V Nizozemsku jsme loni chtěli oslavit už chrabré květnové osvobození, ale tehdy mě zrovna v Praze držela kapačka za žílu. Výlet nám nakonec umožnilo až velkorysé letní trio Hus, Cyril a Metoděj. Chtěla jsem hlavně do velkolepého Rotterdamu, přísný rytíř eM_koň se ale rozhodl, že úplně nejdřív potřebuju někam, kde bude nuda a kde si teda prý aspoň na chvíli budu muset odpočinout, a tak mě odvezl do jakési přímořské nizozemské osady, kde se nedělo nic.

Opravdu nic. Jak vidíte. 😀

Tohle je pohled s obrázkem z roku 1925 – a od té doby se toho mnoho asi nezměnilo.

Největším lákadlem tu bylo posezení na zídce uprostřed kruhového objezdu se třemi krky, z nichž ten nejvíc zavátý pískem ústil přímo mezi duny u moře.

Celý jeden den jsem vydržela ležet na větrné pláži a sedět ve vlnách s medúzami, nicméně večer už jsme toho měli naštěstí oba dva dost. A asi i ty medúzy. 🙂

Takže další den už jsme se zase vrhli do víru z větrných mlýnů kolem cest, jak by řekla naše ruční brzda. Nejdřív rozkošňácký Bergen, takový větší, ale pořád hodně malý brácha prťavého Bergenu ann Zee, s knihkupectvím, jehož prodavačka znala Jana Palacha, pak Edam, ostentativně křivolaké městečko, kde vynalezli sýr do smažáku, a nakonec autentický nizozemský Harlem, předek toho newyorského, který bůhvíproč páchl, jako kdyby se Lush prošel po Sephoře, a kde v jedné postranní uličce kromě nizozemských vlajek z nějakého důvodu věšeli na tyčky na štítech domů taky batohy. (Nebo to možná byl jen projev šikany). 😯

Každopádně pak na dopravních cedulích konečně začal pableskovat očekávaný Rotterdam, který sice kdysi Němci skoro celý zničili, když mu do ulic vypustili stádo dusajících bomb, ale který se tehdy taky rozhodl brát to pozitivně v tom smyslu, že má teď aspoň spoustu uvolněného prostoru na to, aby vyrostl ještě krásnější a schlíplým Němcům to tak dobře natřel. #staypositive A pořád na tom nadšeně maká. Dneska vypadá tak, jako kdyby si jej nějaký hračička poskládal z hromady kostek z různých stavebnic, co se pomíchaly v bedně na hračky. Budovy jsou tu tak různorodé, nápadité a natěsnané jako v intenzivní říši divů jedna vedle druhé, až jsem v první chvíli měla dojem, že jsme přijeli někam na pouť nebo do zábavního parku mezi atrakce.

Jo a pozor, to nemyslím jako kritiku. 😀 Protože je to jako zábavní park, ale přitom taky jako výstava architektury a sochařství. Rotterdam je město, kde se nepostaví nudný rovný mrakodrap, protože ten dům přece může být nakřivo a může ho podpírat velikánská tyčka, jako by to byl opravdu velký stojací rámeček na fotku. Je to město, kde můžete narazit na obřího zvráceného trpaslíka, kterého si tu vystavil McCartney a který v ruce třímá neméně obří utržený penis (pochybuju, že by uhájil, že je to něco jiného). 🙂 Město, kde se chodí modlit do kostela, co vypadá jako helma Stormtroopera, a kde stromy rostou na vodě. Město, kde ožívá hodina geometrie plná kvádrů, krychlí, jehlanů, kuželů, válců a polokoulí. Město, kde vás přes most převede vzpínající se bílá labuť a kde se bydlí v ořezané tužce (a každý by chtěl bydlet ve špičce). Město, kde se na ulici místo bust a pomníků slavných mrtvol hezky vyjímá třeba skupltura z hromady barelů, po nichž se plazí a na nichž se houpou postavičky připomínající oživlé kousky ropy. Město, kde žije kolonie obytných krychlí, z nichž každá musí dennodenně balancovat na jednom ze svých rohů.

In Rotterdam komt alles samen.

Nakoupili jsme dřevěné tulipány, v Het parku, který byl přesně jako v průvodci plný voňavého kouře, čichali vůni grilující se neděle, a z věže Euromast si prohlíželi všechny ty architektonické vtípky a experimenty pod námi. Teda někteří z nás. eM_koň si naopak úplně vystačil s pozorováním toho, jak se dole stavidlo v jednom z kanálů protékajících mezi budovami systematicky otvírá a zavírá. Teda úplně si s tím nevystačil. Ještě k tomu potřeboval nutit mě, abych koukala taky a neustále si přitom uvědomovala, jak celé tohle město existuje navzdory mořské hladině, která by se nad ním nejradši zavřela. 🙂 Poslouchali jsme obchodníky prodávající na květinovém trhu (i když hlavně teda kvůli tomu, že jsem si kvůli únavě musela sednout pár metrů od nich) :), krmili kačera s rodinou, spali jsme v pokoji, jemuž se na zdech pásly krávy, a taky jsme nakoukli do Delfshavenu, bývalého přístavu města Delftu, který v devatenáctém století, když se mu přestalo dařit, sám požádal o to, aby byl připojen k Rotterdamu. Ve dvacátém století se mu německé bomby vyhnuly, takže tak trochu zatuchl jako skanzen, ale dík tomu jim tu taky vydržel kostel, kde se naposled pomodlili Otcové poutníci, než vyrazili na výlet za indiány.

Trochu jsem se bála, že mě to sejme, ale dali jsme to. I když to – bylo maso.