lány

Za poslední týdny se tam protočila už všechna velká i malá esa, co se úporně tváří, že něco váží, a my jsme přitom furt nebyli mezi zvanými. Tak jsme si řekli, že na Zemana a jeho slizkou blahovůli kašlem a vyrazíme si to tam s ním vyříkat sami od sebe. ;-)

Popravdě jsme ale do Lán jeli hlavně za starými sépiovými časy, kdy se okolo ještě mohl ochomýtat prostovlasý Čapek bez čapky, Hektor s šéfem na hřbětě se tu každý den proháněl po polích (když zrovna neupad’ do příkopu) a Masaryk syn čůral na stromy – teda doufám, že se na některý z těch stromů někdo někdy vyčůrat odvážil. Vetřelce Jabby zalezlého na zámku jsme si naopak chtěli všímat co nejmíň.

mrtvola

Read More →

Před Černín jsme spolu s dalšími z tramvaje vystoupivšími dorazili ve chvíli, kdy Loreta akorát cukrovala tři hodiny. Do vpuštění posledního návštěvníka oficiálně zbývala ještě celá ležerní hodina. Jenže právě když jsme se chtěli spojit s koncem úctyhodné řady, cestu našemu davu zastoupila čirá esence nevoleného ovisačkovaného úředníka, která nás velmi rezolutně odesílala pryč s tím, že “zkusili jste to, ale letos už se dovnitř nedostanete, je to přesně vypočítaný, prostě se to nestihne, ale můžete se podívat aspoň do zahrady”, přičemž argumentovala velmi signifikantním postarším mužem v pruhovaném tričku a kraťasech na kšandách, který stál právě na konci, tedy opravdu těsně před námi, a kterého si úředník zvolil za figuru s titulem “tady ten pán je poslední a nikdo další neprojde dál, za to vám ručím”, což si agilní státní zaměstnanec hodlal pojistit tím, že sám postupoval s koncem fronty vpřed jak výstražný černý ocas.

Moji touhu dostat se dovnitř v tu chvíli vydatně posílila nasranost z tak arogantní prezentace moci a rozhodla jsem se, že z té fronty se prostě nehnu a dovnitř se dostanu, i kdybych měla úředníka srazit úderem pod koleno a tu visačku mu přeříznout. ;-) Read More →

Vyvolávala jsem duchy, co mi uvízly v černé skříňce. Předražený spolužák Filip vyvolával taky – a protože jsem mu předtím musela pózovat, sama jsem se vynořovala z vývojky jak poloprůzračný mlžný přízrak. Je to takový hodně úchylný pocit, když se na sebe koukáte, jak plavete v ustalovači. Zvlášť když na jedné fotografii vypadáte jak hodně jetý Heath Ledger.

Nicméně, zde jeden můj mystický výtvor.

Osoba na fotografii mi nad ránem po drastické noci pustila na uklidnění Terminátora. Zelektrizovaný muž pak péroval na posteli, dorážel jak roztoužený kyborg T-800 a chtěl dělat malé terminátůrky. Popsala bych to asi tak, že naše představy o tom, jak se roboti asi rozmnožují, se poněkud rozcházely.

Nu a zbytek života jsem prožila zatavená v procesu úporného tvoření démonické dekadentní seminární práce pro Pata a Mata (hádejte, který z nich je děkan fakulty). Nekrofilní výtvor se plíživě přiblížil rozsahu bakalářky, pročež mě rozverní kutilové možná probodnou šroubovákem. Dalšímu rozpínání naštěstí zabránil termín odevzdání.

Tadytu jsou dvě implicitní upoutávky na dvě duchovní štace.

Byla jsem na výstavě plné vzácných fotografií vztyčených údů a odhalených zadků v různých stádiích chlupatosti. Titulky typu …sám ve velkém městě, Letní bouřka, Nadržený Karlík, Poté, Chlapec s vejci nebo Doučování ve mně vyvolávaly rozličné pestré pocity. Když to někdo vystaví v Rudolfinu, všichni kolem opatrně našlapují, aby ty penisy nevystrašili, jako když se lovec plíží k netečnému motýlu nasávajícímu šťávu nedaleko. Ale samozřejmě mimo tyto akty tam viselo taky pár jinak náramných fotek, třeba zkapalněná Madame X, Lícní kost nebo mladá Nico v skvostných robách. Akorát, já nevím, přišlo mi, že ten fotograf prostě byl úchyl.

Druhou výstavu jsem navštívila s mužem poté, co jsme celou noc strávili ve společnosti Arwenina neochvějného prsu, teplého Legolase s poetickými sklony, vrčího idola a ostatních titánů Středozemě.

Na Hradě se vzdával hold otci zakladateli. Jeden z praktických dopadů této uctivé expozice je objevný poznatek, že K Charlottě do ložnice to měl Masaryk přes šatnu, koupelnu a další šatnu. Svlíknout, namydlit, spláchnout a do pyžama. Co jste si mysleli? Zajímavé bylo taky vystavené psaní z policejního ředitelství, které pokorně prosí, zda by ctěný pan prezident mohl přestat drandit na koni klusem po silnicích pražských, neb by v tramvajové koleji mohla se zaseknout podkova. Vystavená je rovněž pohotová odpověď, že prezident drandí vždy jen s nejvyšší státnickou opatrností. Největší terno ovšem byla zpráva o zcepenění státního jezdeckého koně Hektora, kterou jsem přečetla celkem třikrát. Ne že by mě to tak rozrajtovalo, ale hemžila se vedle mě nějaká zlostná dáma, tak jsem ji chtěla trošku vychovat.

Víc nic nebude.

Čau.