Sice jsme se do toho zrovna nehrnuli, ale nakonec jsme se i my přiklonili k názoru, že jsme občané a dodržujeme zákony, a tak jsme se rozhodli udělat si pěkný společný večer a přičíst se teda ke zbytku lidí, bytů a domů. Naneštěstí jsme to nechali na poslední chvíli a ještě navíc na závěr toho dne, co jsem dostala první dávku vakcíny. Takže mi už ve výchozím bodu pěkného společného večera dost hořela hlava a špatně jsem snášela, že se eMkoň povzbuzuje zpěvem různých bojových písní. Ne že by zpíval špatně – jestli s něčím někdy mívám problém, je to spíš jeho výběr repertoáru a pak taky to, že hodně lpí na interakci s publikem. Proto ho publikum tak dlouho nutilo sahat mu dlaní na čelo, aby mu předalo informaci o tom, jak se takzvaně dostává do varu, až začal být interpret trochu dopálený. 😀

Následovaly výhrůžky, ale s tím jsem si docela dobře poradila. Vypadalo to nějak takhle:

M: “Tak jo, vyplníme to, ale pak si půjdu zpívat do kuchyně.”
Já: “To ale nejde, že si splníš jen zákonné minimum a pak na společný program kašleš.”
M: “Takhle to nemůžeš stavět…”
Já: “Můžu to takhle stavět. Už to mám takhle postavený. Dokonce to má už i zvonek.”

No nicméně – asi nikoho nepřekvapí, že v této atmosféře jsme se posléze nejdéle zasekli u otázky na vztahy ve sčítaném bytě. Čím je osoba X pro osobu Y? Facebook blahé paměti kdysi umožňoval “mít to složité”, tady ale byly k dispozici jen velmi exaktní a strohé odpovědi a přitom úplně chyběla nejlogičtější varianta, totiž že “vším”. 😉 Očekávala jsem, že následovat budou otázky na četnost styku a oblíbené polohy, ale to už asi mají z jiné databáze nebo nevím, protože se neptali.

Nakonec jsme ale teda přiznali všechno – vodu, plyn, kuchyň i intimní vztah v bytě. Jenom nepovinnou víru jsme přeskočili, protože se nám moc nechtělo věřit, že všechny ty uvedené osobní údaje budou opravdu v bezpečí. Na druhou stranu, jak eMkoň fatalista ještě ožehlý nedávnými politickými událostmi podotkl, stejně jsme asi neuvedli nic, co by o nás případní tajní agenti i bez toho nedokázali zjistit. 👍 Zvlášť pokud by třeba četli tenhle blog. 😀 Navíc, jak jsem zmínila výše, toho dne mi zrovna nastřelili první polovinu Gatesovic čipu, takže všechny obavy o naše soukromí už byly stejně minimálně napůl zbytečné.

PS: Po rozvodu chci samozřejmě k Melindě. 😉 #girlpower

No ale ještě v té době jsem v sobě měla takovou stmelovací rodinnou potřebu, (…). Příklad: některý knihy, který jsem si chtěla sama přečíst, ale neměla jsem na to čas, jsem koupila Jemu, takže je sice nebudu číst já, ale zůstane to v rodině. Dohromady utvoříme puzzle, který si sami zvolíme. Když to budu potřebovat, tak On mi to převypráví. Prostě vytvoříme takový celek, který ví a umí vše, co k životu potřebuje. (Jo, jsem magor.)

A pak Adéla Elbel ve své knížce Doba temna pokračuje v sebemrskačské tirádě kvůli tomu, jak bláhové měla o partnerském vztahu představy.

