Ačkoli to prý byl jen takový neveřejný draft, kampaň Dostálové očividně zabrala úplně geniálně ještě předtím, než oficiálně začala (čili hospodárná ministryně vlastně státnímu rozpočtu ušetřila 2 miliardy – a takhle se má správně vládnout!), takže když jsme si chtěli narychlo zarezervovat nějaké hezké místo s klimatizací, odkud bychom mohli chvíli pracovat a ideálně poblíž taky něco vidět, zbyl na nás z celého vyprodaného Česka vpodstatě jen jeden plzeňský hotel, a to navíc nejspíš jenom proto, že ho dostavěli asi týden předtím. 😀 Byl nový a hezký, ale trpěl nepřehlédnutelnými porodními bolestmi a personál uvnitř podobně jako prvorodička mnoho věcí zažíval poprvé. Když například poprvé nad hotelem zapršelo, zjistili, že nad plán prší až do jídelny v přízemí, když se poprvé zaplnila většina pokojů, zjistili, že wifi nikdo neřekl, že v hotelu budou lidi, a k tomu, aby nám eMkoň zajistil nejluxusnější mezonetový duplex, stačilo, aby vzal poprvé za kliku našeho původně zaplaceného, skromnějšího apartmánu, protože klika udělala zhruba to, co Harryho zlomená ruka, když mu ji léčil Lockhart. Prý by to spravily nějaké náhradní baterky nebo co, na recepci ale nevěděli, jaké přesně baterky by to měly být a jak by ta výměna měla přesně probíhat. Místo toho jsme dostali byt s asi tak pětimetrovým francouzským oknem, dvěma balkony s výhledem přímo na katedrálu svatého Bartoloměje a se dvěma ložnicemi. A to se dost hodilo, protože eMkoň byl nějaký schlíplý (rozhodně ale ne kvůli tomu, co se stalo tamté klice 😀) a z východního křídla jsme tak mohli udělat marodku.