Před koronou, po koroně nikdo nesmí stát, leda by měl roušku…
No tak tohle bylo před koronou.
Vánoce 2019 a výlet na sever. ⬆️

Tentokrát už jsme šli najisto. Ve stánku u hřbitova jsme stejně jako loni pořídili jeden z vánočních “stromečků” na hroby uplácaných z chvojí, o nichž mi veselá paní prodavačka, kterou jsem požádala o ten “ehm stromeček s tou jakoby sukýnkou či co”, prozradila, že jim říká pumprlíci, do útulku dovezli dobroty, které už nestihlo zpracovat naše koťátko, za znění koled linoucích se z rozhlasu dole ve vesnici vylezli na zříceninu nad Děkovkou a večer se nacpali brokolicí, a když dvacátého šestého začala na pumprlíkovi nenápadně pohasínat světýlka, protože baterky Alkalisk z Ikey, usoudili jsme, že je to znamení opustit vánoční klid a využít volno na výlet. Zatímco venku se míhalo Německo, pak Dánsko a pak Švédsko, my jsme konečně zjistili, kdo zabil Helenu, a stihli načnout ještě vraždu Simeona Leeho na Gorston Hall. A pak už jsme byli v Göteborgu.

Read More →

rybicka-nahled

Minule jsme se probírali uměleckými poklady schovanými před návštěvníkem mezi čtyřmi zdmi, které se sice neotvírají jen jednou do roka o Velikonocích, ale skoro 😀 , tak teď je čas ještě se taky podívat, co Bergen vystavuje ve 24/7 galerii pod širým promočeným nebem. Moje nejlepší úlovky z návštěv ve městě.

Read More →

karneval-nahled

Do Bergenu to bylo přes dva velké mosty. Zpátky to bylo obvykle dál – ke dvěma mostům se přidala zácpa. V hlavním městě norského deště jsme byli za celý náš pobyt čtyřikrát, navíc jsme staré bergenské nábřeží i archivní sudy na ryby v muzeu hanzy vychovaně obdivovali už před sedmi lety při naší první výpravě do Skandinávie, ale stejně mám pocit, že jsem si ho vůbec neužila. Je tak krásné, skvělé a stylové – a plné značkových pláštěnek.

Jedna z našich prvních cest do Bergenu byla za uměním. (Ta úplně první vedla do obchodu s gumáky.) Velice jsem si přála navštívit Bergen Kunsthall, zdejší centrum moderního umění. Chtěla jsem tam za každou cenu, bez ohledu na to, co zrovna vystavují, protože jsem si představovala, že to určitě bude něco skvělého, takže jsme vyrazili, aniž bychom předem třeba na webu studovali, co na nás uvnitř čeká. Podle mojí zkušenosti je totiž moment překvapení důležitou součástí interakce diváka s vystavenými díly a skvěle umocňuje celkový zážitek.

Read More →

signal

Mami, mně se to nelíbí! Tak se koukej jinam … A pak zjistíme, že je to jenom nějaká reklama na Samsung, ha ha ha … Čekám na signál … Pozor na to sklo! … Na tomhle festivalu mají zálibu v temných zvucích … Asi se přikloním ke KDU, četla jsem si ty Piráty, ale jsou takoví … takoví … Hele, bubák! … Lidi si ve frontě udělali vlastní instakoutek … S dovolenííím! My tam máme grupu… Jo, to je asi ten, co předběhl jako první, že? … Až spolu budete bydlet, bude to úplně něco jinýho … Tvoje chování překračuje všechny meze … Jestli chceš, abychom se k tobě chovali jako k dítěti, nemám s tím žádný problém, dáme ti dudlík a zavinovačku … Hele, to opravdu asi byla jen reklama na Samsung … No a Káťa je ve francouzštině v podstatě nejlepší na škole, vzala jsem ji ke známé do Francie … Říká, že učitelka by jim měla říkat, jak to vyslovovat, ale neříká, protože to sama neví … Já nechci hned někoho vyhazovat, ale … Vždyť to vypadá, jako by někdo rozbil vánoční světýlka a rozvěsil je po stromě … Vychází mnohem míň lidí, než kolik jich vchází, očividně je uvnitř melou na maso, máte padesátiprocentní šanci … Nedotýkejte se instalace, prosím … Octopus Garden … Asi byl rád, že mu to funguje, tak se s tím spokojil a dál už smysl neřešil … Já chci vidět, co tam je … Nepochopím, proč se ty lidi chovaj jako kreténi, když stejně vidí hovno … Už mi dej pokoj, už s tebou nebudu vůbec mluvit, protože ty jsi … Ty zdivočelé signatury se ke zdi knihovny docela hodí … Dáme si to ještě potřetí? … Proč šel Tříska na most meditovat zrovna přes den, kdy je tu vždycky narváno, a ne třeba brzo ráno? … Jeden perníček s polevou a jeden čistý, takový Golem … Mně se líbí ten slon s dýchacím přístrojem … Počkej, teď je to rozsvícené, ale pak to zhasne … Hele, koukej, posral mu to holub, pták se vyjádřil … Hm, tak asi to nezhasne, jdem … Potřebuju na tohle 3D brejle, abych to pochopil? … Dobrý večer, děkuji … Prostor prosím opouštějte východem vlevo … Jsem z toho demotivovaná … Bééééééééé… Ale no tak, koukni támhle, to je pěkný … Loni to bylo lepší … To jsou prostě takové kuličky … Já bych teda řek’ balónky … Rodiče na tréninku, co byli, na tom byli taky, ve čtvrtek, a říkali, že to vůbec nemá cenu tam chodit a že jestli tam fakt chceme jít, tak jedině … Don’t worry, this is my neighborhood … Tohle fakt není dobré pro epileptiky … Tady odsud to vypadá mnohem líp, protože ta světla na tebe nesvítí a vidíš jen, jak svítí na ty lidi … Škoda, že tu nemám zrcadlovku, bylo by to ostřejší – tak a můžeme jít …

