Už to byl rok, co je s námi tohle všechno v Praze. Co přišla, bavíme se mnohem víc o hovně. Hovnech. Jejích. Někdy pokládá klády, někdy ráno dopéká rohlíčky a třeba letošní únor byl plný sraček, protože snad všem psům, co chodí do našeho parčíku, udělala střevní viróza ze střev tobogán.

Není to snadné, protože tohle prostě není pejsek, který se vám vejde do kapsy, a už ani ten, který vás bude u nohy doprovázet, kamkoli se hnete, ani o něm nebudete vědět. Chtěla by, ale už je to dáma. Artróza ji nutí chodit jako Rambo a musí často odpočívat. Ale proto má přenosnou bedýnku vystlanou plyšem a kočárek, ze kterého při jízdě velkolepe kyne všem poddaným, které míjíme.

Byla s námi v Brémách, Garmisch-Partenkirchenu, Bratislavě, Lübecku a Heidelbergu a projela s námi Dánsko, v jehož hlavním městě způsobila u turistů skoro větší senzaci než Malá mořská víla nesouhlasně z toho posedávající na břehu moře. Na všech výletech po Česku. A taky už s námi byla v kině (díky, Aero, jsi nejlepší).

Pomohla nám odhalit, jací lidé žijí kolem nás. K tomu mám jedinou poznámku: Nebydlete ve sklepě, zatuchnete. Celkově pracuje jako výborný pyrotechnik schopný rychle zjistit, co se v lidech skrývá za výbušniny. Kdo neprojde přes ni, neprojde.

Poznala moje milé tanečnice a Milana bere jako člena stáda. Miluje, když tchýňka vaří. Taky miluje pečené ředkvičky. To je super, protože mně v tom jídle vůbec nechutnaly.

Když jím hrachovou polívku, může se zbláznit a nutně si pak potřebuje líznout.

Nesnáší počítače, notebooky i telefony, protože dobře ví, že odvádějí naši pozornost od ní. Nijak zvlášť ale ani nemá ráda, když na ni láskyplně zíráme, když spí a pak se vzbudí a přistihne nás. Taky nesnáší, když je někdo z nás víc dní pryč. Dokáže být naštvaná ještě týden po návratu.

Když nám chce dát důrazně najevo, že musíme ven, výhružně jde do koupelny. Ona i my víme, že jedině tam by NĚCO udělala, kdyby nebylo zbytí. A ona chce naznačit, že konec zbytí se blíží. Před nachystaným postrojem pak ale hrozně ráda dělá drahoty a fórky.

Nikdy by si nevzala žádné jídlo, které nemá povolené. Mohli bychom nechat nákup nebo talíř klidně na zemi a ona by ho jen smutně očichávala.

Když je se mnou v práci, tváří se pak, jako kdyby si těch 8 hodin musela taky tvrdě odpracovat.

Má ráda jiné psy, ale vlastně moc neví, co si s nimi má počít, když jí chtějí čuchat k zadku. Prostě aristokratka. A taky trošku absolutistický monarcha a tyran, to když si lehne pod můj stůl, přední packy položí kolem jedné nohy židle a s nasazením výkonného stroje drápe jednou a pak druhou packou tak dlouho, dokud… whatever.

Její chrápání je to jediné chrápání na světě, které mě nevytáčí k zuřivosti, ale uklidňuje.

Když větří, vypadá přesně jako velociraptor, který si vás zvědavě prohlíží, vy mu říkáte “hodnej, hodnej dinosaurek” a on v příští sekundě zaútočí.

Ráda chodí na vodítku, protože ona se přece nechce pořád starat, kde ten člověk je.

Celých svých 13 let je tak rozkošná, že se lidé pořád ptají, jestli je to štěňátko.

Zvykli jsme si, že naše oblečení je vždycky tak nějak od chlupů, protože než skončí jedno roční období línání, přichází další.

Zvykli jsme si, že bez ní už to nejde.

Je to nejlepší pes.