karneval-nahled

Do Bergenu to bylo přes dva velké mosty. Zpátky to bylo obvykle dál – ke dvěma mostům se přidala zácpa. V hlavním městě norského deště jsme byli za celý náš pobyt čtyřikrát, navíc jsme staré bergenské nábřeží i archivní sudy na ryby v muzeu hanzy vychovaně obdivovali už před sedmi lety při naší první výpravě do Skandinávie, ale stejně mám pocit, že jsem si ho vůbec neužila. Je tak krásné, skvělé a stylové – a plné značkových pláštěnek.

Jedna z našich prvních cest do Bergenu byla za uměním. (Ta úplně první vedla do obchodu s gumáky.) Velice jsem si přála navštívit Bergen Kunsthall, zdejší centrum moderního umění. Chtěla jsem tam za každou cenu, bez ohledu na to, co zrovna vystavují, protože jsem si představovala, že to určitě bude něco skvělého, takže jsme vyrazili, aniž bychom předem třeba na webu studovali, co na nás uvnitř čeká. Podle mojí zkušenosti je totiž moment překvapení důležitou součástí interakce diváka s vystavenými díly a skvěle umocňuje celkový zážitek.

Read More →

zoo-planters

13. – 17. 5. 2016

Už chápu, proč Hadriánův val není vidět z kosmu.
Myslíš jako, když není vidět ani z dvaceti metrů?

Bylo dost času na trochu trudnomyslných úvah o nezvratnosti osudu a vědoucného vytipování těch, kteří by jasně umřeli hned při havárii, a těch pro kameru zajímavějších, kteří by vydrželi až do zlomového poznání, že nasrané smrti stejně neujdou, i na trochu nervozity ohledně absence filánže, ale nakonec nás všechny úspěšně převezli na volné betonové jezero, nad nímž trochu hrůzostrašně visel temně zářící měsíc a kde se jediný obří noční dravec Ryanair chystal roztáhnout křídla. Na sedadlech ve čtrnácté řadě (tedy ve třinácté, pokud bychom jeli s nějakou míň pověrčivou společností, která se nezačne křečovitě křižovat, když přichází turbulence 🙂 ) jsme si konsternovaně vyposlechli pokyny pro případný průšvih, neboť nám je demonstrovala letuška, která sama vypadala jak vosková figurína, co zrovna uprchla od Madame Tussaud. Na lince Praha – Londýn docela styl. 😉

Read More →

lány

Za poslední týdny se tam protočila už všechna velká i malá esa, co se úporně tváří, že něco váží, a my jsme přitom furt nebyli mezi zvanými. Tak jsme si řekli, že na Zemana a jeho slizkou blahovůli kašlem a vyrazíme si to tam s ním vyříkat sami od sebe. 😉

Popravdě jsme ale do Lán jeli hlavně za starými sépiovými časy, kdy se okolo ještě mohl ochomýtat prostovlasý Čapek bez čapky, Hektor s šéfem na hřbětě se tu každý den proháněl po polích (když zrovna neupad’ do příkopu) a Masaryk syn čůral na stromy – teda doufám, že se na některý z těch stromů někdo někdy vyčůrat odvážil. Vetřelce Jabby zalezlého na zámku jsme si naopak chtěli všímat co nejmíň.

mrtvola

Read More →

Nějak se mi teď nedaří vkládat příspěvky v době, kdy jsou právě čerstvé. ZKinterovat jsme se byli už na apríla. I kojenec v kočárku se řehtal, když projížděl kolem vystaveného obrněného modelu svého vozu. (Já jsem zahořela hlavně pro veškeré podezřelé slizké skulptury, zpod nichž cosi utěšeně vytékalo.) A od té doby jsme stihli ještě jednu výstavu, tentokrát známé autorské autodvojice – odtamtud ale fotky nemám, neboť tvůrčí koncepcí dotyčných umělců – na rozdíl od geniálního Kintery, kterého si ani Babčáková nebála dát na zahradu – je randomizovaný škrt tužkou, z něhož uchází “aura vyvolených”. Takže raděj zpět ke kinterovštině.

Read More →

Pořád jsem nevěřícně koukala do zdi, kde mi už od prváku visí koláž z jeho typobásní, kvůli které mi někteří návštěvníci říkali “havlistko”, a hrozně brečela.

Kolem půlnoci jsme se šli podívat ke koni. Všechny římsy sousoší obsypaly svíčky a už z dálky to vypadalo, jako když hořící pohřební loď pomalu unáší mrtvého bojovníka. Nebo taky jako obří třípatrový dort.

Na Národní se vzňal plast od svíček a vzplály taky růže okolo. Pietně jsme v loubí čichali škvařící se plyny a ideje.

O dva dny později jsem s Havlem vstávala. Bylo třeba mrknout se na Hrad.

A dneska to skončilo. Asi se nevzbudí (teď, když je z něj popel, bylo by to beztak asi dost strašidelný). A tak jsem u jeho ptákobásně – a jednoho z mých nejmilejších antikódů – na jeho počest zapálila 43. ptáka.

(Skoro hned mu ale uhořel hřeben).

Pták. Kdo se teď bude bít za domy, stromy a lidi?

