rybicka-nahled

Minule jsme se probírali uměleckými poklady schovanými před návštěvníkem mezi čtyřmi zdmi, které se sice neotvírají jen jednou do roka o Velikonocích, ale skoro :D , tak teď je čas ještě se taky podívat, co Bergen vystavuje ve 24/7 galerii pod širým promočeným nebem. Moje nejlepší úlovky z návštěv ve městě.

Read More →

karneval-nahled

Do Bergenu to bylo přes dva velké mosty. Zpátky to bylo obvykle dál – ke dvěma mostům se přidala zácpa. V hlavním městě norského deště jsme byli za celý náš pobyt čtyřikrát, navíc jsme staré bergenské nábřeží i archivní sudy na ryby v muzeu hanzy vychovaně obdivovali už před sedmi lety při naší první výpravě do Skandinávie, ale stejně mám pocit, že jsem si ho vůbec neužila. Je tak krásné, skvělé a stylové – a plné značkových pláštěnek.

Jedna z našich prvních cest do Bergenu byla za uměním. (Ta úplně první vedla do obchodu s gumáky.) Velice jsem si přála navštívit Bergen Kunsthall, zdejší centrum moderního umění. Chtěla jsem tam za každou cenu, bez ohledu na to, co zrovna vystavují, protože jsem si představovala, že to určitě bude něco skvělého, takže jsme vyrazili, aniž bychom předem třeba na webu studovali, co na nás uvnitř čeká. Podle mojí zkušenosti je totiž moment překvapení důležitou součástí interakce diváka s vystavenými díly a skvěle umocňuje celkový zážitek.

Read More →

signal

Mami, mně se to nelíbí! Tak se koukej jinam … A pak zjistíme, že je to jenom nějaká reklama na Samsung, ha ha ha … Čekám na signál … Pozor na to sklo! … Na tomhle festivalu mají zálibu v temných zvucích … Asi se přikloním ke KDU, četla jsem si ty Piráty, ale jsou takoví … takoví … Hele, bubák! … Lidi si ve frontě udělali vlastní instakoutek … S dovolenííím! My tam máme grupu… Jo, to je asi ten, co předběhl jako první, že? … Až spolu budete bydlet, bude to úplně něco jinýho … Tvoje chování překračuje všechny meze … Jestli chceš, abychom se k tobě chovali jako k dítěti, nemám s tím žádný problém, dáme ti dudlík a zavinovačku … Hele, to opravdu asi byla jen reklama na Samsung … No a Káťa je ve francouzštině v podstatě nejlepší na škole, vzala jsem ji ke známé do Francie … Říká, že učitelka by jim měla říkat, jak to vyslovovat, ale neříká, protože to sama neví … Já nechci hned někoho vyhazovat, ale … Vždyť to vypadá, jako by někdo rozbil vánoční světýlka a rozvěsil je po stromě … Vychází mnohem míň lidí, než kolik jich vchází, očividně je uvnitř melou na maso, máte padesátiprocentní šanci … Nedotýkejte se instalace, prosím … Octopus Garden … Asi byl rád, že mu to funguje, tak se s tím spokojil a dál už smysl neřešil … Já chci vidět, co tam je … Nepochopím, proč se ty lidi chovaj jako kreténi, když stejně vidí hovno … Už mi dej pokoj, už s tebou nebudu vůbec mluvit, protože ty jsi … Ty zdivočelé signatury se ke zdi knihovny docela hodí … Dáme si to ještě potřetí? … Proč šel Tříska na most meditovat zrovna přes den, kdy je tu vždycky narváno, a ne třeba brzo ráno? … Jeden perníček s polevou a jeden čistý, takový Golem … Mně se líbí ten slon s dýchacím přístrojem … Počkej, teď je to rozsvícené, ale pak to zhasne … Hele, koukej, posral mu to holub, pták se vyjádřil … Hm, tak asi to nezhasne, jdem … Potřebuju na tohle 3D brejle, abych to pochopil? … Dobrý večer, děkuji … Prostor prosím opouštějte východem vlevo … Jsem z toho demotivovaná … Bééééééééé… Ale no tak, koukni támhle, to je pěkný … Loni to bylo lepší … To jsou prostě takové kuličky … Já bych teda řek’ balónky … Rodiče na tréninku, co byli, na tom byli taky, ve čtvrtek, a říkali, že to vůbec nemá cenu tam chodit a že jestli tam fakt chceme jít, tak jedině … Don’t worry, this is my neighborhood … Tohle fakt není dobré pro epileptiky … Tady odsud to vypadá mnohem líp, protože ta světla na tebe nesvítí a vidíš jen, jak svítí na ty lidi … Škoda, že tu nemám zrcadlovku, bylo by to ostřejší – tak a můžeme jít …

Protože jsem se naposled cítila nesvá, že jsem skončila tak úsečně, vytahuji nyní druhou hlubokou várnici visící kultury.

ClipboardNejprve k chlápkovi, který si říká Duncan Higgins. Jeho šestnácti sty miniaturami polepili zdi v Českém centru. Reflektují minulost i současnost (a nejspíš taky budoucnost, nevyhynou-li syrově inspirativní domorodci, poněvadž Duncan prý chystá další stovky minimaleb) Soloveckých ostrovů v Bílém moři, které inspirovaly Solženicyna k dílu Souostroví Gulag. Proč asi.

Před prvním gulagem byli na tomhle svatém souostroví mniši, pak klášter, pevnost a vězení. A pak taky ta příroda.