Protože jsem se naposled cítila nesvá, že jsem skončila tak úsečně, vytahuji nyní druhou hlubokou várnici visící kultury.

ClipboardNejprve k chlápkovi, který si říká Duncan Higgins. Jeho šestnácti sty miniaturami polepili zdi v Českém centru. Reflektují minulost i současnost (a nejspíš taky budoucnost, nevyhynou-li syrově inspirativní domorodci, poněvadž Duncan prý chystá další stovky minimaleb) Soloveckých ostrovů v Bílém moři, které inspirovaly Solženicyna k dílu Souostroví Gulag. Proč asi.

Před prvním gulagem byli na tomhle svatém souostroví mniši, pak klášter, pevnost a vězení. A pak taky ta příroda.

Všechny malby jsou svázané omrzlými ostrovními náměty a rozměrem deset krát sedm a půl centrimetrů do jedné poněkud mrazivé koláže se zimničním názvem “unloud”. Některé z nich navíc, seřazené vedle sebe, vypadaly dokonce jako zanimovaný film, který se horečně rozběhl podél zdi. Akorát někdy to byl takový ten intelektuální film, na kterém nebylo nic vidět, protože sestával ze série různě flekatých sněžně bílých.

Nějaká hladová návštěvnice se snažila “zprovoznit” doplňkovou videoprojekci. I mě chtěla zatáhnout do hrátek s čudlíky. “Víte, tohle všechno na zdech je na mě hrozně malý, takže bych docela ocenila, kdyby to video fungovalo, že bych aspoň něco pořádného viděla.” Nemyslím, že ještě někdy uslyším na výstavě miniatur originálnější proslov.

Read More →

Mé uplynulé dny poznamenala mimořádně intenzivní mezidruhová interakce.

Hlavními činiteli byli muž, děsně vtipný Dejv (levák a fíkovník) a já. Zbytek obstaral nadšený komparz ze Sokolovska. Tato oblast v zemi nikoho zcela bezuzdně vztyčuje nečekané obzory, které kartografové do mapy dosud nezanesli. Ze všech tamních koutů se ozývá tlumený, leč přesto křik dorůstajících dravých šelem. Je to zdivočelý kraj, který bují na tlejících kostech svých uhelných, romských a chemických baronů a vysaje každého, kdo neběží dost rychle.

Jak se ale mohlo přihodit, že jsme se po celý víkend motali v chuchvalcích tohoto zádumčivého kouzla, jímž Sokolov vystýlá svůj katastr? Zpětně mě napadá, že jsme byli měkcí a měli jsme ztvrdnout.

sok

Slíbila jsem muži, že nevyužiji jeho naivity a coby východoevropský uprchlík neuteču za hranice. Co musel slíbit Dejv, nevím a nejsem si jistá, zda vědět chci. V tomto delikátním ohledu velice ctím drsná chlapecká tajemství. Muž usoudil, že jsme oba způsobilí činit řádnou ostudu, a tak nás přibral k výstupu na rodnou hroudu v Podkrušnohoří, která v ten čas krmila a opíjela filmové labužníky z celého světa na každoročně konaném filmovém festivalu.

