Máme je, všechny čtyři. Tuto výpravu za pokémony mezi patníky schvaluje a v čase uzávěry okresů jako hygienicky nezávadnou lidem doporučuje dokonce i pražský magistrát (který mimochodem taky tvrdí, že póly – to je konec světa, kde nepotkáte živáčka, protože jsou stejně všichni na náplavce, pročež podle našich zkušeností můžete celkem jistě počítat s tím, že na žádném z pólů zákonitě nikdy nebudete dlouho sami a brzy po vás dorazí další bludný Pražan, který to taky slyšel a který sem unaven náplavkou docourá 😉). Je však třeba podotknout, že chcete-li tyto extrémní body metropole skutečně ulovit a neposkvrnit při tom svojí nohou území středočeského panství hodné královny Pecky (která by nás ale k sobě na trávník klidně pustila, kdyby to bylo jen na ní), je to trochu geografický oříšek vhodný jen pro ty, kteří se nebojí takzvaně “balancovat na hraně”, “zacházet do krajností”, “dotýkat se únosné meze” a “skákat ode zdi ke zdi”.

A pak by taky měli cestu dvakrát zvážit i všichni ti, kteří s sebou mají eMkoně, který se v reakci na pokyn “tvař se jako Hovorčovičák” začne rozhlížet jako na exkurzi v zoo a natahovat krk přes nejbližší plot, protože “Hele, tam mají nějaké voliéry!”.

🤷‍♀️

Teď zpráva od nás dobyvatelů těm, kteří čekají, jestli tam na pólech opravdu je konec a prázdnota a jestli se svět za hranicemi Prahy vážně láme a padá do bezedných hlubin vesmíru.

Ne. 😀

To ovšem neznamená, že by to byla úplná nuda a že by nebyl přítomen žádný mystický náboj (ty na pólech vždycky jsou, a proto jsme se taky u každého pólu pohádali). Navíc se tam pořád něco děje. Například u severního pólu během našeho tamního pobytu projely dva vlaky, kolem jižního se kroutí řeka a cyklisté (řeka pouze jednosměrně, zato cyklisté v obou směrech, protože o pár metrů dál se obrací zpátky do Prahy), na východě se musíte pro…jít nepřátelským lesem, ve kterém má městská policie svoji vlastní pobočku s vlčáky, které, jak si tak představuju, pouští na ty, kteří by chtěli čáru u Úval opravdu překročit, a na západě pól dobýváte před zraky hord zajíců, kteří vás při tom z okolních polí hypnotizují. (Fakt jich tam je hodně. Až člověka napadá, že je dobře, že nejsou větší.)

Na druhou stranu – i kdyby na pólech byly jen ty patníky a kolem už nic, ta dávka adrenalinu ze zážitku na hranici (doslova) našich možností by za to stála.

Můj projekt na udržení zdravého rozumu během tří posledních rozhodujících týdnů (na další tři poslední rozhodující týdny budu muset vymyslet něco nového). A tak jsme chodili po uzavřené obci a hledali to, za čím by nás to přirozeně táhlo i v cizím městě, ve kterém bychom byli na výletě. Spousta exponátů je teď zavřená za zdmi muzeí a galerií, naštěstí pořád jsou tu i takoví umělci, kteří tvoří a vystavují v plenéru, a jiní, kteří svoje dílo šoupnou alespoň za výlohu nebo vystrčí na dvorek. Díky za ty dary.

Read More →

Česko se rozpadlo na okresy, a tak se držíme uvnitř Prahy.

M: “Tenhle Trojský most je vážně tak pěkný, fakt se mi líbí.”

Já: “Hm, já mám radši jiný. Víš který?”

M: “Most v Göteborgu?”

Já: “Jo. A víš proč?”

M: “Protože je v Göteborgu.”

Já: “Jo.”

Když zavřeli FreshCornery na benzínkách, definitivně nás přešel humor. To jsme ale ještě netušili, že za pár dní se Praha promění v hotový Divoký Západ, kde se budou dobří lidé vystrašeně krčit v papírových maketách domů a tiše (protože fotka na Facebooku bude mluvit za ně) šít roušky, lítacím dvířkům od prázdných saloonů Hanka Starbuckse nezbude než zlověstně skřípat a vylidněné ulice si pro sebe uzurpují členové nové náhubkové bandy, kteří se jako jediní nebudou bát dojít si pro jedno a deset rohlíků do Alberta, kde zrovna naskladnili novou várku kradmých pohledů level Příběh služebnice, z které si berou úplně všichni, protože co kdyby i to došlo!, a kde se rozhlasem pořád dokola pouští smyčka s instrukcemi, aby mezi sebou ve frontě zákazníci udržovali dvoumetrové rozestupy, což nevyhnutelně vede k tomu, že se mezi sebou (ve vzdálenosti, která je rozhodně menší než žádané dva metry) začnou ti lidé hádat, protože do jednoho takového rozestupu se nacpe chlápek, který to volné místo nadšeně pochopil jako konec řady. 😀

