Tadyhle ve svátečním dojetí věnuji všem ryzím (a to může znamenat ledasco) návštěvníkům tohoto doupěte zmaru svoji vánoční baladu z posledního semináře povídky a doufám, že pod stromečkem všichni najdete nějakého toho čupakábru. 😈 Pokud to nejste vy náhodou. 😉

(Karel už ho našel a teď nemá kde spát.)
(No.)
(Teďko k té povídce teda.)

Téma: Čas radosti, veselosti

Znenadání se ozval lomoz a skřípot, potom to zívlo a černé nebe se jí nad hlavou rozevřelo jako velrybí tlama. Než se však stačila podívat vzhůru, z oblohy něco přiletělo, sesypalo se na ni a praštilo ji do hlavy. Hned nato se víko kontejneru zase přibouchlo a všechno znova potemnělo.

“Au!! Ksakru!” vykřikla.
“No teda pardon, příště, až mě zas někdo půjde vyhodit, nakoordinuju si místo dopadu líp,” omluvil se. Teprve teď jeden na druhého zapoulili zrak. “A hele, koukám, že jsme kolegové,” usmál se o poznání měkčeji a koketně zacvakal druhou řadou zubů: “To je ovšem ale nesmírně příjemné překvapení.” Kapří kostřička se zapýřila, až jí zachrastily ocasní obratle, a prudce sebou mrskla, aby z ní nenápadně opadaly šupiny z oloupaných brambor. “Jak jste se sem dostal takhle…předčasně?” zeptala se ho co možná nejzdvořileji, a kdyby ji ještě měla, dozajista by na něj vyšpulila rybí hubičku.

“Pech to byl,” odfrklo si to, co kdysi bývalo kapřím samcem. Upřímně řečeno, že to kdysi byl samec, nebylo už moc poznat, ale ženy tyhle pohlavní záležitosti vždycky nějak vycítí. Zjevně i kostry žen. “Koupila mě nějaká tuponosá osoba, co ctí tyhlety středověký tradice a ještě tomu učí svoje děcka, takže jsem z kádě přestoupil rovnou do vany, kde jsem plaval jako dement ve sklenici, a sadistický dětičky mě chodily vočumovat. Pardon teda. Nejblbější na tom ale bylo, že mě chodila vočumovat taky jejich domácí kočka. Taková bestie rezatá se zlým pohledem. Hotovej malej satan. Vždycky vyskočila na okraj vany a tam se olizovala tak jako netečně, aby mi bylo skutečně jasný, jakej bude můj mrzkej konec. To bylo, řeknu vám, kapku skličující. Mít tu sílu, vypustil bych se v tu chvíli nejradši do odpadu. Nakonec teda když už jsem kapal z posledního, vytáhl na mě pan zabiják konečně paličku. Koukal jsem na něj soucitně, jak se třese, pak ztěžka heknul a já radši leknul, znáte to. No jenomže potom se šla kuchařka kochat ozdobeným mrtvým stromem, a zatímco jsem apaticky coby mrtvej vyčkával, až se vrátí, vožrala mě ta chlupatá rezatá svině. Ó, náš vorvaň obrovský všemocný tomu asi tak chtěl, že se jí vzpříčila tadyhle moje kůstka v krku,” zakončil svoje vyprávění s mírným uspokojením. “No ale stejnak jsem letěl hnedka do popelnice, protože z nějakýho imaginárního důvodu se štítili jíst to, co ulovila jejich kočka. Já bych teda po tý vobludě taky nic nejed, ale voni ji vorvaňvíproč hrozně milovali, tak to teda nechápu. No ale dost už vo mně, co tu děláte vy, slečno kostro, takhle sama?” zeptal se se zájmem svojí posluchačky a pokusil se elegantně švihnout zbytkem svého vousu.

V tu chvíli někdo za kopcem černého igelitu velmi důrazně zakašlal. Mrtvý kapr se tím směrem otočil tak rychle, až zapleskaly cáry masa, které mu vlály po stranách jako cípy pláště. “Ha, co to bylo?” dotázal se a napřímil. Kostřička si povzdychla. “Toho si nevšímejte, to je jakýsi nahnilý kus lososa, který se mi tady pořád snaží dvořit. Dodávám, že marně,” dodala a vrhla na svého společníka hluboký pohled ze dna své oční jamky, načež se dala do vyprávění: “Víte, já se k rodině ani nedostala. Lapala jsem v kádi po dechu a snažila se odstrkávat ostatní ryby, protože z duše nenávidím, když někdo narušuje můj osobní prostor. Pořád se na mě ale valila ošklivá cizí těla, až jsem si pomyslela, že to snad bude můj konec, když tu se zpoza rohu vyvalila horda takových podivných lidí. Začali se sápat na naše prodavače a vykřikovali cosi o toxických konzervách. V tom kraválu někdo obrátil naši káď a my jsme se vylili na ulici. Chvíli se mi to líbilo, měla jsem konečně dost prostoru, že, ale pak jsem pocítila ledový závan smrti a zahlédla jsem ji, jak kráčí po chodníku přímo k nám. Vzala mě do ruky a hodila rovnou sem.”