Následuje stručná bitevní rekonstrukce. Read More →

Tímto definitivním odsudkem ve zkratkovité spřežce, který s pohoršujícím mlasknutím pohotově vydloubla z nasvícené mozaiky přebujelé moudrosti svého literárního otce, považujícího se skromně za jeden z přetrvávajících skvostů a celistvých zázraků současného postmodernismu, se šestnáctiletá hrdinka přibližně ve třetí třetině své knihy v plném pochopení pokusí udolat, usměrnit a ukonejšit verbální výtok svého žalostně vyvoleného.

Tento jeden tristní sen mužského pohlaví sám sebe záhy dobrovolně rozmixuje v kaši z pohaslých rybích pozůstalců, neboť je to osobitý tupec, který se náležitě připraví o dlouhodobější společnost nejcyničtější literární postavy, jakou jsem kdy poznala, fanaticky fantastické Modry van Meerové.

Modřina, podle všeho okouzlující matka, v době před vyblednutím vzpomínek, kdy ještě aktivně lovila, dosáhla neobyčejné neschopnosti. Své jediné dítě zrůdně pojmenovala podle modrých motýlů, kteří jediní mezi létajícím hmyzem byli tak velkodušní, či hloupí, že se nechali přišpendlit k zatuchlé vitríně. Read More →


Ivan Blatný

Psal jsem dnes celou noc a holub vrká ráno
Sluneční letní prach se sype na pokoj.
A někdo říká: Svět. A někdo říká: Ano.
A někdo říká: Mír. A někdo říká: Boj.
A v tvářích slunečnic už houstne ryzí zlato.

A někdo vzpomíná: Divoká zahrada.
A někdo: Tento svět. A někdo: Stojí za to.
A někdo říká: Změň! To, co se změnit dá.

A někdo říká: Den. A někdo říká: Dílo.
A někdo říká: My. A někdo říká: Jdem!
A co se nezmění, nech kruté, jak to bylo.
Osud nech osudem.

(Návrat)

Obojí je možné pozřít i opakovaně a s poloviční slevou po šestnácté hodině.

Zažila jsem cosi neobyčejně intenzivního, experimentálního, hmatatelně bolestivého, naturalistického až pornografického. A nebyla to vojenská přehlídka. A kupodivu to nebyla ani demonstrace Dělnické strany, odkud jsme prchali v holými obavami tlumených záchvatech smíchu. Kulturnímu zážitku z úterního a středečního večera by snad mohla (svým avantgardním nábojem) konkurovat jedině korpulentní prezentace Fat Studies na Udiversu II z minulého týdne či včerejší setkání organizovaných intelektuálů nad fialovým plyšákem, kterému jsem nedisciplinovaně přihlížela.

Jde o divadelní festival Nultý bod. Zaujal mě natolik, že jsem o něm sesmolila krotkou zprávu do fakultní Fleše, v níž jsem použila výrazy jako netradiční prostředí, alternativa nebo snová imaginace. Bohužel měla zpráva tu smůlu, že editorem kultury byl tentokrát spolužák, který si pěstuje profesní averzi vůči alternativním umělcům (a to ani nezmiňuji, že v kauze okolo druhého článku zarputile brojil vůči mému člověku lapenému a údělu národnímu). Ve zkratce – festival představuje nekonvenční koláž plastické a fyzické a mimické divadelní produkce vyznávající principy spontánní hravosti a zesílené komunikace s divákem.

Dnes jsem ke klávesnici připustila velmi autoritativní odstavce. Mám ale takový – zesílený – pocit, že jejich něžní protivníci příjdou na řadu hned v příštím červotoči.

Kromě festivalu dnes vrcholí i výstava dětských obrázků v ústřední knihovně Nakresli svůj strach, což je další akce, která mě upoutala výrazněji než běžná lidská tvorba. Pravděpodobně ale už ani jednu nestihnete. Pech.

Výtvor nebo výtrus? Výroba? Výhrady? Vyloučeno.

…hlesl, opřel se a ulomil opěradlo.

Půlroční zápas skončil nerozhodně. 1:1. Přijali jsme důstojnou plichtu a odjeli na Trutnov. Chvíli pršelo a chvíli lilo. Ochranka fasovala modré pláštěnky, lidé zavírali hlavy do kapucí. A když nepršelo, vodopády piva z bezedných bio-kelímků čas od času zavlažily les žehnajících rukou.

