Ačkoli to prý byl jen takový neveřejný draft, kampaň Dostálové očividně zabrala úplně geniálně ještě předtím, než oficiálně začala (čili hospodárná ministryně vlastně státnímu rozpočtu ušetřila 2 miliardy – a takhle se má správně vládnout!), takže když jsme si chtěli narychlo zarezervovat nějaké hezké místo s klimatizací, odkud bychom mohli chvíli pracovat a ideálně poblíž taky něco vidět, zbyl na nás z celého vyprodaného Česka vpodstatě jen jeden plzeňský hotel, a to navíc nejspíš jenom proto, že ho dostavěli asi týden předtím. 😀 Byl nový a hezký, ale trpěl nepřehlédnutelnými porodními bolestmi a personál uvnitř podobně jako prvorodička mnoho věcí zažíval poprvé. Když například poprvé nad hotelem zapršelo, zjistili, že nad plán prší až do jídelny v přízemí, když se poprvé zaplnila většina pokojů, zjistili, že wifi nikdo neřekl, že v hotelu budou lidi, a k tomu, aby nám eMkoň zajistil nejluxusnější mezonetový duplex, stačilo, aby vzal poprvé za kliku našeho původně zaplaceného, skromnějšího apartmánu, protože klika udělala zhruba to, co Harryho zlomená ruka, když mu ji léčil Lockhart. Prý by to spravily nějaké náhradní baterky nebo co, na recepci ale nevěděli, jaké přesně baterky by to měly být a jak by ta výměna měla přesně probíhat. Místo toho jsme dostali byt s asi tak pětimetrovým francouzským oknem, dvěma balkony s výhledem přímo na katedrálu svatého Bartoloměje a se dvěma ložnicemi. A to se dost hodilo, protože eMkoň byl nějaký schlíplý (rozhodně ale ne kvůli tomu, co se stalo tamté klice 😀) a z východního křídla jsme tak mohli udělat marodku.

Bydleli jsme hned vedle Mlýnské strouhy, kde to bylo moc krásné, a tak jsme byli hned při naší první návštěvě parku svědky toho, jak tam mezi kachny zrovna nahnali novomanžele, aby si na fotkách chladili nohy ve vodě, což ženich udělal jen proto, že měl publikum, takže vážně good luck nevěstě, a kde taky nezávisle na šťastném páru z vody trčely nohy, které tam nainstalovali v rámci plzeňské štace festivalu Sculpture Line. eMkoň je viděl už večer předtím, když šel po příjezdu pro jídlo, a správně hádal, že se mi budou líbit, protože mám ráda obojživelné sochy (ale líbily by se mi ještě víc, kdyby při tom nezmiňoval článek o tom, jak po válce v Ústí házeli Němce do Labe, který zrovna rozečetl). Taky už při první výpravě pro jídlo prý všude kolem vnímal tu přátelskou plzeňskou náturu, kterou dobře zná, protože je taky ze západu, ale kterou mně z východu nedokázal dost dobře popsat. Jeho nejlepší pokus zněl, že těm lidem prostě “tak nějak hrajou očička”. 🤨 Nechala jsem si pro sebe, že to skoro vypadá, že hodně Plzeňáků bývá v pátek večer i v Praze, ale vlastně nenechala. 😀 Snažil se mi pak i během sobotní vycházky po městě dál ukazovat lidi s očičkama, aby svoji teorii podpořil, jenže když se těch lidí pak odmítal chodit ptát, jestli jsou opravdu z Plzně, abychom měli data pro ověření, pochopitelně jsem mu to uznat nemohla. 😁

Co ale uznávám, je, že Plzeň byla fajn. Je to krásné a oproti Praze příjemně uchopitelné město, čemuž ale asi pomáhá hlavně to, že má šikovně uprostřed katedrálu s věží, odkud máte všechno jako na dlani, takže už se to všechno pak uchopuje dost snadno, a taky spoustu kašen a fontán strategicky rozmístěných tak, že nám stačilo jen body s vodními prvky propojit a měli jsme trasu hotovou. 😀 Nejvíc se mi líbily minimalistické zlaté fontány na náměstí Republiky, i když velbloud byl mimo provoz (asi protože právě on spíš než anděl nebo chrtice vydrží bez vody), a potom kašna Rusalka mezi stromy za Divadlem J. K. Tyla, kde jsme si přes oběd máčeli nohy a která byla sympaticky dobře přístupná i pro různou polétavou městskou zvěř, která přistávala na vrcholku sousoší, aby se napila z mělkého jezírka, které se na Rusalce tvořilo.

