“Kde máš manžela?”

Nevím, asi si půjdu dřepnout do té super bryčky, co mě s ní posílají zpátky do 19. století, a budu přemýšlet, do jakých končin bych zase na oplátku já vyslala tady toho tazatele. 😉 Výlet do minulosti nemá smysl doporučovat, protože smutnou pravdou je, že jeho dotaz by se přítomným zdál být relevantní skoro na každé párty v kterékoli historické epoše, a do budoucnosti bych podobné dotazy zase dost nerada zavlekla, naštěstí se ale dá cestovat nejen v čase, ale taky po prostoru, a v prostoru rostou různé háje, do kterých už se dá jednoho nasměrovat, a když je ten háj dost velký a instrukce dost jasné, mohl by tam trefit i někdo, kdo obvykle chodí jen po značených a už vyšlapaných mentálních stezkách.

“… a NAVÍC mám v knihovně obrovské zpozdné za nevrácené knížky!” zakončím triumfálně svůj trochu hysterický výčet toho, co všechno musím udělat, dořešit a zařídit.

“To nevadí,” konstatuje klidně M.

“Jo? Jakto? To za mě zaplatíš, nebo co?”

“Ne, ale líbí se mi, jakou to z tebe dělá zkaženou intelektuálku.”

Vystoupím z tramvaje jako obvykle na Olšanském náměstí, protože k nám nahoru zatáčí jen patnáctka, přeběhnu vždycky napínavý přechod ke hřbitovu a pustím se do kopce po tom úzkém chodníku podél hřbitovní zdi. Je sobota a v uších mi hraje Aretha Franklin a její A Natural Woman, o které zpívala celé dopoledne, protože jsme se na tuhle písničku učili choreografii na workshopu, který mi před chvílí skončil. Doprovází ji rachot aut, která se po nejhorší pražské cestě z kočičích hlav taky pokoušejí dokodrcat nahoru a na jejichž hlasité snažení moje sluchátka a jejich mód “aktivní potlačení šumu” v Samsungu určitě netestovali. Jsem zpocenec a k tomu ještě pořád pomlácená ze čtvrtečního tréninku a po celém šíleném týdnu úplně mrtvá. A taky, na chvilku, na tom debilním úzkém chodníku, úplně šťastná.

Ne. Spíš by to zaplnilo celou místnost. A ještě při odjezdu jsem toho kromě narvaných zavazadel měla taky plnou hlavu.

Mým uším to znělo jako nějaký složitý magický recept sestávající z prakticky nekonečného množství kroků, které je k úspěšnému provedení kouzla nutno dodržet. Snižuj, zvyšuj, nejdřív kolena, potom špičky, drž tlak, drž rám, drž hlavu, drž paže, nevytáčej nohy, nepropadávej, zvedni loket, zvedni patu, uhni s kyčlí, ne zase tak moc, musíš jít shora, přenes váhu, vytáhni se, zkracuj žebra, rotuj, roluj, použij celé chodidlo, odtlač se od všech prstů, jdi do něj, jdi mimo něj, snižuj rychleji, snižuj dřív, vždycky po směru pohybu, rukou jdi napřed, hlava se nese, přečti to ze stehna, seber to centrem.

A pak to zkoušíme ve dvou, přeplujeme celý sál, teda K. pluje, já mu jako kuře poskakuju u boku a snažím se, aby mě cestou neztratil, ale i tak je kuře unesené a klidně by to šlo ještě tisíckrát a nejvíc ho šokuje, že se zdá, že z toho něco jako kouzlo opravdu vzniklo.

Máš to?
Ne.
Ale máš. ❤️

Sice jsme se do toho zrovna nehrnuli, ale nakonec jsme se i my přiklonili k názoru, že jsme občané a dodržujeme zákony, a tak jsme se rozhodli udělat si pěkný společný večer a přičíst se teda ke zbytku lidí, bytů a domů. Naneštěstí jsme to nechali na poslední chvíli a ještě navíc na závěr toho dne, co jsem dostala první dávku vakcíny. Takže mi už ve výchozím bodu pěkného společného večera dost hořela hlava a špatně jsem snášela, že se eMkoň povzbuzuje zpěvem různých bojových písní. Ne že by zpíval špatně – jestli s něčím někdy mívám problém, je to spíš jeho výběr repertoáru a pak taky to, že hodně lpí na interakci s publikem. Proto ho publikum tak dlouho nutilo sahat mu dlaní na čelo, aby mu předalo informaci o tom, jak se takzvaně dostává do varu, až začal být interpret trochu dopálený. 😀

Následovaly výhrůžky, ale s tím jsem si docela dobře poradila. Vypadalo to nějak takhle:

M: “Tak jo, vyplníme to, ale pak si půjdu zpívat do kuchyně.”
Já: “To ale nejde, že si splníš jen zákonné minimum a pak na společný program kašleš.”
M: “Takhle to nemůžeš stavět…”
Já: “Můžu to takhle stavět. Už to mám takhle postavený. Dokonce to má už i zvonek.”