Neuhořeli jsme, ani jsme nebyli okradeni, nepočítám-li některé odcizené iluze a minimum běžných ztrát. Ba co víc, jsme si i cosi přivezli nazpět. Cosi lehce neidentifikovatelného, červený prach na botách, pásek dvacátého prvního českého Woodstocku kolem pravé ruky a poznání, že metal je bezva. Jeho řev na hlavní scéně přilákal zvědavce a fanoušky a zanechal tak sprchy na dostatečnou dobu dočista prázdné. Škoda jen, že do Čista to měly ještě kus krušné saponátové cesty.

Kromě nás přijely ještě asi tři Bystřice, potkali jsme čerstvě bývalé spolužačky, které nás chtěly líbat, kouzelníka i Havla.

Sbírala jsem pohozené kusy novin pro vlastní potřebu. Luštila jsem křížovku a rázem skončila v čísi tajence, zatímco na hlavní scéně žbleptal nalitý zpěvák jistě něco o nekonečnu, po kterém se naučí trefit aspoň do jedné noty.

Proč, prosím tě, taky nepiješ? Ty se nebavíš? Vždyť je to poslední večer….
Ale já se bavím. Nesmírně mě baví sledovat, jak se přede mnou zesměšňujete.

A alkoholem obvykle škrtám z běžně tragikomického vše komické.

Ale víte, úžasná myšlenka. Propracovaná symbolika. Trychtýř slepený z cárů různých hlasů, který se navrchu rozevírá a dole ústí na místo vám blízké. A tolerance a radost, proudy nabitých jisker zaplavující vysoce hořlavé osobní prostory, skutečná pestrost žánrů, hudba a pohyb a vůbec. Stálo to za to. A o to jde, že jo.

Následuje závěrečné vyhlášení cen pro letošní ročník aneb Hlavně mír a lásku, přátelé.

Za očistný účinek, vytoužené vyprázdnění a neúnavné pokračování ve zcela beznadějném pátrání po zaznamenatelném tónu: americko-brazilští kumpáni ze Soulfly (s tlumoky plnými vykřičené harmonie)

Za duchovní stravu a jemně vytříbenou chuť gurmánských specialit v čele s fenomenálně provařenými chlebíčky: Bratři Ebenové a jejich členové

Za nejprocítěnější a nejvýstižnější pohybovou interpretaci písní skupiny Jaksi Taksi: neznámá tanečnice ve zvláštním transu před celkovým zhroucením

Za upřímnost a schopnost objektivní sebereflexe: Návštěvníci, kteří násilně vysvlékli kadibudky donaha a nalepili si na trička jejich obří nálepky Toi Toi (a že takových jedinců nebylo málo)

Za jednoznačně nejlepší vystoupení celého festivalu a nejhezčího trumpetistu: převážně heterosexuální rock´n´rollové seskupení 100°C

Za nejvýraznější škleb, nejdelší vlasy a hlasovou variabilitu: zpěvák a tvář kapely Evolution Dejavu (která získala hlavní cenu Habaďůra v kategorii žánrů, neboť se “oficiálně řadí někam mezi ethnogroove, digital forest, techno či dance s prvky worldmusic”)

Za kultivovaný a melodický nedělní budíček se zvláštním oceněním pro drobounkého frontmana, jehož úsměv zastínil zbytek pódia (ach): Eastpark

Za růžový toaletní papír a tekuté mýdlo s příchutí multivitamínu: Mobilní záchodky společnosti Kotex (Inspirováno ženou)

Za největší odvahu a patrně nejčistší róbu: katolický kněz Ladislav Heryán

Za sympatickou absenci rozpaků, nejrozsáhlejší květovanou sukni a famózní lhostejnost vůči srdceryvně úpějící lavičce: monstrózní dáma z kotle, před kterou padly všechny velikosti na kolena

Za langoše ze dvou třetin poživatelné: Bezejmenný stánek

Za fádně extrémní názory, hulvátství, praktickou, byť pokulhávající ukázku teorie paralelních vesmírů, cit pro poezii a dysforickou zkratku: Mates
Za otevřenost, (i když) hloupá, (přesto) konejšivá slova a poměrně vtipné repliky: Tomášek
Za to, že mě snad úplně neodsoudil a za společnou Prahu 🙂 : Dejv
Za ruku kolem ramen a neodbytnou snahu pomoci, ačkoli neměla tušení: Barča
A konečně,
za kooperaci, hmatatelný důkaz nekompatibility a za to, že mě nenutil umývat ešus: Svíťa

Nezapomeneme. Já asi velice dlouho, protože mi nohu zdobí jizva přátelství po střetu s nalomeným opěradlem.

