Je neděle ráno, ležím v posteli a prohlížím si svoje ruce (kdy taky jindy, že jo). “Už bych si vážně měla ostříhat ty nehty,” říkám si kriticky. Pak ruce natáhnu nad hlavu a do čela postele začnu těmi příliš dlouhými nehty cosi bezmyšlenkovitě vyťukávat. Nejdřív to nevnímám, ale potom mi ten zvuk začne do vědomí pomalu pronikat. Zjišťuju, že jde o jakýsi supersložitý, až hypnoticky působící rytmus, při kterém se na přeskáčku, ale ve zcela konkrétním pořadí neustále dokola střídá všech deset prstů. Jakmile zjistím, co to dělám, začne být samozřejmě strašně složité rytmus i střídání prstů dodržet. Ještě chvíli to jde, pak se občas zadrhnu u prsteníčku na pravé ruce (jasně, levákova levá to je naopak držák), ale nevzdávám to, soustředím se tak pekelně, až do prstů dostávám křeč, rytmus se sice ještě kodrcá dopředu, ale už to nebezpečně vrže a pak to v jednu chvíli naposledy škytne a rozhostí se vyčerpané ticho.

“Slyšel jsi to?” ptám se eMkoně, který leží vedle, když si po tom výkonu trochu odpočinu.

“Jo, poslouchal jsem to celou dobu,” odpovídá taky dost vyčerpaně.

“To je hustý, viď, ani nevím, jak se to stalo. Přitom na začátku bylo jen to, že mě napadlo, že bych si měla ostříhat nehty.”

“Jo a přesně takhle tvoje povaha funguje.” 🤦‍♀️😄

“Mám strašně hořko v puse, brní mě jazyk, svírají se mi čelisti, fakt mě to bolí, doufám, že nebudu zvracet.” Kolegyně na druhém lehátku je nervózní, pořád si sedá a usrkává z flašky Coca-Coly, aby tu pachuť v puse přebila, pak si zase lehá a taky se sestry pořád ptá, jak dlouho to ještě bude kapat.

“A co vy, vám je taky blbě?”

Já sestru sotva vnímám, protože jsem zrovna zaneprázdněná tím slonem, co mi skáče po hrudi, takže jí to shrnu do jednoho slova: “Přiměřeně.” Kdybych tušila, že za dva dny budu mít navíc ještě pocit, že se měním ve velblouda a že mi z páteře začínají pučet hrby (asi novinka mezi vedlejšími účinky pro sezonu jaro/léto 2020), asi bych využila příležitosti probrat to důkladněji.

Jak by řekl Křemílek. Jojo, bylo toho už moc. I když jsem si dala ban na Schillerovou.

Nakonec mi nejvíc pomohl trénink – první po znovuotevření sálů – protože mě po něm sice bolelo celé tělo, ale aspoň to byla bolest, která dávala smysl, a to byla velká úleva.

Měla jsem narozeniny. Jsem dospělá. To už teda docela dost let, ale stejně jsem se tajně radovala jako malá, když jsem volala zubařce, jestli mám dorazit na objednaný termín, a ona mi řekla, že teď berou jen akutní případy. 🥳🥳🥳

“Stoupněte si sem do chládku, než to vyplníme, dostali jsme vynadáno, že máme moc teplé pacienty.” Takže stojím u toitoiky, která vrhá stín, a když dokončíme dotazník a slečna na mě ještě pro kontrolu namíří teploměr, zůstanu i navzdory šále a svetru ledově klidná. Ledově znamená 36,2 stupně. S propustkou projdu areálem nemocnice, kde na mě na každém kroku pokřikuje nějaká výstražná cedule, až do pavilonu šelem neurologie. Dnešní kontrola je superrychlá, mezi dveřmi dostanu papír, který v lékárně vytrejduju za novou várku injekcí, a ještě stihnu autobus zpátky domů, který jezdí třikrát do hodiny a ve kterém jsme i s řidičem tři, ale ne kvůli tomu.

Read More →

Když zavřeli FreshCornery na benzínkách, definitivně nás přešel humor. To jsme ale ještě netušili, že za pár dní se Praha promění v hotový Divoký Západ, kde se budou dobří lidé vystrašeně krčit v papírových maketách domů a tiše (protože fotka na Facebooku bude mluvit za ně) šít roušky, lítacím dvířkům od prázdných saloonů Hanka Starbuckse nezbude než zlověstně skřípat a vylidněné ulice si pro sebe uzurpují členové nové náhubkové bandy, kteří se jako jediní nebudou bát dojít si pro jedno a deset rohlíků do Alberta, kde zrovna naskladnili novou várku kradmých pohledů level Příběh služebnice, z které si berou úplně všichni, protože co kdyby i to došlo!, a kde se rozhlasem pořád dokola pouští smyčka s instrukcemi, aby mezi sebou ve frontě zákazníci udržovali dvoumetrové rozestupy, což nevyhnutelně vede k tomu, že se mezi sebou (ve vzdálenosti, která je rozhodně menší než žádané dva metry) začnou ti lidé hádat, protože do jednoho takového rozestupu se nacpe chlápek, který to volné místo nadšeně pochopil jako konec řady. 😀

