lány

Za poslední týdny se tam protočila už všechna velká i malá esa, co se úporně tváří, že něco váží, a my jsme přitom furt nebyli mezi zvanými. Tak jsme si řekli, že na Zemana a jeho slizkou blahovůli kašlem a vyrazíme si to tam s ním vyříkat sami od sebe. 😉

Popravdě jsme ale do Lán jeli hlavně za starými sépiovými časy, kdy se okolo ještě mohl ochomýtat prostovlasý Čapek bez čapky, Hektor s šéfem na hřbětě se tu každý den proháněl po polích (když zrovna neupad’ do příkopu) a Masaryk syn čůral na stromy – teda doufám, že se na některý z těch stromů někdo někdy vyčůrat odvážil. Vetřelce Jabby zalezlého na zámku jsme si naopak chtěli všímat co nejmíň.

mrtvola

Na lánském hřbitově, kde se mezi pozůstalými (nebo jejich kameníky) jako móda mocně rozlezl holubí mor, který dokázal sejmout každého druhého opeřence, jsme vzdali hold masarykovskému klanu. Masarykovci ale mají hrob citlivý, bez hitchcockovských rekvizit, čistý, jednoduchý, jaký by se asketické Charlottě a TGM asi líbil – zvlášť možná, kdyby nemusel být jejich. Akorát nevím, který estét jim do nohou z každé strany přistrčil jeden hnusný hnědý květináč s pseudopalmou, co naštěstí na fotce nejsou vidět.

Ale mají tam zato manželé Masarykovi vedle sebe své (teď už) dvě milé děti a nad hlavami myslím dvě lípy jako čestnou stráž, která je, jak si to představuju, vždycky na podzim zasype salvou z popadaného lipového listí, takže symbolika je v cajku. Na starých fotkách z minulého století je obléhaly ještě nějaké mlčenlivé kytky – ale ty už se jim asi podařilo vyštvat. 🙂

hrob

Nejvíc nás ale se hřbitovem sblížila jeho studna s extra prudkým proudem ledové vody. Asi posmrtný prezidentský benefit, ze kterého těží i přilehlí mrtví a jejich smuteční flóra.

Před prezidentovým muzeem ve vsi dumá jeho mohutná jezdecká socha. Já jsem s ní měla teda hlavně ten osobní problém, že navzdory celkové soší velikosti se mi zdál otec zakladatel scvrklý jak suchá švestka a že tam v tom hřbetním údolí seděl jak puk, ale až teď jsem se dočetla, že kolem ní byly v době instalace hrozné ofrky a odborné koňoseance, že prej ten kůň necválá, nekluše ani nechodí po zadních, ale žere si klidně jetel a že si tudíž dělá, co chce, a Masaryka to nijak netankuje, a že to je jako hodně nevděčný obraz člověka, co pevnou rukou řídil celou zemi.

Tyhlety spekulanty se svatými ikonami ale nemám ráda. A podle mě je to, že se jeden poveze a druhý si za to bude žrát, co a kdy bude potřebovat, celkem férová dohoda.

V muzeu, což je vlastně taková vysoká skřípající a praskající stodola, mě hrozně dojal příběh romantických začátků Charlotty a TGM – hlavně ta scénka, jak se Charlotta s dalšími dámami a v doprovodu horoucího Masaryka plaví na loďce a předčítají si z knihy Poddanství žen :mrgreen:, a jak se pak náš prezident málem utopil, protože musel jako obojživelný rytíř lásky zachraňovat jednu rakouskou tlustici, co se smekla a zahučela do jezera.

A věděli jste, že loď, ironií pojmenovaná Herder, na které poprvé doplul za zraněnou Charlottou do USA, byla už tak rozsekaná, že se hned při další plavbě potopila? 😯 😯 😯 Fakt těsný jsme to všichni měli.

Taky jsem teda netušila, že Olze říkali doma Olovo (což se mi zdá jako dost brutální způsob, jak někomu naznačit, že je přívažek :smile:), ale že měl Jan Masaryk nejradši buřty, tomu se vůbec nedivím, protože on většinou dobře věděl, co je dobrý. 😉

yetti

Na fotce nahoře je ruský yetti nad Krasnojarskem jako jedna z mnoha autentických atrakcí, které na svých cestách po Rusi potkali českoslovenští legionáři.

v posledním patře muzea udělali první republiku. Ve svém prototypickém prvorepublikovém pokojíku (“Úplně vidím, jak tady v té posteli ležím s tyfem!”) ji obývala i strašlivá ženská figurína v sice prvorepublikovém úboru, avšak se zcela nadčasovým hororovým výrazem ve tváři. Nejdřív jsme se jí báli, ale pak jsem se osmělila, že si ji zvěčním. Ďábelské síly však způsobily, že na žádné fotce prostě nebyla její děsivá tvář ostrá! Soudím, že asi proto, abychom ji nemohli identifikovat, až nás ve spánku rozřeže prvorepublikovým nožem na maso.

lepší život

Retroeskapády nás ale docela zdržely, takže na park s jeho fašistickou otvírací dobou nám zbývalo mizerně málo času. Ale stejně jsme se tam vojáčkovi procpali, zaplatili 30 korun (!), což je vstupné, jaké asi bývá návštěvám s pozvánkou odpuštěno, ale nuzný lid musí cálovat (proto pak taky začne tyhlety Versaillesy plenit), a pod dozorem strategicky rozmístěných pěšáků hradní stráže se opatrně vydali na kratší okružní prohlídku po uhrabaných cestičkách mezi velikány s vyholeným trávníkem pod pažemi. K hradu se pro jistotu nesměl nikdo na sto metrů přiblížit. My jsme se teda chtěli hlavně položit do trávy a sníst si handmade burgery, ale tady si takové obscénnosti nikdo soudný nedovolil, jak byli všichni z toho dozoru s bajonety našponovaní.

V opačném směru nás akorát míjela naprosto exaltovaná skupinka návštěvníků, kteří se překřikovali se slovy: “Ale prostě jako já jsem fakt nečekal, že ty jo přímo prezident, jako že ho uvidím, ty bláho, fakt, byl to on prostě!” Večer jsem nicméně zjistila, že Zeman kecal ten den s Ištvánem na Hradě, tak nevím, kýho můru vlastně viděli.

park

Žádalo si to změnu perspektivy. Aktivizovali jsme svoji občanskou angažovanost a pak usoudili, že tohle je vlastně náš park coby park občanů ČR, a mnohem spokojenější se usídlili na trávě za bukem, kde už park skoro přerůstal v oboru. Stejně jsem ale furt vyhlížela, kdy nás začnou v džípu honit. 🙂

Měli nás však pekelně dobře napočítané. Když jsme pak přece jen těsně po šesté v závěsu za nějakou dvojicí procházeli východem, z vysílačky vojenského exiťáka, co za námi zapečetil vrata, se ozvalo: “Poslední čtyři pryč, rozumím.”

lipkoni

A běželi jsme k hřbitovní studni a zlití do autobusu a domů, protože Lány i staré časy už měly komplet padla.

Post Navigation