Nick Cave – A uzřela oslice anděla

Euchrid seděl se zavřenýma očima v mrazivé kobce své samoty. Uchvácen vírem nejrůznějších pocitů se dokonale a bez protestů oddal temnotě svého zvoleného úkrytu: bažiny.

Slyšel, jak utahující se korzet popínavých rostlin zraňuje mocný kmen cedru. Nastražil uši a slyšel sténání starých údů stromu, které podléhaly nemilosrdnému útočníkovi. Slyšel také tichou píseň tarantule, která se krčila v koutě a drnkala na orosené struny své sítě. Ani šustění listí v dutém pařezu neprošlo bez povšimnutí. Stejně tak kosti a zobáky mrtvých ptáků. Zuřivý pleskot chyceného křídla. Pukající vejce. Hořící hnízda. Snášející se chomáč chlupů. Vytržené pírko. Poryv větru. Kapání vody. Cvrkot.

Naslouchal zvukům svého spoutaného těla, praskání páteře a žeber, napínání těžce zkoušené nervové pleteně, sykotu vnitřností a sténání své kůže a kostí uvržených do okovů a nabodených na truchlivý špendlík bytí.

Zanícená deprese, špína žijící vlastními životy, puch tlejících hadrů, nekontrolovatelně hnisající rána, tělo knížky rozříznuté od linky úst až po břicho, obrácené kůží dovnitř a masem ven. Stigmata vyvěrající z údolí. The first born is dead a přichází čas po smrti. Druhorozené dvojče knihy knih. Místo naděje vygradované šílenství, místo víry fanatismus.

Říkají, že geniální. Mimořádná. Pravda je, že vegetuje mimo všechny známé řády. Nečtěte to, pokud se necítíte být umístěni tamtéž. Nebo pokud vám není opravdu zle. Knížka totiž funguje jako dokonalá náhrada za společensky nevhodné a společností neakceptovatelné vyzvracení se z podoby.

Read More →

A tohle je přesně ono…i když teda tak trochu jinak…

Řekl bych, že každý otazník je určitým východiskem, protože nás nutí přemýšlet. A přemýšlení je cesta. To je přesně to, co se z uměleckého hlediska snažím publiku nabízet: divák přijde do divadla, posadí se na své místo, světla zhasnou. V tom okamžiku ho uchopím za ruku a vezmu ho na cestu. Kus jdeme spolu, pak ho zanechám samotného – tím mu naprosto svobodně umožňuji navázat na představení jeho vlastními představami, pocity, myšlenkami a vzpomínkami. Není zas tak důležité, aby divák přesně pochopil, co jsem svým představením měl na mysli; (…)

Podstatné je, aby přijal mé otázky a začal na ně hledat sám v sobě odpovědi, aby se ho mé představení dotklo. To je způsob, jakým se snažím komunikovat s publikem. (…)

Rami Be’er, umělecký ředitel a choreograf The Kibbutz Contemporary Dance Company

Celý rozhovor k přečtení je k přečtení tady.

V minulém díle jste si přečetli o mých prvních vzrušujících zkušenostech s přijímacími zkouškami a nyní, po příměřeně dlouhé oddechové pauze, pokročíme k rozhodujícímu pondělí devátého června.

Na řadu u ústního kola jsem měla přijít jako třetí a to sice před komisi, ve které nezasedal ani Moravec, ani Osvaldová, což mi věru bylo trošičku líto. Nastalo stísněné, nepříjemné, nervózní a nekonečné čekání. V mé blízkosti se vyskytující potenciální spolužáci působili celkem správně. 🙂 Slečna přede mnou mi příšerně připomínala přezíravou Evču z áčka, takže mě mile překvapilo, že se vůbec přezíravě nejevila. Bohužel si prý vytáhla otázku, která se zaobírala politickým systémem České republiky, tedy asi jedinou otázku, kterou bych já uvítala. Narozdíl od ní.

A bylo to tady. Vpustili mě dovnitř a posadili ke kulatému stolu, načež mě vyzvali, abych zase vstala a vylosovala si téma, o němž budu posléze diskutovat. Česká kultura na počátku 21. století. Jujujuj. Paní předsedkyně mi důvěrně a s vlídným úsměvem vysvětlila, že to je pro někoho, jako jsem já, jistě vynikající otázka. A pro připomenutí mi zamávala mým vlastním životopisem před očima. Z toho názorného gesta jsem pochopila, že naráží na hodiny zpěvu, klavíru a kreslení, které jsem celkem bez ostychu zařadila mezi zkulturňující vlivy, jež mě přivedly k zájmu o novinařinu.

Read More →