Read More →

Měla jsem z toho hrůzu zhruba od té doby, co jsem věděla, že to bude. Pořád jsem to ale nějak nenápadně odsouvala z tras svých myšlenkových pochodů do příkopů kolem nich s tím, že k tomu má dojít až za půl roku, že to je za dlouho a že do té doby se určitě zlepším, zase toho víc vydržím, budu toho víc umět a víc mi to půjde. Jenže jediné, co během toho půl roku rostlo, byla moje nervozita, protože příkopy už byly plné, krátil se mi čas a ta zázračná proměna pořád nikde. A jak se to blížilo, mluvila jsem o tom tak, že se mě lidi starostlivě ptali, jestli je to povinné a musím se toho zúčastnit, když z toho mám takové obavy. A když jsem jim řekla, že tam vlastně chci, nedávalo jim to smysl. I když psychiatričce snad ano. (A přišlo jí to zajímavé, napsala si to do počítače, ptala jsem se.) 😀

No a pak jsem v té tělocvičně najednou prostě stála s ostatními a snažila se už šestý den po sobě o piqué, plié, relevé. A kromě oscilace v prostoru (od žebřin ke dveřím a zpátky a tak pořád dokola) jsem současně poskakovala taky od myšlenky na to, že se nesmím porovnávat s ostatními, že jsem měla rok a půl výpadek, že mám diagnózu a že na to musím myslet, k myšlence, že někdy může být nečekaně povzbudivé se s ostatními porovnat, protože oni jsou po pěti dnech překvapivě taky unavení (to né jenom já s diagnózou, aha) a taky jim někdy něco nejde (a zpátky a tak pořád dokola).

Nakonec jsem to dala celé a bez následků a byla jsem na sebe fakt hrdá.

A vydrželo mi to přesně do té chvíle, než naše učitelka oznámila termín dalšího soustředění.

Protože mám z toho hrůzu zhruba od té doby, co vím, že to bude. 😀

A prasoň měl přece jen v něčem pravdu.

Btw komunisti mají zatím nejagresivnější kampaň ever. Do kontaktní kampaně před Albert přitáhlo pár podivných existencí a jedna měla s sebou jako vábničku výstavní šeltii. Naštěstí si moh’ každý pozornější kolemjdoucí všimnout, jak se ten pes znepokojeně rozhlíží kolem a snaží se přijít na to, jak se sem sakra dostal.

Odnaučila jsem se tančit v páru. To už líp držím formaci. Výhodou ale je, že někomu můžete vnutit svůj hnusný koktejl a on vám za to dá svůj.

Od hlavní výhry jsme byli jenom 27 losů.

Loňský parapet. Proděravělý nárt. Při Nothing else matters. A DJ, který si myslí, že život končí finálním skokem, a přitom teprv potom začly tancovat ty nóbl babky. #timeofmylife

Byly to skoro tři hrozné měsíce expandující paralýzy bez vlastního stroje. Když vykrátím “mírně” nepříjemné souvislosti, po asi dvou měsících slizký prodejce konečně zavrněl, že to asi posral, že v tom má bordel jak v magickém black boxu a že není schopný včas znova přilepit roh, který sám! urazil během první reklamace, a pak bolestně úpěje vytlačil místo opraveného čtyřrohého notebooku původní vklad. Další pekelný měsíc ale probíhalo prohrabávání tragických nabídek a hledání solidního náhradníka pod mnohovrstevnatým nánosem laciných černých plastů, ošklivých, nebo spíš neexistujících designů, inteláckých grafických karet a displejů vyrobených z mnoha obřích palců. Už při vybírání předchůdce před dvěma roky to byla strašná bída, ale pak z té temnoty vystoupil jak anděl v oparu můj bílý zázrak, jediným zášlehem nás spojila osudová emocionální pouta a bylo vybráno. Teď se ale výrobci asi komplet rozhodli, že lidi už chtějí žrát jenom ohryzaný jabka nebo co, a místo normálních strojů se vrhli na výrobu infantilních tabletů. Smiřovala jsem se několikrát s tím, že tuhletu ochromující bezprizornost ukončím a budu další dva roky koukat na hnusný notebook, ale jinak to bude třeba fungovat, ale furt jsem se s tím nesmířila dost. My lidé, kteří potřebujeme své stroje bezpodmínečně milovat a teprve pak jim odpouštět nedokonalosti, které vyhřeznou na povrch dennodenním soužitím, s tímhle máme obecně dost problém. Ve válce strojů se ale přesto zuby nehty velmi dlouho držel nevkusný Dell hřešící na svůj extra servis. V jednu chvíli se dokonce vrátil do hry můj původní přístroj, který se v logické slevě znova zjevil k prodeji v sekci jetého zboží, jenže protože to byl fakt zázrak, nějaký hnusný stalker mě u něj předběhl. Doufám, že mu ten fejkově přilepený roh brzo upadne.

