Bez ohledu na to, kolikrát si premiér a jeho skvadra stoupli za pultíky a kolik PSŮ zneužili, to byl i dobrý rok a díky za něj. A to neříkám jen proto, že se ten rok vážně hodně přičinil o to, aby se lidi konečně naučili, jak se správně píše “s sebou” (i když uznávám, že to má velký vliv 😀). Ani proto, že bych to špatné už pomalu zapomínala, jelikož svoje žezlo (nebo kyj nebo co si to ty roky mezi sebou předávají) zahodil už před pár týdny a téhle zvednuté rukavice (aha, takže tu) teď lituje rok 2021. Ono se hlavně totiž ukázalo, že na té rukavici byl ten virus taky a že teda stejně nemělo smysl ten starý rok zatracovat a doufat v lepší zítřky, které byly (patrně z Číny) objednány na 1. ledna, protože za to nemoh’ a lepší zítřky už v tom jedou úplně stejně jako on.

I kdyby mi připomněl jen to, jak špatně snáším, když se omezuje svoboda, za ty odstáté uši to stálo. Ale samozřejmě toho bylo víc…

Ještě to sice není ono, ale je to první měsíc leden po několika letech, který není zase tak strašný. Programově si do něj cpu život, protože už jsem si několikrát ověřila, že když si ho nikdo nebude všímat, sám od sebe tady dřepět nebude. Když se eMkoň vrátí z Francie, trefujeme asi nejpodivnější trio Krausových hostů, co se kdy na gauči sešlo, pak jedeme do Plzně na Agathinu božskou Past na myši a já si o přestávce kupuju malé víno, protože je tak roztomilé, ale kdybych věděla, že to bude na dlouhou dobu naše poslední divadlo, koupila bych si klidně i to neroztomilé velké, a taky začínám s rehabilitací. Řešíme taneční kostýmy na soutěže a – spoiler – budeme je řešit ještě taky v únoru a v březnu a – spoiler – pak už je řešit nebudeme, protože je za nás vyřeší covid. 👍

„Ty boty se samozřejmě ještě roztáhnou, záleží na tom, jaká jste tanečnice.“
„Haha, myslíte jako jestli dobrá, nebo špatná? 😀 “
„Spíš jak často tančíte.“

V novém semestru se konečně zapisuju i k A. a cítím se tam příjemně anonymně, dokud nesupluje M., která se mě přede všemi zeptá, co tam dělám, takže všichni okolo pak na mě koukají jako na nějakého nastrčeného agenta. 😀

Na Valentýna si zakládáme společný účet, a protože jsme hodně skrytí romantici, hodně řešíme hlavně případné skryté poplatky, a k 11. výročí jedeme na Šumavu. Přes den chodíme sněhem a večer plaveme v bazénu, kde kromě nás bývá už jen jedna babička s vnučkou, po nichž sice hladina zůstává zaneřáděná spoustou pohupujících se hraček, ale které vždycky odcházejí dřív než my, takže pak si s těmi hračkami můžeme hrát sami. 🙂 Taky mrkneme na rysíky.

Při návštěvě u tchýňky dostáváme první várku roušek a láhev dezinfekce, ještě je to sranda a já si jako kuriozitu fotím eMkoně s nasazenou rouškou, no dočkej března jako Wu-chan netopýra.

Někdo vždycky sedí na švédské bedně a pak zkritizuje, co bylo špatně. Poslední týden před soutěží trénujeme každý večer a v sobotu nás stejně porazí ABBA a já z toho cítím pachuť až do srpna, ale ne kvůli tomu. Je to nakonec jediné kolo soutěže, které se stihne uskutečnit, než se omezí všechno zbytné.

Z poslední rehabilitace si na zádech nesu růžový tejp a doporučení na další sérii.

Je to tu a pověst pátku třináctého to věru nikterak nevylepší. Vláda hlásí, že zavírá hranice.

