lány

Za poslední týdny se tam protočila už všechna velká i malá esa, co se úporně tváří, že něco váží, a my jsme přitom furt nebyli mezi zvanými. Tak jsme si řekli, že na Zemana a jeho slizkou blahovůli kašlem a vyrazíme si to tam s ním vyříkat sami od sebe. 😉

Popravdě jsme ale do Lán jeli hlavně za starými sépiovými časy, kdy se okolo ještě mohl ochomýtat prostovlasý Čapek bez čapky, Hektor s šéfem na hřbětě se tu každý den proháněl po polích (když zrovna neupad’ do příkopu) a Masaryk syn čůral na stromy – teda doufám, že se na některý z těch stromů někdo někdy vyčůrat odvážil. Vetřelce Jabby zalezlého na zámku jsme si naopak chtěli všímat co nejmíň.

mrtvola

Read More →

Před Černín jsme spolu s dalšími z tramvaje vystoupivšími dorazili ve chvíli, kdy Loreta akorát cukrovala tři hodiny. Do vpuštění posledního návštěvníka oficiálně zbývala ještě celá ležerní hodina. Jenže právě když jsme se chtěli spojit s koncem úctyhodné řady, cestu našemu davu zastoupila čirá esence nevoleného ovisačkovaného úředníka, která nás velmi rezolutně odesílala pryč s tím, že “zkusili jste to, ale letos už se dovnitř nedostanete, je to přesně vypočítaný, prostě se to nestihne, ale můžete se podívat aspoň do zahrady”, přičemž argumentovala velmi signifikantním postarším mužem v pruhovaném tričku a kraťasech na kšandách, který stál právě na konci, tedy opravdu těsně před námi, a kterého si úředník zvolil za figuru s titulem “tady ten pán je poslední a nikdo další neprojde dál, za to vám ručím”, což si agilní státní zaměstnanec hodlal pojistit tím, že sám postupoval s koncem fronty vpřed jak výstražný černý ocas.

Moji touhu dostat se dovnitř v tu chvíli vydatně posílila nasranost z tak arogantní prezentace moci a rozhodla jsem se, že z té fronty se prostě nehnu a dovnitř se dostanu, i kdybych měla úředníka srazit úderem pod koleno a tu visačku mu přeříznout. 😉 Read More →