Skrz vysoká okna do haly každé odpoledne přitéká tak magické světlo, že jakmile se dotkne mých holých nohou, okamžitě brečím zaplavená dojetím z léta, a ozvěna se tu nese jako nad jezerem, jehož druhý břeh jako by ani neexistoval, a tak všechno, co zazní, se chvěje tak dlouho, až mám pocit, jako by se nám přímo před očima snad rovnou tvořily vzpomínky. Celý týden jíme z plastových táců a prosíme o “malé maso, bez omáčky a jen jeden rohlík” a spíme v domě dětí a mládeže v postelích, které zdají se mi ideální pro děti a mládež, takže já mám omlácené kyčle z toho, jak se jako sice malý, ale hodně neklidný dospělý nad ránem převaluju a narážím do rámu snu na levém i pravém boku. Být dospělý ale má taky své výhody, například můžu do víru velkoměsta i po večerce, jediný problém je, že tady takový vír nejvíc pocítíte asi tehdy, když budete večer na chladnoucím náměstí běhat kolem kašny tak rychle, až se hvězdy na svatozáři svatého Jakuba úplně rozmažou, takže místo tohoto empírového kolotoče většinou vyrážím k rybníku, projdu kolem kachen podřimujících na hrázi s hlavami v podpažích, opatrně, abych je nerušila, a pak spolu s nedočkavými rybami pod vrbou vyhlížím déšť tak dlouho, až se po několika nenápadných přískocích rozsvítí blesk konečně přímo nad námi, ryby jsou spokojené a já se vrátím na pokoj úplně promočená. Naštěstí to nikoho neruší, protože kromě spousty urputného venkovského hmyzu, který tu každý večer někde číhá a pak s prvním cvaknutím vypínače vyrazí do útoku proti hučícím zářivkám, jsem letos na pokoji sama. I když ne tak úplně. Občas zaťuká někdo, kdo má hrůzu z bouřek, občas někdo, koho do oka trefil drobek, občas se někdo přijde podělit o druhou večeři nebo třetí krizi. Anebo já doprovázím A. na kontrolní obchůzce po pokojích a v konejšivém světle tří různých lampiček podpořeném ještě září ze záchoda diskutujeme s rozcuchanými hlavami například o tom, kolik je dostatečné množství tmy, nebo A. řeší rozmanité zdravotní problémy svou univerzální magickou mastí, nebo jsme přizvány do neplánovaného testu z vlastivědy na straně 11, protože sudoku už mají vyluštěno. Málokdy se tolik lidí v pyžamech tak extrémně zajímá o Edvarda Beneše a bitvu na Bílé hoře, jako když je ale prosím vás už půl jedenácté. A i když pak celé třetí patro pomazané Voltarenem konečně oddychuje, stejně mám společnost, protože si jdu lehnout k jednomu z našich repráků, který už leží u mě na polštáři, aby se na další trénink nabil z té jediné funkční zásuvky vedle mojí postele. Nějak mi to ale přesně takhle připadá velmi poetické, vždyť taky jsme na tanečním soustředění. 🤍