Věk sloní matky dávno skončil; zvedl se vítr, až se peříčka zatvrdlá v holubích hovnech, vyrovnaných na parapetu jako z písku uplácané cukroví, zimomřivě zachvěla, a přivál dobu TOP dívek. Jednou o svých drsných múzách možná napíšu knížku. Bude to vypadat nějak takhle:

“Vpadla jsem dovnitř v dobrém pátečním rozmaru. Nic nenasvědčovalo ničemu, ačkoli už tehdy mě měla varovat voda, která z nedovřeného kohoutku zlověstně crčela do výlevky. Když jsem si na ni později vzpomněla, přemohla mě myšlenka, že to byl zvuk jejího odtékajícího mozku. Na zemi u své postele jsem objevila podezřelé kusy plastu. S narůstající hrůzou jsem se podívala nahoru na stolek, kde obvykle poléhával můj přístroj. Teď ale ležel bezvládně jako mrtvola na předním skle auta a vypadal při tom strašně cize a vzdáleně. Dalo by se říct, že vypadal přesně jako notebook, který někdo srazil na zem a jehož křehká duše v té chvíli vyletěla oknem a vy jste přišli tak záhy po tom, že ještě cítíte, jak se ve vzduchu vznáší křemíková čára, která za ní zůstala. Teprve až když jsem místo činu obhlížela příliš dlouho a příliš evidentně, zašveholil od stolu u okna jemný hlásek: Jo, mimochodem, já jsem asi trošku zakopla o šňůru.”

Den čtvrtý - søndag, 4. 9. (Heslo dne: Oslopass!)

Ráno nás vzbudily dešťové kapky urputně bušící do střechy auta. No anebo Máchomuže vzbudili motorkáři, kteří se na našem místě sjížděli na společné rabování, a Máchomuž pak vzbudil mě. Můžete si vybrat třeba podle toho, jak moc v životě potřebujete romantiku.

Ačkoli já jsem nemohla být spokojenější, nabyla jsem podezření, že skrz to počasí je Máchomuž už trochu nasrán, a tak jsem ho ještě dodělala tím, že jsem mu řekla, že je Robbie Williams teplý. Jeden by čekal, že bude mít třeba radost, ale dočkala jsem se spíš něčeho, co znělo jako “Doprdele, o něm jsem to ještě nevěděl!” Myslím, že bych možná aspoň na čas přeci jen mohla přestat testovat, jestli náhodou nechodím s počínajícím gayem. 😉 Read More →

Havlovic psychedelický (ne)odchod. Strach a hnus v České Skalici. Rozpitá a rozmazaná hororo-fantasy-psycho-ujetina s distingovanými fórečky. Vybarvená pastelkami. Sběrné suroviny vysypané z jedné hlavy a zabodané do kamery. Inu, v kině nás sedělo asi deset, takže hádám, že dosavadní počty návštěvnosti nadělali všichni čeští kritici plus jejich nasliněné bleskobrky, kterým koupili vlastní křesla.

(V té psací souvislosti, ještě jsem sice dotyčné komunikáty nezkoumala, ale patrně zkusím ohledat, jak debut zrecenzovala nezávislá média pána a paní Bakaly.)

Kino se dost dlouho tvářilo, že promítat ani nebude. Asi zhusta vtipně zkoušelo, jestli jsme dost dychtiví a jestli nepůjdeme hnedle pryč, a mezitím si nás sběrači popcornu chodili prohlížet jako zjevení. Když pak sál nakonec přeci jen potemněl, lekla jsem se tak strašně, až jsem se přidusila Mentos dražé. Po zbytek filmu jsem snažně nenápadně, abych ostatních devět dychtivců nerušila v prožitku, vychrchlávala z hrtanu žvýkací kousky, z čehož se mi do úst vracela taková zvláštně sladká, až hořčicová chuť, a to byl vskutku hodně divný zážitek. Tento odvážný postup lze ovšem doporučit všem těm, co se trošku bojí, že z Havla v kině chytí hořkou slinu.

Film sám je jak slet největších přespolních mimoňů na mimoňské finále soutěže Máster mimoň, které se celé včetně promenád v pitoreskních kostýmech a makabrózních volných disciplín odehrává na schodech před vilou (sorry za spoiler 😉 ). To sepětí s jediným místem je tak silné, že máte pocit, že se odtamtud nesmělo dovnitř ani na záchod, a začne se vám chtít strašně čůrat a zatoužíte vysmrdět a podívat se konečně i za roh přilehlého stavení, kam všichni pořád ODCHÁZEJÍ, což je upřímně dost k vzteku. Jinak je to ale exotika (od exot), poutavá, avšak velmi poklidná, asi jako tůhle čaj o páté uprostřed ledové krusty na západní straně Pluta. Akorát ta krusta čas od času zlověstně zapraská, hvězdné větry nadzvednou záclony a prošustí mezi lekníny na jezírku a z vedlejší planety dorazí kravál z nekonečného mejdanu neptunských technařů, co se právě rozpařili na Michala Pavlíčka.

Přirozeně…nemohu si dílo vynachválit. Tak zvrhlé a pošahané, až vynikajícné.

A teď bych z toho udělala komiks nebo happening.