A prasoň měl přece jen v něčem pravdu.

Btw komunisti mají zatím nejagresivnější kampaň ever. Do kontaktní kampaně před Albert přitáhlo pár podivných existencí a jedna měla s sebou jako vábničku výstavní šeltii. Naštěstí si moh’ každý pozornější kolemjdoucí všimnout, jak se ten pes znepokojeně rozhlíží kolem a snaží se přijít na to, jak se sem sakra dostal.

Odnaučila jsem se tančit v páru. To už líp držím formaci. Výhodou ale je, že někomu můžete vnutit svůj hnusný koktejl a on vám za to dá svůj.

Od hlavní výhry jsme byli jenom 27 losů.

Loňský parapet. Proděravělý nárt. Při Nothing else matters. A DJ, který si myslí, že život končí finálním skokem, a přitom teprv potom začly tancovat ty nóbl babky. #timeofmylife

Byly to skoro tři hrozné měsíce expandující paralýzy bez vlastního stroje. Když vykrátím “mírně” nepříjemné souvislosti, po asi dvou měsících slizký prodejce konečně zavrněl, že to asi posral, že v tom má bordel jak v magickém black boxu a že není schopný včas znova přilepit roh, který sám! urazil během první reklamace, a pak bolestně úpěje vytlačil místo opraveného čtyřrohého notebooku původní vklad. Další pekelný měsíc ale probíhalo prohrabávání tragických nabídek a hledání solidního náhradníka pod mnohovrstevnatým nánosem laciných černých plastů, ošklivých, nebo spíš neexistujících designů, inteláckých grafických karet a displejů vyrobených z mnoha obřích palců. Už při vybírání předchůdce před dvěma roky to byla strašná bída, ale pak z té temnoty vystoupil jak anděl v oparu můj bílý zázrak, jediným zášlehem nás spojila osudová emocionální pouta a bylo vybráno. Teď se ale výrobci asi komplet rozhodli, že lidi už chtějí žrát jenom ohryzaný jabka nebo co, a místo normálních strojů se vrhli na výrobu infantilních tabletů. Smiřovala jsem se několikrát s tím, že tuhletu ochromující bezprizornost ukončím a budu další dva roky koukat na hnusný notebook, ale jinak to bude třeba fungovat, ale furt jsem se s tím nesmířila dost. My lidé, kteří potřebujeme své stroje bezpodmínečně milovat a teprve pak jim odpouštět nedokonalosti, které vyhřeznou na povrch dennodenním soužitím, s tímhle máme obecně dost problém. Ve válce strojů se ale přesto zuby nehty velmi dlouho držel nevkusný Dell hřešící na svůj extra servis. V jednu chvíli se dokonce vrátil do hry můj původní přístroj, který se v logické slevě znova zjevil k prodeji v sekci jetého zboží, jenže protože to byl fakt zázrak, nějaký hnusný stalker mě u něj předběhl. Doufám, že mu ten fejkově přilepený roh brzo upadne.

Až při druhé návštěvě stejného šourůmu tam na mě čekal s rozevřeným displejem on. Posledněposlední kus s dokonalými parametry, takový větší sešit s rozlišením, jaké trumfne i výhled skrz umyté okno. Se slevou, která s podporou sponzora udělala koupěschopnou i z chudobné pracující studentky. A s buržoazním dotykovým ovládáním. :mrgreen:

Nejdřív ale bylo samozřejmě nutné prostředí deratizovat a zbavit se všech rokokových zvráceností diblíkovitého Windowsu 8, co jsou otravnější než ucpaný odpad.