Na objednávku po šíření dobré nálady organizuju výtvarnou soutěž pro všechny, které koronavirus zavřel doma. Vlastně si tak přidělávám hromadu práce, ale taky mi to dost pomáhá, protože z mailů se soutěžními obrázky se dojímá i moje pracovní schránka. Můj další neplánovaný velký projekt spočívá v záchraně firemního webu, takže navzdory pandemii mám násobně víc práce než obvykle.

Nemůžu ale jen tak sedět doma, takže ustavičně vyrážíme na různá virem zapomenutá místa: do lesa, na kopec, do skal, k řece, k rybníku nebo na vyhlídku na něco z toho. V Xaverovském háji sněží do fialek a na Krkavčích skalách se pro M. fotím při snaze o provaz. Společně tančit samozřejmě nemůžeme, aspoň ale trénujeme podle videolekcí a posíláme důkazy. eMkoň sice není přímo člen, nýbrž jen „přítel školy“, zapojuje se ale taky a na všech kopcích, na které vylezeme, si procvičuje most.

Nad hlavou nám krouží poštolky, které hnízdí ve zdech zříceniny, a my řešíme, co budeme dělat s tím, že jeden z nás patrně trpí nemocí zvanou lemrovid-20. 😀 Potom si vystojíme frontu s rozestupy na první letošní zmrzlinu.

Od té doby, co jsem o tom mohla konečně sama rozhodovat, mě touha bezodkladně zdolat každý kopec v dosahu obcházela obloukem, hledání nadhledu pro to všechno, co se děje, však ze mě dělá prakticky kamzíka. Možná v tom ale taky hraje roli fakt, že České středohoří je to nejkrásnější „hoří“, co znám. Trochu se s eMkoněm hádáme o to, kdo ho miluje víc.

Kdo si nepeče housky sám, ten peče proti nám. A místo chlebu a her se hraje na kvásek a roušky.

Prakticky celý náš duben měl být plný Anglie. Chtěli jsme si ji ještě naposledy užít, než tenhle ostrov zvedne kotvu, co měl nějaký čas zapíchnutou u Francie, a taky královně trochu vynahradit toho nevděčného Harryho. Jenže letadla korodují na zemi a na přeplavání kanálu se v dubnu teda necítíme.

Na zřícenině opékáme špekáčky a ptáci nad námi řvou o život a nás lidi to naplňuje klidem, protože kdyby opravdu měla přijít apokalypsa, jaro by se určitě tolik nesnažilo. 😉

Kupuju předplatné Deníku N. Každý pátek nám ho nosí pán, který podle eMkoně vypadá jako reinkarnovaný Kubera, šéf Senátu, který umřel v lednu. Bereme to samozřejmě jako dobré znamení.

Květen zahajuju kapačkami, protože už toho je moc. Jediné pozitivum je, že nám ta hadička strčila klacek do zajetého koloběhu našich dní, takže dopoledne po ranní zastávce v nemocnici jezdíme ven čuchat čerstvý jarní vzduch a teprve odpoledne pracujeme.

V tom týdnu hrozně moc prší a znova se otevírají taneční sály! Celý zbytek května a červen jsou plné lekcí a workshopů a náhradních lekcí a náhradních workshopů. Jazz, balet, latina, contempo a já si to užívám jako nikdy.

„Ty jsi úplná borůvka.“
„Skupina tmavovlasých a skupina blonďatých… a donedávna blonďatých.“

„Tak na tu grilovačku v pátek vlastně nemůžeme. Jedeme do Mostu na autokoncert Leoše Mareše.“ Ani se na sebe nemůžu zlobit, že mi to vypadlo, protože kdo by se nadál, že někdy něco takového řekne. 😀 Jenže člověk míní a koronavirus mění a nutí vás koupit vstupenku na koncert i pro vaše auto a auto může jen na Leoše, protože ten ví, jak využít příležitosti. Ale tohle je ještě dobrý, na podzim budeme v autě i demonstrovat.

