Dneska máme výročí a k němu jsme si neplánovaně pořídili třetího člena domácnosti. Bohužel to není robotický vysavač, ale kytice, kterou mi eMkoň na dnešek objednal a která je tak obludná, že ji dost dobře nejde nepočítat. Když ji nesl od auta, šla jsem po ulici kus před nimi a dělala, že k nim nepatřím, a on byl fér a uznal, že mi to ani nemá za zlé. Nejsem ale svině, takže jsem na ně počkala, když se zasekli u schránek, protože se schovávali, než sousedky konečně nastoupily do výtahu a cesta byla volná. Pak jsem teprve za námi třemi s ulehčením zabouchla dveře od bytu, protože o hrůzách, která se v rodinách za zavřenými dveřmi odehrávají, nikdo z okolí obvykle nemá ani tušení (“Vypadali jako takový milý pár!” “Vždycky mi podržel dveře!” “Nikdy jsem si nevšimla, že by měla tři hlavy!”) – a přesně tolik toho podle našeho mínění mělo okolí vědět taky o tomto našem přírůstku.

Jako takhle – přála jsem si něco zajímavějšího než svazek přemrzlých tulipánů, to přiznávám, a ani se na svého muže za výsledek nezlobím. On se toho teda nebál a objednal kytici z takové té alternativní ekologické farmy, kde učí květiny lásce už od semínka, pro jistotu rovnou tu skoro největší (protože nechtěl riskovat, že by ta menší byla taková nějaká… suchá – sic!), a do objednávky specifikoval, že by si přál, aby kytice působila zhruba tak jako rozkvetlá louka. A abychom v této složité době měli ke kytce i výlet, rozhodl, že si pro ni za Prahu dojedeme sami. Den před vyzvednutím mu paní volala kvůli předání, a když už jsme ji měli na drátě, donutila jsem ho, aby se ujistil, že v kytici nebudou žádné jehličnany (protože vypadaly superhnusně na ilustrační fotce na webu). “Jenom jednu takovou větévku tisu” paní odkýval a hovor ukončil, což samozřejmě ale neměl dělat, protože za prvé tis JE jehličnan, za druhé bych chtěla vidět tu rozkvetlou louku, na které nějaký roste, a za třetí jsem mu okamžitě vygooglila článek s titulkem “Strom smrti, který vydrží věky” a tím jsem definitivně získala převahu. Paní teda dostala SMS, že obdržel zpětnou vazbu od obdarované a že má tis z kytice vyjmout. Bylo mi jasné, že v kytici možná budu mít plivanec, hlavně jsem ale byla ráda, že tam nebude ten tis.

A opravdu tam nebyl. Jinak tam ale bylo snad úplně všechno, včetně čehosi, co bychom – z nedostatku lepších pojmenování – popsali jako větve fíkusu. Bohužel “fíkusu” tam bylo opravdu hodně, protože všechno ostatní kolem bylo suché a průběžně opadávalo, už když eMkoň kyblík s tím monstrem nesl k autu, takže “fíkus” podle mě plnil funkci držáka neboli kostry, která – stejně jako kapitán na lodi – zůstává jako poslední. A ne, pokud by teď někdo chtěl něco namítnout, nemyslím si, že by to vypadalo líp, kdyby “fíkus” v jeho úsilí podpořila větévka toho nesmrtelného tisu. À propos kyblík. Když eMkoň kytici narval do kufru, vyběhla za ním ještě prodavačka z potravin, kde jsme si kytku vyzvedávali, s tím, že za ten kyblík se musí platit záloha 50 Kč. Vzhledem k tomu, nakolik jsme si cenili kytice, jsme si k ní teda přikoupili ještě ten asi nejdražší kyblík na světě a vyrazili domů.

Snažila jsem se na tento zážitek aplikovat metodu, kterou nás nedávno učila P. A sice přistupovat k nevhodným koupím s vítězným uspokojením, že teď už víme, jaké to je, a tak si můžeme říct, že tohle už nikdy v životě nekoupíme! Cítila jsem se trochu lépe, ale ještě víc nám pomohlo nadávání na společného nepřítele, které nás s eMkoněm tak hezky naladilo na stejnou notu, že se to k tomu výročí celkem i hodilo.

Akorát vzadu s námi pořád jela ta kytka.

Takže ačkoli jsem zhodnotila, že líp bych to nakombinovala, i kdybych ty ingredience na louce natrhala slepá a potmě (a tento výrok pořád dává větší smysl než ta kytka), teď jsme tady takhle ve třech. Teda spíš ve dvou, protože eMkoň mi ji postavil do pokoje, čímž mimochodem zaplnil tak asi třetinu ještě volného prostoru, a šel vedle do kuchyně. Musím přiznat, že to s ní nebyla láska na první pohled a ani když jsem se podívala podruhé (hlavně asi proto, že tam pořád byla), na druhou stranu je fakt, že když se na ni člověk kouká dostatečně dlouho, začíná si pomalu zvykat a nemyslí už tolik na Den trifidů. Naopak eMkoň je vedle, a tak si ještě nezvykl, pořád přemýšlí, co všechno by z ní musel vytáhnout, aby z kytky udělal hezkou, a je trochu smutný, že ji nemá rád takovou, jaká je. Mě naštěstí jo. 😉 Možná je to i tím, že já teď vedle ní vyloženě vynikám.

Přesně jako ta hezčí kamarádka vedle té… hůř nakombinované.

PS: Babiš nás samozřejmě sere taky.