zoo-planters

13. – 17. 5. 2016

Už chápu, proč Hadriánův val není vidět z kosmu.
Myslíš jako, když není vidět ani z dvaceti metrů?

Bylo dost času na trochu trudnomyslných úvah o nezvratnosti osudu a vědoucného vytipování těch, kteří by jasně umřeli hned při havárii, a těch pro kameru zajímavějších, kteří by vydrželi až do zlomového poznání, že nasrané smrti stejně neujdou, i na trochu nervozity ohledně absence filánže, ale nakonec nás všechny úspěšně převezli na volné betonové jezero, nad nímž trochu hrůzostrašně visel temně zářící měsíc a kde se jediný obří noční dravec Ryanair chystal roztáhnout křídla. Na sedadlech ve čtrnácté řadě (tedy ve třinácté, pokud bychom jeli s nějakou míň pověrčivou společností, která se nezačne křečovitě křižovat, když přichází turbulence :) ) jsme si konsternovaně vyposlechli pokyny pro případný průšvih, neboť nám je demonstrovala letuška, která sama vypadala jak vosková figurína, co zrovna uprchla od Madame Tussaud. Na lince Praha – Londýn docela styl. ;)

Read More →

lány

Za poslední týdny se tam protočila už všechna velká i malá esa, co se úporně tváří, že něco váží, a my jsme přitom furt nebyli mezi zvanými. Tak jsme si řekli, že na Zemana a jeho slizkou blahovůli kašlem a vyrazíme si to tam s ním vyříkat sami od sebe. ;-)

Popravdě jsme ale do Lán jeli hlavně za starými sépiovými časy, kdy se okolo ještě mohl ochomýtat prostovlasý Čapek bez čapky, Hektor s šéfem na hřbětě se tu každý den proháněl po polích (když zrovna neupad’ do příkopu) a Masaryk syn čůral na stromy – teda doufám, že se na některý z těch stromů někdo někdy vyčůrat odvážil. Vetřelce Jabby zalezlého na zámku jsme si naopak chtěli všímat co nejmíň.

mrtvola

Read More →

Nějak se mi teď nedaří vkládat příspěvky v době, kdy jsou právě čerstvé. ZKinterovat jsme se byli už na apríla. I kojenec v kočárku se řehtal, když projížděl kolem vystaveného obrněného modelu svého vozu. (Já jsem zahořela hlavně pro veškeré podezřelé slizké skulptury, zpod nichž cosi utěšeně vytékalo.) A od té doby jsme stihli ještě jednu výstavu, tentokrát známé autorské autodvojice – odtamtud ale fotky nemám, neboť tvůrčí koncepcí dotyčných umělců – na rozdíl od geniálního Kintery, kterého si ani Babčáková nebála dát na zahradu – je randomizovaný škrt tužkou, z něhož uchází “aura vyvolených”. Takže raděj zpět ke kinterovštině.

Read More →

Pořád jsem nevěřícně koukala do zdi, kde mi už od prváku visí koláž z jeho typobásní, kvůli které mi někteří návštěvníci říkali “havlistko”, a hrozně brečela.

Kolem půlnoci jsme se šli podívat ke koni. Všechny římsy sousoší obsypaly svíčky a už z dálky to vypadalo, jako když hořící pohřební loď pomalu unáší mrtvého bojovníka. Nebo taky jako obří třípatrový dort.

Na Národní se vzňal plast od svíček a vzplály taky růže okolo. Pietně jsme v loubí čichali škvařící se plyny a ideje.

O dva dny později jsem s Havlem vstávala. Bylo třeba mrknout se na Hrad.

A dneska to skončilo. Asi se nevzbudí (teď, když je z něj popel, bylo by to beztak asi dost strašidelný). A tak jsem u jeho ptákobásně – a jednoho z mých nejmilejších antikódů – na jeho počest zapálila 43. ptáka.

(Skoro hned mu ale uhořel hřeben).

Pták. Kdo se teď bude bít za domy, stromy a lidi?

Věk sloní matky dávno skončil; zvedl se vítr, až se peříčka zatvrdlá v holubích hovnech, vyrovnaných na parapetu jako z písku uplácané cukroví, zimomřivě zachvěla, a přivál dobu TOP dívek. Jednou o svých drsných múzách možná napíšu knížku. Bude to vypadat nějak takhle:

“Vpadla jsem dovnitř v dobrém pátečním rozmaru. Nic nenasvědčovalo ničemu, ačkoli už tehdy mě měla varovat voda, která z nedovřeného kohoutku zlověstně crčela do výlevky. Když jsem si na ni později vzpomněla, přemohla mě myšlenka, že to byl zvuk jejího odtékajícího mozku. Na zemi u své postele jsem objevila podezřelé kusy plastu. S narůstající hrůzou jsem se podívala nahoru na stolek, kde obvykle poléhával můj přístroj. Teď ale ležel bezvládně jako mrtvola na předním skle auta a vypadal při tom strašně cize a vzdáleně. Dalo by se říct, že vypadal přesně jako notebook, který někdo srazil na zem a jehož křehká duše v té chvíli vyletěla oknem a vy jste přišli tak záhy po tom, že ještě cítíte, jak se ve vzduchu vznáší křemíková čára, která za ní zůstala. Teprve až když jsem místo činu obhlížela příliš dlouho a příliš evidentně, zašveholil od stolu u okna jemný hlásek: Jo, mimochodem, já jsem asi trošku zakopla o šňůru.”