Zmasírovaná reklamou jsem si myslela, že to bude jako… hrábnutím kouzelného… prstu a všechno se spraví. No tak ne.

V dešti zahajujeme výstavu v lese.

Na Staroměstském náměstí už nemají své křížky jen popravení čeští páni, okřížkované je celé prostranství a my tu s dalšími demonstranty hrajeme hru „Člověče, najdi si svůj křížek, nebo nebudeš stát“.

Hledáme novou posilu a (zase) v dešti instalujeme další výstavu. Je to tak krásné jaro jako už dlouho ne. Skoro by se chtělo věřit, že ten déšť sem padá jako dík za (koronavirem) vyčištěné ovzduší.

Špička lodi dopadne na vodu, ale zbytek raftu se zasekne na hraně jezu. Holčičky to prudce odhodí dopředu, ale když raft konečně dostaneme pod jez, už křičí, že chtějí znovu. 😀 V sobotu večer na břehu Sázavy paříme hry s čarodějkami a samozřejmě s explodujícími koťátky, v neděli mi vyskáčou pihy tak rychle, jako by mě někdo poprskal, a celý víkend jíme prakticky jen klobásy.

Je léto a prázdniny má i koronavirus. Po čtvrtečním tréninku konečně odjíždíme do Hamburku, na který jsem myslela v podstatě celé jaro. Bydlíme v apartmánu hned u Labe a máme koupelnu s tak velkou vanou, že když v ní ležím, nohama nedosáhnu na konec. První večer dojdeme pěšky až k Elbphilharmonii, jejíž obrázek si vyžádám za půl roku k Vánocům jako puzzle a v tom sklu se bude odrážet snad celé město, což ale nebude nic proti těžké části s jednolitou modrou oblohou, další dny trávíme jako vždycky dílem v galeriích uvnitř a dílem v galeriích v ulicích. Nejlepší je podle očekávání Das Plakat v Museum für Kunst und Gewerbe, nejhorší cosi, co vybral eMkoň a kde jsou takovéto skvosty. 😀 Když se teď dívám na fotky, úplně se mi svírá žaludek, jak moc bych tam zase chtěla být.

Voda na krev nestačí, takže umýt si ruce nepomáhá, šanci máš, leda když krev přečůráš.

Až do noci sedíme u ohně uprostřed rozvalin na kopci a po obloze funí vláček Muskových světlušek. Takhle nějak to bude vypadat, až přiletí mimozemské lodě.

„Všechno to spálím“ is the new „Všechno bych to vyhodil z okna“. Aneb Tak dlouho se něco zametá pod koberec, až se pod ním vyboulí sopka. A platí to i pro ty, kteří mají linoleum… dokonce i s kachličkami to funguje.

Slunce už je nízko nad zemí, takže konečně přestalo řvát, a z kulatého ochozu na věži je vidět na kopce všude kolem a ten výhled stojí za všechny ty hmyzáky, kteří cestu na zříceninu hlídali.

Po čase zase v tunelu, tentokrát ale kvůli kostrči.

V pátek se pečeme na slunci, v neděli chytáme dešťovou vodu do pláštěnek rozvěšených pod děravou střechou altánku, čůrat chodím pod keř, kde mě pokaždé poštípe hejno komárů. Oč jednodušší je pak tančit zase v sále, kde neroste žádná tráva a nečíhají borovicové šišky, ale právě proto díky za to. ❤️

I když už je večer, pořád je vedro a pomyšlení na to, že musíme ještě pěšky přes půl Plzně, se dá snést jen na lavici vedle sprchy z mlhy a s pivem před sebou. 🙂