Co je ale na Plzni asi nejlepší (samozřejmě kromě toho, že ji osvobodili Američani), je DEPO2015. To je takový kreativní areál, který vznikl z bývalé vozovny zdejšího dopravního podniku a nesnažil se přitom svůj původní účel nějak moc zastírat, takže má takovou tu správnou industriálně-oprýskanou atmosféru s halami, kterými se prohání ozvěna minulosti a kterým po stěnách lezou dráty a trubky, a hostí různé méně či více alternativní akce a u vstupu parkují auta, ze kterých rostou stromy, protože to je rozhodně víc cool než standardní květináče. My jsme se šli do DEPA podívat na výstavu BLIK BLIK, spíš ale proto, že už jsme tam byli, než že by nás nalákal vizuál. Plakáty ve mně totiž vzbuzovaly ten nepříjemný dojem, že to bude nějaká zábavička pro magory se světelnými meči. To byl ale strašlivý omyl. Jako, světelné meče tam sice byly taky, ne že ne 😀 , ale kromě toho to byla taky ta nejlepší výstava, jakou jsem za poslední dobu viděla. Do velké tmavé haly shromáždili různé interaktivní světelné a audiovizuální instalace, s nimiž si návštěvníci mohli hrát a zkoušet, co která dělá. Nejvíc času jsme asi strávili u obřího plátna, do něhož jsme se asi půlhodiny jako šílenci trefovali měkkými míčky, abychom zachránili planetu, kterou neustále napadali nějací hnusní hmyzáci a zasypávaly nebezpečné meteority. Nebyla šance vyhrát, v nejlepším případě jsme mohli jen udržovat stav a dostatečné množství kyslíku na planetě, a i když nám samotným v zatemněné hale v podstatě žádný kyslík nezbyl, stejně jsme to vydrželi hrát tak dlouho, až se nás přišla paní z pokladny nenápadně zeptat, jestli jsme pro dnešek neudělali dobrých skutků už dost. eMkoň s ní přes rameno ze zdvořilosti trochu konverzoval, ale já jsem na krafání neměla čas, protože bylo potřeba vymlátit z vesmírné lodi dalšího astronauta, aby mohl na planetě sázet další stromy. 😀 No prostě – kdyby mě viděla tělocvikářka ze základky, která mi dala trojku z hodu krikeťákem, měla by ze mě fakt radost.

No prostě – kdyby mě viděla tělocvikářka ze základky, která mi dala trojku z hodu krikeťákem, měla by ze mě fakt radost.

Pořád to ale nebyla ta nejlepší instalace. Ta se jmenovala Particle Swarm, uměla něco úplně jiného a chtěla bych ji mít doma. Na plátno promítala stín hráče, který tvořily miliony drobných světelných částic přeskupujících se podle toho, jak se dotyčný ve vymezeném prostoru pohyboval. A můj tanec ještě nikdy nevypadal tak dobře jako na tomhle plátně. ❤️

Z dalších krás Plzně už jsme viděli jen nákupní centrum Plaza, kde jsem si na záchodech přečetla tuhle sžíravou sociální kritiku, a Bolevecký rybník za městem, kde mají pláž, co se jmenuje Ostende, což je vážně, vážně trochu přehnané. Nicméně nepochybuju, že tomu, kdo tenhle reklamní trik vymyslel, u toho určitě “tak nějak hrála očička”. 😀

Post Navigation