Po zelené a bílé etapě se tak nyní nad mým qwertz životem rozsvítila éra večerní, ledově námořnické modře. 😎

“Maupassant byl považován za blázna už několik let před tím, než se opravdu zbláznil.” II Na filozofické mám nejradši výhled ze čtvrtého patra. Na pozadí jako by dycky hrál osudový Smetana. Ubohé přízemní obory! II Je tak osvobozující slyšet, jak někdo mezi všemi těmi knihami, co vám rozežírají prsty, a vznešenými lidmi, co vám rozežírají úsudek, naprosto bezelstně přizná, že nečetl Krakatit. “Tam šlo o nějakou tu výrobu traktůrků, ne?” II Všeobecně neuznávám autory, kteří si musí svoji nadřazenost dokazovat latinou. II Proč je Marhoul pořád tak nasranej? A proč jsou takhle pořád nasraný všichni kolem? Fakt byli takhle nasraný i Egypťani? Taky žrali rukolu? Ne, vážně, 90 procent trávy, kterou bych utrhla na libovolné louce, by chutnala líp. II Soustavné obrušování hran plodí volné radikály. Jsem nevyzpytatelná kulička diamantová. II Ve čtvrtek a v pátek jezdím někdy v nočním ránu s Putinem. A vypadá překvapivě stejně zničeně jako celý zbytek autobusu. Což ovšem neznamená, že nemá v kabele schovanou nějakou tu antickou vázu. II Před pár týdny mi přišel dopis s Fifinkou na známce – od právníka. A byl to jenom první záchvěv surreálna, které mě posléze porazilo. II Rozhodně bych preferovala, aby o mně psali bezpatkovým fontem. II A kdo si dá titul i na hrob? Inženýr. III

Po skálopevnějších než skálopevných věcech se přehnala potopa. A i když zůstaly pod tím vším zběsile tekoucím vrostlé na svých místech, rozežírá je teď seshora bahno mazlavější, než jaké si Filip Horký umí představit ve svých nejblátivějších snech.

Celé to způsobila otrávená, protože špatně oškrábaná brambora. Hodila – škrobeně – placáka do průzračné hladiny a vypustila krvežíznivé vlny. Prý protože odmítla dělat bramborové tiskátko.

Nemohla jsem tam ovšem v osudové póze stát moc dlouho, poněvadž doktorka mě navedla, abych se radši sjela dřív, než ze mě vyprchá anestezie, a podle toho, že i skrze tři injekce to už teď bolelo tak, že se mi truchlící pozůstalé zuby draly ven z pusy dobrovolně a chtěly z toho mostu skákat, jsem usoudila, že mi nezbývá moc času. Takže jsem se rozhodla nečekat na soukromí domova, nýbrž zakoupit drogu rovnou na místě od dealera a rovnou na ulici si ji taky šlehnout a hned mi na chvíli bylo líp, protože jsem si připadala úplně jak feťáckej rebel z filmu o krutým životním odcizení, co si vezme svoji dávku přímo na hlavní třídě uprostřed prchajícího davu rozmazaných prázdných hlav, které ho při tom budou lhostejně obtékat. :mrgreen: Read More →

Vklopýtala jsem na most a přelomila se o zábradlí. Přívaly slz se mi vsakovaly do šály, kterou jsem si před pár sekundami nepříčetně obhodila kolem hlavy. Dole se traktory a bagry rýpaly ve zbytcích promočené země. Po chodníku za mnou proudili lidé – pokaždé, když mi některá z dvojic přišlápla koutek oka, zasunula jsem se do kabátu ještě hlouběji. Páteční turisti mohli jako bonus spatřit žalem šílenou pražskou Viktorku. Nejraději bych vtáhla hlavu do krku a pak se postupně zhroutila do sebe, až by po mně na zemi zůstaly jenom boty. Strašně to bolelo a nechtělo přestat. Bylo mi, jako kdyby mi ho někdo násilím vyrval z… náručí. A místo něj jsem nahmatala jenom obrovské prázdné nic. Uvnitř jsem krvácela. Přísahala bych, že jsem v puse cítila železitě nasládlou pachuť krve vytékající z rány kdesi hluboko ve mně. Vítr skučel spolu se mnou a a jemně mi chladil sálající tvář. Nejhorší ale bylo, že v nitru jsem věděla, že tohle už se nikdy nespraví…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vytrhli mi zub. 😕

Včera v práci mi batoh odskočil na klávesnici a zmáčkl tlačítka, co dohromady převrací obrazovku vzhůru nohama. Ani jsem netušila, že nosím na zádech mistrného komentátora. I když má pusu na zip.