Tuhletu povídku chci věnovat jistým Vietnamcům u nás v ulici, kteří mají nejlepší petržel v okolí i v okolí toho okolí. 😳
Téma: Volné téma
Zvonek nade dveřmi se rozřinčel, avšak pak se zakuckal a zmlkl. Dovnitř se vtáhl ledový poryv větru a zlověstně dolehl na bedýnky s ovocem. Už tak nevelké mandarinky se ještě scvrkly. Na promočený karton na podlaze, který do sebe vtáhl vlhkost minulých příchozích, dopadla první mohutná černá polobotka, jen to čvachtlo. A hned po ní druhá. Z bot vyrůstaly dva silné kyje, kolem nichž se těsně obtahovaly černé kalhoty, které mizely pod zneklidňujícími záhyby černého pláště, jenž zahaloval zbytek, ačkoli v tomto smyslu většinu těla. Někde pod černým kloboukem se mhouřily temné oči, pro stín z krempy ale nebylo možné poznat, jestli jsou taky černé.
Pohled vietnamského majitele samoobsluhy s ovocem a zeleninou, který postával na vyvýšených schůdcích ústících do úzkého tunelu ke skladu, zalétl k jeho útlé ženě za pultem, která vzhlédla od tarotů rozložených na váze vedle pokladny a pohled mu opětovala. Mísilo a spájelo se v něm toho mnoho, ale zdálo se, že si rozumějí. Vždycky na ně posílají tyhle monstrózní vzpěrače. To kdyby se někdo vzpíral.
Černý hromotluk se vycházkovým krokem vydal nejzazší uličkou mezi jablky směrem k červeným paprikám. Po cestě zpomalil u klikví a zamyšleně do nich velice pomalu zanořil mohutné pracky. Z tunelu, který spojoval zázemí s prodejnou, se pomalu odloupl další Vietnamec, synovec majitele. Hromotluk popošel kousek dál a uchopil do ruky jednu z mrkví i s natí. Dlouho se nad ní tyčil a prstem přejížděl po jejích rýhách a pak ji jedním profesionálním škubnutím v půli přelomil. Křup. Z tunelu vyšla dcera a její dvě kamarádky, dcery kolegy z vedlejší samoobsluhy. Hromotluk jakoby nic zamířil k rajčatům. Trošku nerozhodně postával a očima těkal z hromádky regulérně velkých rajčat k malým cherry rajčátkům dojemně ještě přimknutých k zelené větévce. Potom se s rozhodným výrazem chopil jednoho zvlášť macatého rajčaťáka a mrštil jim o dlaždice. Blemc. Z tunelu vylezl nevietnamský přítel vietnamské dcery. Hromotluk se zdržel v rohu, kde stály vyrovnané sklenice s kyselými okurkami, načež se vrátil uličkou podél salátů a květáku. Právě v tu chvíli na nic nečekal a uhodil ho do očí libeček a petrželka. Sklonil se s citlivým zájmem k jejich lavoru a zlehka jim čechral nať.
Potom se zvedl do své původní výšky a rozvážně přešel k pokladně. Přítomní domorodci si mezitím rozebrali bednu nalevo. Každý teď v náruči opatroval jeden velký zelený meloun, jen paní domu odněkud vytáhla nůž a meloun si rozřízla na poloviny. Majitel obchodu v ruce potěžkal jeden skutečně libový a jako obchodník správný za každou cenu nabídl: “Necete melouny, sladký, moc dobrý!” Než ovšem hromotluk stihl cokoli říci či se jen ušklíbnout, za bojového pokřiku “Chújí!!!” ho zasypala sprška melounů a hned na to se na něj vrhla smečka zarputilých Vietnamců. Plus jeden spřízněný nevietnamec. Šplhali na něj, skákali po něm, povalili jej do uličky mezi bedýnkami a píchali ho do očí a do slabin. Nakonec ho svázali sítěnými pytli od brambor a žena na něj namířila kudlu, po níž ještě stékaly melounové šťávy.
Pomalu jej tunelem odvedli dozadu a přiměli ho, a sice provazem, aby se p r o z a t í m usadil mezi dva komínky přepravek s prošlou biocibulí.
Znovu cinkl zvonek nade dveřmi a vítr do prodejny zavál se sněhem i seschlou babičku a její berli. Vietnamka se posadila zpátky za pult a její muž zase postával na schůdcích. Babička se došourala k pokladně. “Tam vzadu máte rozmázlé rajčátko, paní,” informovala ochotně a podala ženě dva trsy hroznového vína ke zvážení. “Dvaset šest korun,” zahlásila na oplátku Vietnamka, přijala peníze a vrátila stařence hrozny nazpět. “Tašku chsete?” usmála se ještě uctivě.
A v doupěti, které nazývali Oddělení hygieny, tentokrát marně čekali na kořist jejich nejlepšího výběrčího.