Téma: Melodrama
Nevěděli o sobě, dokud se nesrazili. Do té doby si každý plaval sám v záhadných končinách mozkomoku jak v písmenkové prapolévce, snil si o svých možnostech a rozmarně laškoval s ostatními. Náhoda, která vždycky trochu zapáchá osudem, ale tentokrát smrděla jak ruský kanál, v němž chcíp’ bizon, je vyvrhla z hlubiny a svedla do jedné myšlenky, do jedné věty, do jednoho řádku. Nevyhnutelně se k sobě přibližovali, jako kdyby je vedl magnet umně skrytý pod papírem.
Miloval ho od prvního okamžiku, kdy ho spatřil. V jeho očích bylo jedině ono dokonalé, nádherné a zbožňováníhodné. V tu ránu ztratil zájem o zbytek světa kolem sebe. Galaxie našla své Slunce. Byla to láska, jakou jen může zahořet přívlastek ke svému podmětu.
Pozoroval ho, odkašlával, přešlapával a obcházel kolem, až se osmělil:
“Prozradíte mi své jméno, ó, vy překrásné?”
“Lejno.” Odpověděl úslužně podmět.
“Ó,…ó,” zarazil se přívlastek, který hned nevěděl, co dál. V tu chvíli spasilo ho však velkodušné vnuknutí a on tiše prohlásil: “Co lejnem zvou, i zváno jinak vonělo by stejně!” a přívlastek Sloní přivinul se k Lejnu. A tak z inkoustu a tmelu lásky zrodil se nový pár, nová dvojice, která vypadala, že překoná všechny rozkladné bouře, všecko dělení a všecku gumu.
Oddával je dojatý doplněk a obřad byl překrásný, přestože v polovině muselo příslovečné určení míry vyvést ven nemírný přísudek, protože slávu soustavně narušoval a ujímal se slova chtěje zasáhnout do děje. Hned potom se však plížením přihnalo rozčarování. Už na svatební hostině se dotčenému přívlastku zdálo, že si ho jeho nastávající moc málo všímá. Tulilo se vyzývavě ke všem ostatním, zvláště pak ke svobodným mládencům. Nevěděl, proč mu to dělá. Cítil se ponížen a zahanben. Zejména proto, že to vypadalo, jako by ho už na vlastní svatbě nahradil svůdný přívlastek Kouřící a, co ho hryzalo ještě víc, známý diblík přívlastek Řídké.
V nestřežené chvíli zatáhl Lejno k sobě za závěs a zle na něj vyjel, co že to má znamenat. Lejno zamrkalo řasami, mazlivě ho pohladilo a zavrkalo:
“Vy můj koblížku, pročpak se rozčilujete, vždyť jste jeden z mých vůbec nejdražších!”
V tu chvíli přívlastek pochopil, jak hrozivého omylu se dopustil, když se bezhlavě zamiloval do stvoření bytostně polygamního, a zakvičel právě tak jako smrtelně raněný slon. Nechápal, jak mohl tak strašlivě naletět, jak se mohl zaplést s někým tak hanebným. Chtěl mu dát všechno, svůj život, celou svou duši, a nechtěl nic jiného vidět.
Omráčeně se vypotácel ze svatebního halasu, jehož divoký rej se mu před očima proměnil v čirou hrůzu. Ponurou krajinu halily cáry mlžných oblaků. Obemkla jej ledová krusta. Cítil, jak z něj prchá život. Všechno ztraceno. Padl na kolena, protože už nemohl dál. Jako by mu někdo umazával nožičku po nožičce. Podíval se nahoru a zavolal směrem, kde tušil Měsíc:
“Miloval jsem víc než jiní,
vychladlá hvězda jsem nyní!”
Z posledních sil přelezl tři tečky na konci řádku a pak se zřítil do temnoty. Sloní lejno se stalo minulostí.
Kdyby přívlastek dokázal pochopit své pudy, jež ho nakonec zavedly do zkázy, za kterými se neskrývalo nic jiného než touha sobeckých molekul známých jako písmena po pomnožení, dokázal by možná ještě v čas prohlédnout, co je zač objekt jeho touhy. A potom by mu možná došlo, že nemá smysl snažit se rozvíjet lejno. Protože lejno je prostě lejno a bez ohledu na to, jaké je, do něj nikdo nechce šlápnout.