Sraz je na Opatově a pak po D1 mizíme z Prahy. Otevřenými okýnky se dovnitř valí teplý vzduch a vzadu s námi jedou hromady zavazadel, jejichž obsah během následujících dní kompletně propotíme. Miluju všechny naše tréninkové choreografie, ale nejvíc tu contemporary, při které se mi pokaždé úplně tají dech. Po návratu doma jen vyhodím všechny ty věci, vytáhnu poslední čisté tričko a jdu na baletní workshop.

eMkoň se chystá s delegací na Taiwan. Čím víc se to blíží, tím víc je kolem toho práce, stresu a vyčerpání, ale zároveň je pro nás vidina téhle neuvěřitelné cesty to, co nám oběma už několik měsíců pomáhá přežít, a to, co nám vrací víru, že Česko nemusí být hrdé jen na své sportovce. #vystrcilforpresident Kdyby ale po eMkoňovi bylo pořádně co dědit, zcela vážně bychom uvažovali, že si na to před jeho odletem radši uděláme smlouvu. 😀 V pátek, den před odletem, se ještě vidíme s jeho rodiči a dostáváme zásobu roušek včetně těch s českou vlajkou, aby řádně reprezentoval, potom strašně prší a my kupujeme další kufr na firemní dárky, a v sobotu ráno další oblek, protože když si přečtu program s předepsanými dress cody, jsem poněkud hysterická, že to dosavadní nebude stačit, pak konečně odjíždí na letiště, ale stejně tomu nevěřím, dokud mi nenapíše, že definitivně prošel všemi bezpečnostními a hygienickými kontrolami a obsadil si svoje tři sedačky (ta uprostřed pro něj, dvě kolem něj po stranách pro případný koronavirus). Uf.

M. se stará, aby mi nebylo smutno, a organizuje nedělní oběd a zábavičky.

„Než to praskne, tak to bolí, ale dělat se s tím nedá vlastně nic. Jenom bych doporučoval to nezhoršovat třeba tím, že byste pracovala na statku.“ Tahle zpráva se ze Spálené ulice na jihovýchod Asie přepravuje dost těžko, ale jsem vděčná, že se to přece jen nějak povede, protože obří hlava Kafky za Quadriem má dost svých vlastních starostí už jen s tím, aby nějak držela pohromadě.

Do noci ve třech karbaníme, ráno vyrážím na letiště pro toho mého Taiwance.

„Vzrušuješ mě, i když zrovna vyhazuješ shnilé ředkvičky.“ 😉 To se u nás doma dá ověřit celkem často, protože pořád ještě trochu bojujeme s plýtváním potravin.

Z jedné strany sedí V. a z druhé M. (tak asi šesté M. tohoto článku), a i když je celý ten týden z různých důvodů supernáročný, v pátek jsem na sebe vážně pyšná.

Jako spiklenci se k sobě nakláníme nad vajíčky na talířích, protože předpokládám, že nikdo další při brunchi nechce slyšet slovo rektovaginální.

Pár dní bydlíme v desátém patře nad Salzburgem a poslední noc navíc počítáme blesky, které se mlátí mezi všemi těmi kopci kolem města.

Na podzim se sejdeme v sálech, ale za rouškami. Když nás tak pozoruju v zrcadlech, nemůžu se zbavit dojmu, že jsem se ocitla v nějaké grotesce, a minimálně během té první hodiny kroutím určitě výrazně víc očima než zbytkem těla.

Při návštěvě na západě ochutnávám domácí víno, které mi dost pomáhá uvolňovat taktem přetažené svaly. Káva z benzínky mi ale dovolí vyrazit zpátky do Prahy v důstojném stavu, a navíc po celou noční cestu domů dělám skvělého dýdžeje.