Ale já vím, že to existuje. Ne že bych mu přímo kupovala knížky ke čtení za úkol (veškeré bookcluby jsou u nás doma dobrovolné 😉), ale skrz svoji úchylku na knihovny a knihkupectví a e-shopy s knihami a knižní trhy se v této oblasti cítím být tak trochu agenda-settrem. Vím, že ho zajímá, co čtu a jestli by to nezajímalo i jeho, takže si o tom ustavičně povídáme, dohadujeme se, vzájemně si doporučujeme, půjčujeme a přeposíláme a společnými silami sosáme a přežvykujeme informace (nejen z knih) jako ta housenka, která ožírá list proužek po proužku (a která toho taky musí sežrat strašně moc, než z ní může být motýl), a já se pak můžu spolehnout, že na všechny názorové bitvy, do kterých spolu tam venku jdeme, mám po boku parťáka, který udrží naše pozice i během té chvilky, kdy budu muset jít čůrat. A to třeba i za tu cenu, že až se z toho záchoda vrátím, už se s námi možná nikdo nebude chtít bavit. 😀

Všechno nejlepší k narozeninám, smrádě. (Užívejte diakritiku!) O moc víc než tohle vyznání v podobě uznání nedostaneš, protože výzvy k předložení požadavků na dary jsi ignoroval tak dlouho, že kdybych byla exekutor, už bych tohle psala na tvém počítači.

Česko se rozpadlo na okresy, a tak se držíme uvnitř Prahy.

M: “Tenhle Trojský most je vážně tak pěkný, fakt se mi líbí.”

Já: “Hm, já mám radši jiný. Víš který?”

M: “Most v Göteborgu?”

Já: “Jo. A víš proč?”

M: “Protože je v Göteborgu.”

Já: “Jo.”

Dneska máme výročí a k němu jsme si neplánovaně pořídili třetího člena domácnosti. Bohužel to není robotický vysavač, ale kytice, kterou mi eMkoň na dnešek objednal a která je tak obludná, že ji dost dobře nejde nepočítat. Když ji nesl od auta, šla jsem po ulici kus před nimi a dělala, že k nim nepatřím, a on byl fér a uznal, že mi to ani nemá za zlé. Nejsem ale svině, takže jsem na ně počkala, když se zasekli u schránek, protože se schovávali, než sousedky konečně nastoupily do výtahu a cesta byla volná. Pak jsem teprve za námi třemi s ulehčením zabouchla dveře od bytu, protože o hrůzách, která se v rodinách za zavřenými dveřmi odehrávají, nikdo z okolí obvykle nemá ani tušení (“Vypadali jako takový milý pár!” “Vždycky mi podržel dveře!” “Nikdy jsem si nevšimla, že by měla tři hlavy!”) – a přesně tolik toho podle našeho mínění mělo okolí vědět taky o tomto našem přírůstku.

Read More →

Nejdřív jsem trénovala převal přes pravé rameno.

Potom jsem trénovala převal přes levé rameno.

A teď přichází další level – převal (lhostejno přes které rameno) s rouškou a pak se jít nadechnout k oknu.

To je nový contemporary dance vrchol/dno. Vrchol, nebo dno – záleží, jestli akcentujete spíš výšiny, do nichž s energií kamzíka šplhá křivka místní absurdnosti, nebo temné hloubky, do nichž jako balvan zatížený balvanem zahučel místní rozum.

Že tanec podle hygieniků není sport, je výborná WTF historka, to jsem si ověřila hned záhy (a dojemný příběh o tom, jak děti ve škole dostávají poznámku, když si sundají roušku, který byl proti tomu mému nasazen, očekávatelně totálně zplakal nad výdělkem 😉). Ale to je asi tak všechno, co se na tom dá najít pozitivního.