Read More →

Dneska už jsem dávala za pravdu Minářovi s tím správným “i” bohužel jenom kýcháním u sledování přenosu z Klárova, ale minulý týden jsem tam byla. A byla to ta nejlepší demonstrace ever. Do té doby mě nikdy nenapadlo čmárat křídou po Václaváku, ale dík inspiraci, kterou nás všechny vytrvale zásobuje náš neústupně originální premiér, jsem se do toho celkem rychle dostala. Stejně jako spousta dalších. #byltobezvakoncert #crimeminister #ajslovacisastydi #mdlobynatebe #babisinesermoravu ❤️ A nejlepší bylo, když mu k tomu čas od času vystavila stopku i vánoční světla omotaná v provazech kolem stromořadí po stranách, která v pravidelných časových úsecích střídala modrou, zelenou, bílou – a červenou. Asi to byla kampaň a platil ji Ježíšek. Premiér na něj určitě věří. Jinak by si přece nemohl myslet, že to za něj někdo vyřeší, když na něj prostě počká.

Během tří stanic se poloprázdná souprava naplnila do posledního místa. Na největší dav, který čekal na Můstku, zbylo jen posledních pár decimetrů čtverečních. Možná k tomu přispěl fakt, že jsem nastoupila už na Floře, takže jsem pohodlně seděla a nemusela s kolemstojícími hrát hru “Na čí noze stojím a čí batoh mi vidí až do žaludku”, a měla proto na takové emoce čas, ale dojímalo mě to tak, až se mi chtělo brečet.

Pár prozíravých lidí vystoupilo na Malostranské, ostatní na Hradčanské. “A tohle je konečná?” ptal se očividně zmatený cizinec, když se všichni lidé z vagónu hrnuli ven. Kéž by to pro NĚKOHO konečná skutečně byla.

Várka z naší soupravy se přilepila k bobtnajícímu davu, ze kterého vepředu jen velmi pomalu ukusovaly již dosti syté eskalátory. Ale představ si, Kryštofe, být součástí tohohle stáda vůbec nevyžadovalo mít zkroucená záda. Nebo panickou ataku. Naopak, bylo to stádo, kde si jeden druhému dával přednost.

Byla jsem nahoře dřív, než jsem odhadovala, a pak jsem při čekání na zbytek party, který šel pěšky, půl hodiny sledovala, jak na povrch bez přestání vyjíždějí další a další demonstranti, jako by jim nebyl konec. Velmi uspokojující pohled. Možná víc než fotky té výsledné masy lidí focené z letenských střech.

Bylo hezky. A bude i v listopadu. 😉

Do kukaně jsme šli nejdřív oba, protože na nájemní smlouvě, kterou jsem chtěla doložit svůj nárok aspoň dočasně se trvale zabydlit v Praze 3, jsme taky byli podepsaní oba. Mysleli jsme to dobře, jenže úřednice to vnímala jako přesilu, navíc – jak jsem později eMkoňovi vysvětlila, když jsem napodruhé (napoprvé nás vyhodila) s úřednicí všechno vyřešila sama, jeho přítomnost nám asi narušovala naši vzájemnou ženskou energii. 😀

Ani tak ale nebylo snadné projít. Což teď zpětně jako již řádný občan třetí pražské městské části samozřejmě velmi oceňuji. 😀 Dáma za přepážkou byla jako správná patriotka odhodlána nevpustit do své kartotéky jen tak nějakou mrzkou naplaveninu a hledala jakoukoli skulinku mezi řádky, kterou by mě mohla zase odplavit. Chvíli jsem měla strach, že mě taky začne zkoušet z místních reálií, a v duchu jsem si odříkala aspoň zastávky, kterými projíždí tramvaj č. 9, protože mě nic lepšího nenapadlo, ale nakonec rezignovaně vzdychla a zanesla mě do počítače. Byla jsem odhodlaná dosáhnout svého, takže i když mi pak na monitoru s úšklebkem a skoro pobaveně ukázala fotku jakési vyděšené příšery a položila mi otázku, zda mi moje nová průkazová fotografie připadá OK, ani jsem si nedovolila žádat o nový pokus, protože to taky mohl být nějaký chyták. Vyděšeně, ale aniž bych hnula brvou, jsem jí to odkývala a nezlomila mě ani tehdy, když mi tutéž příšeru jen s jinak pokrouceným výrazem ukázala i potom, co se chvilku tvářila, že mě fotí na pas. A zatímco si dál něco rozmrzele ťukala do klávesnice, já jsem pocítila aspoň drobné zadostiučinění z toho, jak ji asi musí štvát, že zrovna přes ni prošla do Prahy taková obludka.