Až při druhé návštěvě stejného šourůmu tam na mě čekal s rozevřeným displejem on. Posledněposlední kus s dokonalými parametry, takový větší sešit s rozlišením, jaké trumfne i výhled skrz umyté okno. Se slevou, která s podporou sponzora udělala koupěschopnou i z chudobné pracující studentky. A s buržoazním dotykovým ovládáním. :mrgreen:

Nejdřív ale bylo samozřejmě nutné prostředí deratizovat a zbavit se všech rokokových zvráceností diblíkovitého Windowsu 8, co jsou otravnější než ucpaný odpad.

Po zelené a bílé etapě se tak nyní nad mým qwertz životem rozsvítila éra večerní, ledově námořnické modře. 😎

“Maupassant byl považován za blázna už několik let před tím, než se opravdu zbláznil.” II Na filozofické mám nejradši výhled ze čtvrtého patra. Na pozadí jako by dycky hrál osudový Smetana. Ubohé přízemní obory! II Je tak osvobozující slyšet, jak někdo mezi všemi těmi knihami, co vám rozežírají prsty, a vznešenými lidmi, co vám rozežírají úsudek, naprosto bezelstně přizná, že nečetl Krakatit. “Tam šlo o nějakou tu výrobu traktůrků, ne?” II Všeobecně neuznávám autory, kteří si musí svoji nadřazenost dokazovat latinou. II Proč je Marhoul pořád tak nasranej? A proč jsou takhle pořád nasraný všichni kolem? Fakt byli takhle nasraný i Egypťani? Taky žrali rukolu? Ne, vážně, 90 procent trávy, kterou bych utrhla na libovolné louce, by chutnala líp. II Soustavné obrušování hran plodí volné radikály. Jsem nevyzpytatelná kulička diamantová. II Ve čtvrtek a v pátek jezdím někdy v nočním ránu s Putinem. A vypadá překvapivě stejně zničeně jako celý zbytek autobusu. Což ovšem neznamená, že nemá v kabele schovanou nějakou tu antickou vázu. II Před pár týdny mi přišel dopis s Fifinkou na známce – od právníka. A byl to jenom první záchvěv surreálna, které mě posléze porazilo. II Rozhodně bych preferovala, aby o mně psali bezpatkovým fontem. II A kdo si dá titul i na hrob? Inženýr. III

Dva rituální akty mezidruhového spojení už nám letos unikly, takže tu třetí svatbu, vietnamskou, která předchozí dvě zřejmě zcela brutálně překonala (což už tak bývá pohádkovým osudem třetích v pořadí), jsme v každém případě zažít museli, aby nás cyniky taky trochu omyl příliv velkolepé lásky a my byli dlouho živi a zdrávi a flekatí akorát dojetím. Ač jsme měli VIP informaci a řádné pozvání přímo od šťastného ženicha, identita nevěsty i veškeré podrobnosti svatby nám (a jak jsme pak zjistili, nejenom nám) zůstaly utajeny a celkem jsme ještě dva dny předem počítali i s variantou, že je to fejk anebo nějaká stylová zástěrka pro mafiánské obchody. Tím spíš jsme chtěli dorazit. 😎

Přijeli jsme s Kazachem, Ukrajinkou a Čechem Honzou, bývalými spolužáky ženicha z vysoké, ale většinu doby jsme se bavili jenom s tím prvním, protože zbylý pár to už byli velký a dospělý a velký a dospělý lidi si chodí po cestě z Prahy nejdřív decenťácky spočnout do hotelu nebo do kasína a necourají někde po venku jak venkovští burani. 😉 (Kazach naproti tomu coural s námi velmi zdatně, ač byl prý přímo z Astany).

Slavobrána z balónků na terase monstrsálu u pompézní kolonády s palmami naznačovala, že asi vážně půjde o svatbu a že jako o dost prostorově výraznou. Potvrdily nám to taky usměvavé delegace z jednotlivých vietnamských klanů, které postupně přirážely k terase a jejichž rozverné děti nás zdravily megafonovým “Dobrým dnem” a pak se běžely bitkovat ve stylu vietnamského Kung-paa na volný plac. Read More →