Odmlčela se a mrtvý kapr mlčel taky. “Tak co budeme dělat teď?” špitla najednou a zkusmo ťukla do plastové stěny. “Musíme zvážit naše možnosti,” zahloubal se rozvážně mrtvý kapr, “Záleží, kterým jako tímhletím směrem bysme se rozhodli vydat. Třeba takovej fishbone to dotáhl hodně daleko.” Kostřička souhlasně a trošku radostněji přikývla a zase chvíli mlčeli.

Potom se zvenku znovu ozval lomoz a kravál, tentokrát ale mnohem silněji a zlověstněji. Kontejner se dal do pohybu. Kostřička a mrtvý kapr se k sobě semkli tak pevně, až se jim do sebe zahákly jejich příčné obratlové výběžky. Naštěstí. Velký chobot popelářského auta totiž kontejner popadl a jeho páchnoucí obsah do sebe vtáhl na jedno lačné zamlasknutí. Krčili se spolu mezi hromadami odpadu a s úzkostí naslouchali vrčení motoru. Za nějakou dobu se auto zastavilo. Chvíli se nedělo nic, pak něco vepředu bouchlo, zadní dveře se otevřely a plošina auta se začala naklánět. Za hrozivého rachotu se zahnívající balíky a přidružený nepořádek začaly sunout a kutálet. Nejdřív po plošině, a potom po srázu přímo do hlubokého koryta řeky.

Kapří kostřička a mrtvý kapr dopadli a zanořili se do studené vody. “Hehehe,” zasmál se ponuře mrtvý kapr, “Tak se zdá, že kruh se uzavřel, co?” “To ano,” přisvědčila kostřička. “Ale podívejte se támhle!” zvolala najednou a ukázala směrem po proudu. Mrtvý kapr zaostřil tím směrem. Mezi kameny uvízla další vánoční mrtvola. Společnými silami k ní odpádlovali v mastné misce od čínských nudlí. Podle stádia rozkladu bylo jasné, že tahle ryba tu leží už nějaký trudný čas. “Vzmuž se, chlape,” povzbudil ho mrtvý kapr a propleskl ho svými okousanými prsními ploutvemi. Rybí mrtvol pomalu zakoulel očima a švihl ocasem. “Tohle..e..má být peklo?” “Ne,” odvětila kapří kostřička, “Ačkoli…já vlastně nevím,” zarazila se vzápětí a rozhlédla se po tonoucích odpadcích. Pekelně to tu vypadalo dost. “Co se ti stalo, chlape?” zeptal se mrtvý kapr a ignoroval přitom otázky vlezlé mezi nebem a zemí. Rybí mrtvol ucedil hořkou slinu: “Kreténi lidi, no. Koupili mě a pak mě vypustili zpátky do řeky. Spasitelé prostě největší. Chcíp jsem tu vzápětí jak mršina.” To je blbý, to jo, pokývali zbylí dva chápavě hlavami, které se nejí. Potom všichni tři chvíli rozpačitě šoupali ploutvemi, kapří kostřička si nervózně propraskávala jedno žebro po druhém, až se rybí mrtvol zeptal: “Jenže, co teď?”

Mrtvý kapr se zarazil, ale pak se prudce otřásl jako oslíček a ze zbytků svého masa serval pár uvolněných šupin. Na každé oko si nasadil jednu, druhý pár šupin podal kapří kostřičce, třetí rybímu mrtvolovi. “To bude pro převozníka,” zašeptal obřadně a plácl sebou na hladinu. Zbylí společníci to provedli po něm a nechali se unášet proudem do věčných vod Mrtvočasu.

“A bude to vůbec fungovat?” poodkryl si rybí mrtvol jedno oko a pokradmu se pochybovačně rozhlídl. “Zmlkni a plav,” sykl na něj mrtvý kapr.