Téma: 17. 11. 1847 (Jungmannův pohřeb)
Tentokrát jsem na konci semináře učůrávala smíchy, ale překvapivě ne zrovna proto, že to leckdo pojal osobitě. 😀

Byla tam tma, vlhko a šeredno. Její obdělané kolegyně kolem ní se v přátelském bzukotu pokojně ukládaly k hibernaci, jen ona pořád zběsile těkala z místa na místo. Stěny se jí bořily před očima a ona cítila, že ji každou chvíli zamáčknou. “Vrať se, venku umřeš!” bzučely za ní ty, které ještě neupadly do stavu zimní ztuhlosti. Potom pokrčily rameny, škubly kutikulou a klesly do spánku.

Slečna Mücke vyletěla ze smradlavé šachty a bezcílně si razila cestu ledovým vzduchem. Věděla, že tady venku umře, ale uvnitř zůstat nemohla. Nejraději by vyletěla i z vlastního těla. Svrbělo ji k šílenství. Kdyby tak mohla být jako ti lehkovážní samečci, kteří nedělají nic jiného, než že sají nektar, neschopni složitějších pocitů, než jakými se trápí takový prvok, prohánějí se mezi stébly trav a pak prostě v míru umřou. Nebo kdyby tak šlo vrátit čas a ona by se mohla znovu proměnit v larvu ze zátoky. Vzpomínala na léto a v očích jí zářil Ztracený ráj. Nerozuměla ostatním, byla slabá a cítila se provinile, jako nejasný hermafrodit, jako vadný hybrid, který by se nejraději schoulil v koutku a žral tam znova vodní plankton. Nevěděla, kdo je, ale strašně si přála někým být. A přitom jí bylo jasné, že už to nejde.

Bloumala studenými ulicemi, křídly mávla jen asi dvěstěkrát za vteřinu, což se v říši její civilizace dalo klasifikovat už jako vážná deprese a hazard se životem, a bzučela přitom temným hlubokým hlasem. Ze všech částí jejích složených očí jí kanuly slzy a ještě rozmazávaly její už tak dost neostrý hmyzí zrak. Nedávala pozor, a tak její receptory nezachytily blížící se nebezpečí, šířící se vibrace, mor pachů ani narůstající hluk, jaké může vyprodukovat jedině mnohohlavý lidský dav, byť se zrovna třeba nachází v pohřební náladě. V letu do něčeho vrazila. Co to kruciš bylo, pomyslela si. “Bzuuum?” zabzučela o stupeň vyšším hláskem. Zasažený muž se kolem sebe začal ohánět a trhavě poskakovat, jako by ho ovládl tanec svatého Víta.

“Pass auf, pass auf! Die Mikroschwein attackiert!” zavolal na něj z plna hrdla František Palacký, který kráčel nedaleko, a reflexivně zaujal bojový postoj.

“Toť bájný komár český, jenž v kůře borovice mohutné na palouku dřímal, kdež se staročeský sněm kmetů a vladyků činil,” zasnil se Václav Hanka, který byl o něco blíž.

Naneštěstí ten muž, který se tolik vyděsil a toužil ubít krvelačnou bestii, již viděl v tklivém zpěvu slečny Műcke, byl na rozdíl od těch dvou jedním z těch, kteří v úvodu mocného průvodu nesli rakev se vzácným nákladem, a jak se tak moc polekal, rakev pustil.

“Ó, Der Krippel,” povzdychl si Palacký a teatrálně protočil panenky k nebi.

I vyvalilo se ven bělostné tělo a lebka ťukla o silnici. První díl česko-německého slovníku, toho obrozeneckého veledíla Jungmannova, který ležel namísto stuh a věnců otevřený na víku, se hřbetem navrch zřítil na zem. Slečna Műcke ve snaze zachránit se úletem před šíleným zabijákem pod ním zmizela. A tady, v polopřítmí pod rozevřenou knihou našla konečně poznání, po němž toužila. “Fräulein Mücke,” slabikovala ztěžka písmena a pomalu popojela po řádku: “neboli Komářice,” dočetla a oči se jí rozšířily.

Proud průvodu se mezitím zastavil a roztékal do stran a ti, co šli vzadu, netrpělivě dusali a natahovali krky. Mezi nimi také Oldřich a Božena či Heřman a Dorota, ti ale měli oči spíš jeden pro druhého než pro vysypaného Jungmanna. Pozůstalí, kteří stáli vepředu, se shlukli kolem vypadnuvší mrtvoly a rokovali, co počít. Palacký se chvíli zadumaně díval, kterak mrtvole z pootevřené pusy vylézá široký namodralý jazyk, potom nevědomky polohlasně přednesl: “V jazyku je naše budoucnost,” a věnoval velikánovi tichou vzpomínku.

Malá komářice s uspokojením naposled vydechla.

Post Navigation