Začíná se s váhou na levé noze, pak jakmile ten týpek začne zpívat, natáhnout doprava pravou ruku s roztaženými prsty a zápěstím ohnutým nahoru, přičemž spolu s rukou jde i pravá noha, pak levá ruka udělá totéž co pravá, ale doleva, zatímco váha je uprostřed, pak obě ruce opíšou elegantní oblouk kolem hlavy a trupu a na diagonálu do předního levého rohu se celým hořejškem udělá svůdná (hehe) vlna, potom na šest, až na ŠEST! vrátit levou nohu k pravé, rychlá výměna a pak zase tou levou začínají dva pomalé výpichy dopředu s rozpaženýma rukama a s potřásáním hrudníku ze strany na stranu (to mi nikdy moc nejde), pak pokračují čtyři rychlé, při kterých je potřeba odizolovat spodní a horní polovinu těla a bez ohledu na nohy pohybovat celýma rukama včetně ramen nahoru a dolů, přičemž mezi paží a předloktím je pravý úhel (to mi naopak jde, protože to podle mě nemá moc vysoké nároky na to, jak moc sexy to musí být, spíš je to jen takový koketní pohyb, který říká: “Hele, tělem jdu dopředu, ale ramena se hýbou nahoru a dolů, to koukáš, co”, a M., se kterou se střídám, takže z naší dvojice vždycky tančí buď jedna, nebo druhá, poctivě kouká, protože máme trénovat taky oční kontakt s publikem, a směje se na mě, takže koketní pohyb evidentně funguje :D), a pak je otočka doleva a zase zpátky a na konci té otočky doleva, když pravá noha udělá přísun k levé a ťukne, se dvakrát tleskne a na konci otočky doprava, když ťuká levá u pravé, se luskne a právě v tom místě, kde se tleská, mě pokaždé zalije strašně intenzivní pocit štěstí.

I když za chvilku nás během refrénu čekají piruety.

Nebo možná právě proto.

Read More →

Je neděle ráno, ležím v posteli a prohlížím si svoje ruce (kdy taky jindy, že jo). “Už bych si vážně měla ostříhat ty nehty,” říkám si kriticky. Pak ruce natáhnu nad hlavu a do čela postele začnu těmi příliš dlouhými nehty cosi bezmyšlenkovitě vyťukávat. Nejdřív to nevnímám, ale potom mi ten zvuk začne do vědomí pomalu pronikat. Zjišťuju, že jde o jakýsi supersložitý, až hypnoticky působící rytmus, při kterém se na přeskáčku, ale ve zcela konkrétním pořadí neustále dokola střídá všech deset prstů. Jakmile zjistím, co to dělám, začne být samozřejmě strašně složité rytmus i střídání prstů dodržet. Ještě chvíli to jde, pak se občas zadrhnu u prsteníčku na pravé ruce (jasně, levákova levá to je naopak držák), ale nevzdávám to, soustředím se tak pekelně, až do prstů dostávám křeč, rytmus se sice ještě kodrcá dopředu, ale už to nebezpečně vrže a pak to v jednu chvíli naposledy škytne a rozhostí se vyčerpané ticho.

“Slyšel jsi to?” ptám se eMkoně, který leží vedle, když si po tom výkonu trochu odpočinu.

“Jo, poslouchal jsem to celou dobu,” odpovídá taky dost vyčerpaně.

“To je hustý, viď, ani nevím, jak se to stalo. Přitom na začátku bylo jen to, že mě napadlo, že bych si měla ostříhat nehty.”

“Jo a přesně takhle tvoje povaha funguje.” 🤦‍♀️😄

“Mám strašně hořko v puse, brní mě jazyk, svírají se mi čelisti, fakt mě to bolí, doufám, že nebudu zvracet.” Kolegyně na druhém lehátku je nervózní, pořád si sedá a usrkává z flašky Coca-Coly, aby tu pachuť v puse přebila, pak si zase lehá a taky se sestry pořád ptá, jak dlouho to ještě bude kapat.

“A co vy, vám je taky blbě?”

Já sestru sotva vnímám, protože jsem zrovna zaneprázdněná tím slonem, co mi skáče po hrudi, takže jí to shrnu do jednoho slova: “Přiměřeně.” Kdybych tušila, že za dva dny budu mít navíc ještě pocit, že se měním ve velblouda a že mi z páteře začínají pučet hrby (asi novinka mezi vedlejšími účinky pro sezonu jaro/léto 2020), asi bych využila příležitosti probrat to důkladněji.

Jak by řekl Křemílek. Jojo, bylo toho už moc. I když jsem si dala ban na Schillerovou.

Nakonec mi nejvíc pomohl trénink – první po znovuotevření sálů – protože mě po něm sice bolelo celé tělo, ale aspoň to byla bolest, která dávala smysl, a to byla velká úleva.