A povedlo se. A tak jsem skoro přesně po deseti letech, co mi mimopražští říkají “Pražáku”, začala být Pražákem i doopravdy.

Už to byl rok, co je s námi tohle všechno v Praze. Co přišla, bavíme se mnohem víc o hovně. Hovnech. Jejích. Někdy pokládá klády, někdy ráno dopéká rohlíčky a třeba letošní únor byl plný sraček, protože snad všem psům, co chodí do našeho parčíku, udělala střevní viróza ze střev tobogán.

Není to snadné, protože tohle prostě není pejsek, který se vám vejde do kapsy, a už ani ten, který vás bude u nohy doprovázet, kamkoli se hnete, ani o něm nebudete vědět. Chtěla by, ale už je to dáma. Artróza ji nutí chodit jako Rambo a musí často odpočívat. Ale proto má přenosnou bedýnku vystlanou plyšem a kočárek, ze kterého při jízdě velkolepe kyne všem poddaným, které míjíme.

Byla s námi v Brémách, Garmisch-Partenkirchenu, Bratislavě, Lübecku a Heidelbergu a projela s námi Dánsko, v jehož hlavním městě způsobila u turistů skoro větší senzaci než Malá mořská víla nesouhlasně z toho posedávající na břehu moře. Na všech výletech po Česku. A taky už s námi byla v kině (díky, Aero, jsi nejlepší).

Pomohla nám odhalit, jací lidé žijí kolem nás. K tomu mám jedinou poznámku: Nebydlete ve sklepě, zatuchnete. Celkově pracuje jako výborný pyrotechnik schopný rychle zjistit, co se v lidech skrývá za výbušniny. Kdo neprojde přes ni, neprojde.

Poznala moje milé tanečnice a Milana bere jako člena stáda. Miluje, když tchýňka vaří. Taky miluje pečené ředkvičky. To je super, protože mně v tom jídle vůbec nechutnaly.

Když jím hrachovou polívku, může se zbláznit a nutně si pak potřebuje líznout.

Nesnáší počítače, notebooky i telefony, protože dobře ví, že odvádějí naši pozornost od ní. Nijak zvlášť ale ani nemá ráda, když na ni láskyplně zíráme, když spí a pak se vzbudí a přistihne nás. Taky nesnáší, když je někdo z nás víc dní pryč. Dokáže být naštvaná ještě týden po návratu.

Když nám chce dát důrazně najevo, že musíme ven, výhružně jde do koupelny. Ona i my víme, že jedině tam by NĚCO udělala, kdyby nebylo zbytí. A ona chce naznačit, že konec zbytí se blíží. Před nachystaným postrojem pak ale hrozně ráda dělá drahoty a fórky.

Nikdy by si nevzala žádné jídlo, které nemá povolené. Mohli bychom nechat nákup nebo talíř klidně na zemi a ona by ho jen smutně očichávala.

Když je se mnou v práci, tváří se pak, jako kdyby si těch 8 hodin musela taky tvrdě odpracovat.

Má ráda jiné psy, ale vlastně moc neví, co si s nimi má počít, když jí chtějí čuchat k zadku. Prostě aristokratka. A taky trošku absolutistický monarcha a tyran, to když si lehne pod můj stůl, přední packy položí kolem jedné nohy židle a s nasazením výkonného stroje drápe jednou a pak druhou packou tak dlouho, dokud… whatever.

Její chrápání je to jediné chrápání na světě, které mě nevytáčí k zuřivosti, ale uklidňuje.

Když větří, vypadá přesně jako velociraptor, který si vás zvědavě prohlíží, vy mu říkáte “hodnej, hodnej dinosaurek” a on v příští sekundě zaútočí.

Ráda chodí na vodítku, protože ona se přece nechce pořád starat, kde ten člověk je.

Celých svých 13 let je tak rozkošná, že se lidé pořád ptají, jestli je to štěňátko.

Zvykli jsme si, že naše oblečení je vždycky tak nějak od chlupů, protože než skončí jedno roční období línání, přichází další.

Zvykli jsme si, že bez ní už to nejde.

Je to nejlepší pes.

nejlepsi-pes