No nicméně – asi nikoho nepřekvapí, že v této atmosféře jsme se posléze nejdéle zasekli u otázky na vztahy ve sčítaném bytě. Čím je osoba X pro osobu Y? Facebook blahé paměti kdysi umožňoval “mít to složité”, tady ale byly k dispozici jen velmi exaktní a strohé odpovědi a přitom úplně chyběla nejlogičtější varianta, totiž že “vším”. 😉 Očekávala jsem, že následovat budou otázky na četnost styku a oblíbené polohy, ale to už asi mají z jiné databáze nebo nevím, protože se neptali.

Nakonec jsme ale teda přiznali všechno – vodu, plyn, kuchyň i intimní vztah v bytě. Jenom nepovinnou víru jsme přeskočili, protože se nám moc nechtělo věřit, že všechny ty uvedené osobní údaje budou opravdu v bezpečí. Na druhou stranu, jak eMkoň fatalista ještě ožehlý nedávnými politickými událostmi podotkl, stejně jsme asi neuvedli nic, co by o nás případní tajní agenti i bez toho nedokázali zjistit. 👍 Zvlášť pokud by třeba četli tenhle blog. 😀 Navíc, jak jsem zmínila výše, toho dne mi zrovna nastřelili první polovinu Gatesovic čipu, takže všechny obavy o naše soukromí už byly stejně minimálně napůl zbytečné.

PS: Po rozvodu chci samozřejmě k Melindě. 😉 #girlpower

No ale ještě v té době jsem v sobě měla takovou stmelovací rodinnou potřebu, (…). Příklad: některý knihy, který jsem si chtěla sama přečíst, ale neměla jsem na to čas, jsem koupila Jemu, takže je sice nebudu číst já, ale zůstane to v rodině. Dohromady utvoříme puzzle, který si sami zvolíme. Když to budu potřebovat, tak On mi to převypráví. Prostě vytvoříme takový celek, který ví a umí vše, co k životu potřebuje. (Jo, jsem magor.)

A pak Adéla Elbel ve své knížce Doba temna pokračuje v sebemrskačské tirádě kvůli tomu, jak bláhové měla o partnerském vztahu představy.

Ale já vím, že to existuje. Ne že bych mu přímo kupovala knížky ke čtení za úkol (veškeré bookcluby jsou u nás doma dobrovolné 😉), ale skrz svoji úchylku na knihovny a knihkupectví a e-shopy s knihami a knižní trhy se v této oblasti cítím být tak trochu agenda-settrem. Vím, že ho zajímá, co čtu a jestli by to nezajímalo i jeho, takže si o tom ustavičně povídáme, dohadujeme se, vzájemně si doporučujeme, půjčujeme a přeposíláme a společnými silami sosáme a přežvykujeme informace (nejen z knih) jako ta housenka, která ožírá list proužek po proužku (a která toho taky musí sežrat strašně moc, než z ní může být motýl), a já se pak můžu spolehnout, že na všechny názorové bitvy, do kterých spolu tam venku jdeme, mám po boku parťáka, který udrží naše pozice i během té chvilky, kdy budu muset jít čůrat. A to třeba i za tu cenu, že až se z toho záchoda vrátím, už se s námi možná nikdo nebude chtít bavit. 😀

Všechno nejlepší k narozeninám, smrádě. (Užívejte diakritiku!) O moc víc než tohle vyznání v podobě uznání nedostaneš, protože výzvy k předložení požadavků na dary jsi ignoroval tak dlouho, že kdybych byla exekutor, už bych tohle psala na tvém počítači.

Česko se rozpadlo na okresy, a tak se držíme uvnitř Prahy.

M: “Tenhle Trojský most je vážně tak pěkný, fakt se mi líbí.”

Já: “Hm, já mám radši jiný. Víš který?”

M: “Most v Göteborgu?”

Já: “Jo. A víš proč?”

M: “Protože je v Göteborgu.”

Já: “Jo.”