Měla jsem narozeniny. Jsem dospělá. To už teda docela dost let, ale stejně jsem se tajně radovala jako malá, když jsem volala zubařce, jestli mám dorazit na objednaný termín, a ona mi řekla, že teď berou jen akutní případy. 🥳🥳🥳

“Stoupněte si sem do chládku, než to vyplníme, dostali jsme vynadáno, že máme moc teplé pacienty.” Takže stojím u toitoiky, která vrhá stín, a když dokončíme dotazník a slečna na mě ještě pro kontrolu namíří teploměr, zůstanu i navzdory šále a svetru ledově klidná. Ledově znamená 36,2 stupně. S propustkou projdu areálem nemocnice, kde na mě na každém kroku pokřikuje nějaká výstražná cedule, až do pavilonu šelem neurologie. Dnešní kontrola je superrychlá, mezi dveřmi dostanu papír, který v lékárně vytrejduju za novou várku injekcí, a ještě stihnu autobus zpátky domů, který jezdí třikrát do hodiny a ve kterém jsme i s řidičem tři, ale ne kvůli tomu.

Read More →

Když zavřeli FreshCornery na benzínkách, definitivně nás přešel humor. To jsme ale ještě netušili, že za pár dní se Praha promění v hotový Divoký Západ, kde se budou dobří lidé vystrašeně krčit v papírových maketách domů a tiše (protože fotka na Facebooku bude mluvit za ně) šít roušky, lítacím dvířkům od prázdných saloonů Hanka Starbuckse nezbude než zlověstně skřípat a vylidněné ulice si pro sebe uzurpují členové nové náhubkové bandy, kteří se jako jediní nebudou bát dojít si pro jedno a deset rohlíků do Alberta, kde zrovna naskladnili novou várku kradmých pohledů level Příběh služebnice, z které si berou úplně všichni, protože co kdyby i to došlo!, a kde se rozhlasem pořád dokola pouští smyčka s instrukcemi, aby mezi sebou ve frontě zákazníci udržovali dvoumetrové rozestupy, což nevyhnutelně vede k tomu, že se mezi sebou (ve vzdálenosti, která je rozhodně menší než žádané dva metry) začnou ti lidé hádat, protože do jednoho takového rozestupu se nacpe chlápek, který to volné místo nadšeně pochopil jako konec řady. 😀

Read More →

Měla jsem z toho hrůzu zhruba od té doby, co jsem věděla, že to bude. Pořád jsem to ale nějak nenápadně odsouvala z tras svých myšlenkových pochodů do příkopů kolem nich s tím, že k tomu má dojít až za půl roku, že to je za dlouho a že do té doby se určitě zlepším, zase toho víc vydržím, budu toho víc umět a víc mi to půjde. Jenže jediné, co během toho půl roku rostlo, byla moje nervozita, protože příkopy už byly plné, krátil se mi čas a ta zázračná proměna pořád nikde. A jak se to blížilo, mluvila jsem o tom tak, že se mě lidi starostlivě ptali, jestli je to povinné a musím se toho zúčastnit, když z toho mám takové obavy. A když jsem jim řekla, že tam vlastně chci, nedávalo jim to smysl. I když psychiatričce snad ano. (A přišlo jí to zajímavé, napsala si to do počítače, ptala jsem se.) 😀

No a pak jsem v té tělocvičně najednou prostě stála s ostatními a snažila se už šestý den po sobě o piqué, plié, relevé. A kromě oscilace v prostoru (od žebřin ke dveřím a zpátky a tak pořád dokola) jsem současně poskakovala taky od myšlenky na to, že se nesmím porovnávat s ostatními, že jsem měla rok a půl výpadek, že mám diagnózu a že na to musím myslet, k myšlence, že někdy může být nečekaně povzbudivé se s ostatními porovnat, protože oni jsou po pěti dnech překvapivě taky unavení (to né jenom já s diagnózou, aha) a taky jim někdy něco nejde (a zpátky a tak pořád dokola).

Nakonec jsem to dala celé a bez následků a byla jsem na sebe fakt hrdá.

A vydrželo mi to přesně do té chvíle, než naše učitelka oznámila termín dalšího soustředění.

Protože mám z toho hrůzu zhruba od té doby, co vím, že to bude. 😀