On jde na to vědecky, zkoumá počasí, vlhkost vzduchu, nadmořskou výšku, změny terénu, hranice ekosystémů a hustotu houbařů a podle toho vyhodnocuje, jak bychom ideálně měli postupovat, přičemž všechny tyto parametry průběžně kontroluje a směr neúnavně upravuje podle aktualizovaných dat. Já se bezelstně procházím tamtudy, kde se mi to zrovna líbí, zhluboka dýchám, aby mi zůstalo i něco v kapse do zásoby, až budu zase ve městě, a pak po zhruba deseti vteřinách intenzivního zírání na zem mě z toho začne bolet za krkem a vzpomenu si na naši trenérku, která nás takřka permanentně zapřísahá, abychom při tanci nekoukaly na zem, takže si říkám, že bych vlastně houby vůbec hledat neměla, protože to je proti tanci a vlastně taky trochu proti přírodě, protože vzápětí začnu myslet na všechna ta lesní zvířátka, která se houbami živí a kterým je my lidé jen tak kvůli hashtagu #rostou všechny vysbíráme, a pak vytáhnu mobil, protože ta stezka zasypaná jehličím z okolních smrků je úplně kouzelná, takže udělám pár fotek a mám pocit, že mám hotovo a že můžu zase zpátky do města. Naše systémy houbaření se sice výrazně liší, společné mají ale to, že oba dva najdeme úplně to samé, totiž nic, takže nejsou důkazy a nemá smysl se dohadovat, který systém je lepší.

Ve sklepě Pyramidy v Praze 6 na výstavě s věštkyní Jolandou, Škromachem v bazénu a rožněným Alzákem. I když tam v nabídce byl taky „BÅBIS, zarážka proti zavírání, 99,- / 2 ks“, stejně výstavu tak jako všechny ostatní za pár dní zavřeli.

Neseme dříví do lesa a nahoře na kopci děláme ohýnek. Z košíku, který má P., se stává směnárna, přičemž kurz na kaštany se pohybuje, myslím, kolem jednoho celého světlého eSíčka za jeden.

Zase žijeme v nouzovém stavu, ale aspoň si mám o čem povídat s fyzioterapeutem, který mi spravuje ruku, protože je to ten typ, který by krafal pořád, i když já bych si to docela ráda odležela v tichosti.

Nad tréninky už se zase stahují mračna, a tak s A. tančíme na Letné mezi kaštany a rohy sálu nám vymezují suché větve.

Zůstáváme v šesti, ale brzo se zatrhne i to. Taky se ruší všechna kultura, kterou jsem nám na podzim optimisticky naplánovala.

Nejdřív se narodí duhový a zvířátkový drak a já pak až do noci dodělávám vílu Vrtulku. Všichni tři se ale proletí nejdřív v roce 2021, protože v neděli nefouká.

„Vy máte tak roztomilý hlas, no fakt… mohla byste něco dabovat.“ Dávám si bublaninu s jahodami a komplimenty.

eMkoň jde na test, i když mu vysvětluju, že protivnost se mezi obvyklé příznaky neřadí, takže to bude spíš něco jiného. Bohužel/bohudík mám pravdu a opravdu to není z koronaviru. 😀

Prodíráme se polem s proschlými kukuřičnými klasy a hádáme se, jestli se bahno z bot snáz seškrábává o trávu, nebo o betonový obrubník. Je to plichta, protože oběma nám tam toho zůstane pořád dost.

„A na say-good-bye zamáváš.“

Pochoduju za tmy po Olšanských hřbitovech, abych to rozchodila, jsou zrovna dušičky a všude plno světýlek, takže je to vážně celkem útěšné prostředí.

Venku listopad, uvnitř plíseň.

