Kus tohohle léta trávím mezi mrtvými. Jednak protože mezi nimi patřím i jako osoba zotavující se po hnusné nemoci pořád spíš k těm živějším (na rozdíl od nich mám kafe 🥹). A pak taky protože hřbitov je ten největší zelený a – nepočítáte-li společnost desetitisíců mrtvol – i nejvíc pustý ostrov, na který se dá z naší rozpálené čtvrti zatopené potem tak, že je to pomalu na gondolu, doplavit.
Hroby namačkané jeden na druhý tu pokládají celé nenápadné kilometry stezek a mrtví v těch hrobech zase vyživují stromy, které za to nad těmi stezkami srůstají v zelenou střechu, které jsou všeobecně žádané a oblíbené, protože odrážejí různé hnusy jako horko nebo stres.