a další pád!,
chybí tomu lehkost,
tady se vůbec neodrazila,
v druhé polovině programu jako by jí najednou došly síly,
tady to bude srážka za dva body,
to bude výrazný propad,
stojím si za tím, že tahle melodie by se měla ještě více prožít.
Ale bojovala až do konce.
A je tedy na čem pracovat.

No úplně jako by popisovali můj rok s diagnózou. 😀 😀 😀 😀

2017

Nejdelší rok v životě. Jaro bylo před dvěma lety. Když vám řeknou diagnózu a pak vás nechají, ať se sžíváte, všechno je pro vás nové, takže jste trochu jako dítě, pro které má rok délku třeba čtvrtiny jeho života a Vánoce tak ne a ne přijít.

Ten rok se mi navíc protáhl o spoustu času stráveného v čekárnách. O život mezi životem. V čekárně s modrými plastovými židlemi, v čekárně se zelenými plastovými židlemi, v čekárně s modrými plastovými židlemi – ale jinými, v čekárně u kulatého stolu, v čekárně s hlubokými křesly, v čekárně s pohovkou, v čekárně s červeným koženým gaučem, na který jsem si ale ani nestihla sednout, takže to neplatí, v čekárně s bílými a zelenými židlemi – na střídačku, v čekárně se dvěma dřevěnými lavicemi naproti sobě jako ve vlaku, v čekárně, kde se každý snažil zasednout jednu z těch dvou židlí, v čekárně s dřevěnou lavicí, která přivedla k dokonalosti svoje umění tvářit se zaprášeně, ačkoli ji co patnáct minut setřel nějaký sevřený zadek, v čekárně, co nebyla čekárna, ale pokoj pro návštěvy, v čekárně s šedými polstrovanými židlemi, v čekárně s retro koženkovými lavicemi, v ordinaci bez čekárny, v čekárně, kde měli židle, křesla, pohovku i kytky ve váze, a v čekárně, jejíž vybavení si nepamatuju, protože jsem tam seděla na nemocničním vozíku.

Takže pokud vás nejvíc v životě trápí, jak vám život protéká mezi prsty, doporučuju pořídit si nějakou pěknou nemoc, se kterou vám život zase zpomalí. Tím spíš, jestli při tom chvílemi zvládnete jen pomalou chůzi. 😉

Read More →