Děláme si volné dopoledne a vezeme statečný žlutý list, který nám jako poslední zůstal za stěračem, na výlet, při kterém málem uškvaříme auto.
„Co to tak smrdí? To jsou asi gumy, co?“
„Ne, to nejsou gumy.“

Na jednu demonstraci koukáme online, druhou absolvujeme v autě a je to docela zábavné, protože když zatroubíme, v přenosu, na který v autě koukáme a který se oproti reálnému času zpožďuje, to naše troubení pak znova slyšíme. 😀 #radovatsezmalickosti

Padne na něj sice vážně hodně březových větviček, ale z našeho prvního společného adventního věnce jsme absolutně uneseni. A to navzdory tomu, že část dětské poroty by si náš věnec dobrovolně vybrala, jen kdybychom jako úplatek přihodili lasagne, a taky navzdory tomu, že podle mužovy maminky mu chybělo něco zeleného, aby nebyl tak smutný. 😀

Zase peču dvě várky perníčků a jsou tak dobré, že se mi prakticky okamžitě zhorší pleť. 😀

I ten sníh asi čekal na uvolnění… poprvé je v Praze bílo 3. prosince. Jako kdybych to tušila – den předtím jsem umyla okno, takže je na sníh skvěle vidět. 😎

Tůra na nejpříjemnější kopec ever. Nejvyšší bod Brd můžete snadno minout, protože jej označuje jen decentní kamenná mohylka uprostřed náhorní plošiny.

Učím se učit a trénuju to na eMkoňovi, který je tak hodný, že mě chce připravit hlavně na případné prudiče a otrávené žáky. Takoví tam tentokrát naštěstí žádní nejsou, stejně z toho ale mám oči navrch hlavy.

Mám už podruhé hroznou reakci po injekci. Super na tom je akorát to, že podruhé už vím, že to – asi – přežiju. Každopádně je to důvod k tomu, abych si k Vánocům přála hezčí zahřívací láhev, protože ta v tom přežití hraje nemalou roli.

Trefujeme tu skulinku mezi dvěma zákazy, během které mohly hotely vyvětrat, zabydlíme se v pivovaru a celý víkend lezeme po kopcích na severu. Cvikov je mrtvý, ale v Novém Boru narazíme i na průvod krampusáků. Mrazem ojíněný Klíč a Tolštejn, okruh kolem Jehly, kde mají v lese Žábu i Ponorku, a po skvělé česnečce v prázdné hospodě s krbem a americkými koledami se ještě se svařákem v mé ruce v mlze šplháme na zasmušilý Zámecký vrch nad Kamenicí.

eMkoň už má dovolenou, aby mohl ozdobit zbytek perníčků a taky abychom spolu mohli chodit na obědy, než zase zavřou restaurace. Já si na poslední týden před Vánoci dávám smrtící trojku, z níž v pořadí už druhá mobilizace kostrče je ta nejpříjemnější záležitost.

Vánoční hodina (a na nějakou dobu zřejmě zase taky poslední) v šesti, choreografie na Jingle Bells a nácvik otočky, která mi evokuje tancujícího sněhuláka. ☃️🥰

Vánoční párty s křečky.

„Když pánbůh dá, tak na ten hřbitov i dojdu.“ Odteď budeme do myčky jezdit natruc ještě častěji.

Mladý otec a budovatel nás konečně vítá mezi dveřmi svého nového venkovského panství, kde se už za chvíli po odpoledním spánku bude jeho následovník honit za plovoucí kachničkou v kouli. Ta kachna je mimochodem skvělá, taky bych ji honila.

V Úštěku (sic!) spí ve výloze na plyšovém psovi pes. To je pes na druhém.

Od Štědrého dne bydlíme přímo pod hradem a trošku se v sednici přetahujeme o roh gauče, protože ten doma nemáme. Před večerní pohádkou se jdeme projít po vylidněném městečku a s výjimkou sousedky kuřačky je mezi domy úplné prázdno. Kdyby tu někoho vraždili, ona by byla dokonalá svědkyně, s oprýskaným domem prakticky splývá, když se ale podíváte pořádně, skoro pokaždé tam je.

A poslední den v roce je v Čechách jasno, kdežto na Moravě leží mlha. Stihneme to ověřit dvakrát – na cestě tam a zase zpátky. Neznamená to ale, že bychom v tom v Čechách měli jasněji.