Všechny malby jsou svázané omrzlými ostrovními náměty a rozměrem deset krát sedm a půl centrimetrů do jedné poněkud mrazivé koláže se zimničním názvem “unloud”. Některé z nich navíc, seřazené vedle sebe, vypadaly dokonce jako zanimovaný film, který se horečně rozběhl podél zdi. Akorát někdy to byl takový ten intelektuální film, na kterém nebylo nic vidět, protože sestával ze série různě flekatých sněžně bílých.

Nějaká hladová návštěvnice se snažila “zprovoznit” doplňkovou videoprojekci. I mě chtěla zatáhnout do hrátek s čudlíky. “Víte, tohle všechno na zdech je na mě hrozně malý, takže bych docela ocenila, kdyby to video fungovalo, že bych aspoň něco pořádného viděla.” Nemyslím, že ještě někdy uslyším na výstavě miniatur originálnější proslov.

Read More →

Mé uplynulé dny poznamenala mimořádně intenzivní mezidruhová interakce.

Hlavními činiteli byli muž, děsně vtipný Dejv (levák a fíkovník) a já. Zbytek obstaral nadšený komparz ze Sokolovska. Tato oblast v zemi nikoho zcela bezuzdně vztyčuje nečekané obzory, které kartografové do mapy dosud nezanesli. Ze všech tamních koutů se ozývá tlumený, leč přesto křik dorůstajících dravých šelem. Je to zdivočelý kraj, který bují na tlejících kostech svých uhelných, romských a chemických baronů a vysaje každého, kdo neběží dost rychle.

Jak se ale mohlo přihodit, že jsme se po celý víkend motali v chuchvalcích tohoto zádumčivého kouzla, jímž Sokolov vystýlá svůj katastr? Zpětně mě napadá, že jsme byli měkcí a měli jsme ztvrdnout.

sok

Slíbila jsem muži, že nevyužiji jeho naivity a coby východoevropský uprchlík neuteču za hranice. Co musel slíbit Dejv, nevím a nejsem si jistá, zda vědět chci. V tomto delikátním ohledu velice ctím drsná chlapecká tajemství. Muž usoudil, že jsme oba způsobilí činit řádnou ostudu, a tak nás přibral k výstupu na rodnou hroudu v Podkrušnohoří, která v ten čas krmila a opíjela filmové labužníky z celého světa na každoročně konaném filmovém festivalu.

Následuje stručná bitevní rekonstrukce. Read More →

Zažila jsem cosi neobyčejně intenzivního, experimentálního, hmatatelně bolestivého, naturalistického až pornografického. A nebyla to vojenská přehlídka. A kupodivu to nebyla ani demonstrace Dělnické strany, odkud jsme prchali v holými obavami tlumených záchvatech smíchu. Kulturnímu zážitku z úterního a středečního večera by snad mohla (svým avantgardním nábojem) konkurovat jedině korpulentní prezentace Fat Studies na Udiversu II z minulého týdne či včerejší setkání organizovaných intelektuálů nad fialovým plyšákem, kterému jsem nedisciplinovaně přihlížela.

Jde o divadelní festival Nultý bod. Zaujal mě natolik, že jsem o něm sesmolila krotkou zprávu do fakultní Fleše, v níž jsem použila výrazy jako netradiční prostředí, alternativa nebo snová imaginace. Bohužel měla zpráva tu smůlu, že editorem kultury byl tentokrát spolužák, který si pěstuje profesní averzi vůči alternativním umělcům (a to ani nezmiňuji, že v kauze okolo druhého článku zarputile brojil vůči mému člověku lapenému a údělu národnímu). Ve zkratce – festival představuje nekonvenční koláž plastické a fyzické a mimické divadelní produkce vyznávající principy spontánní hravosti a zesílené komunikace s divákem.

Dnes jsem ke klávesnici připustila velmi autoritativní odstavce. Mám ale takový – zesílený – pocit, že jejich něžní protivníci příjdou na řadu hned v příštím červotoči.

Kromě festivalu dnes vrcholí i výstava dětských obrázků v ústřední knihovně Nakresli svůj strach, což je další akce, která mě upoutala výrazněji než běžná lidská tvorba. Pravděpodobně ale už ani jednu nestihnete. Pech.

Výtvor nebo výtrus? Výroba? Výhrady? Vyloučeno.

V minulém díle jste si přečetli o mých prvních vzrušujících zkušenostech s přijímacími zkouškami a nyní, po příměřeně dlouhé oddechové pauze, pokročíme k rozhodujícímu pondělí devátého června.

Na řadu u ústního kola jsem měla přijít jako třetí a to sice před komisi, ve které nezasedal ani Moravec, ani Osvaldová, což mi věru bylo trošičku líto. Nastalo stísněné, nepříjemné, nervózní a nekonečné čekání. V mé blízkosti se vyskytující potenciální spolužáci působili celkem správně. :smile: Slečna přede mnou mi příšerně připomínala přezíravou Evču z áčka, takže mě mile překvapilo, že se vůbec přezíravě nejevila. Bohužel si prý vytáhla otázku, která se zaobírala politickým systémem České republiky, tedy asi jedinou otázku, kterou bych já uvítala. Narozdíl od ní.

A bylo to tady. Vpustili mě dovnitř a posadili ke kulatému stolu, načež mě vyzvali, abych zase vstala a vylosovala si téma, o němž budu posléze diskutovat. Česká kultura na počátku 21. století. Jujujuj. Paní předsedkyně mi důvěrně a s vlídným úsměvem vysvětlila, že to je pro někoho, jako jsem já, jistě vynikající otázka. A pro připomenutí mi zamávala mým vlastním životopisem před očima. Z toho názorného gesta jsem pochopila, že naráží na hodiny zpěvu, klavíru a kreslení, které jsem celkem bez ostychu zařadila mezi zkulturňující vlivy, jež mě přivedly k zájmu o novinařinu.

Read More →