rotterdam

V Nizozemsku jsme loni chtěli oslavit už chrabré květnové osvobození, ale tehdy mě zrovna v Praze držela kapačka za žílu. Výlet nám nakonec umožnilo až velkorysé letní trio Hus, Cyril a Metoděj. Chtěla jsem hlavně do velkolepého Rotterdamu, přísný rytíř eM_koň se ale rozhodl, že úplně nejdřív potřebuju někam, kde bude nuda a kde si teda prý aspoň na chvíli budu muset odpočinout, a tak mě odvezl do jakési přímořské nizozemské osady, kde se nedělo nic.

Opravdu nic. Jak vidíte. :D

Read More →

Nejlepší výmluva pro zpožděný dárek ever:

“Víš, ten pejsek (samozřejmě je to šeltie… teda kolie… teda border kolie asi), podle jehož pacek to odlívají, byl dlouho někde na výstavě v zahraničí, tak museli počkat, než se vrátí.”

A nejlepší alibi pro to, aby mi mohl beztrestně říkat, že jsem poťapaná. :mrgreen:

pacicky

zoo-planters

13. – 17. 5. 2016

Už chápu, proč Hadriánův val není vidět z kosmu.
Myslíš jako, když není vidět ani z dvaceti metrů?

Bylo dost času na trochu trudnomyslných úvah o nezvratnosti osudu a vědoucného vytipování těch, kteří by jasně umřeli hned při havárii, a těch pro kameru zajímavějších, kteří by vydrželi až do zlomového poznání, že nasrané smrti stejně neujdou, i na trochu nervozity ohledně absence filánže, ale nakonec nás všechny úspěšně převezli na volné betonové jezero, nad nímž trochu hrůzostrašně visel temně zářící měsíc a kde se jediný obří noční dravec Ryanair chystal roztáhnout křídla. Na sedadlech ve čtrnácté řadě (tedy ve třinácté, pokud bychom jeli s nějakou míň pověrčivou společností, která se nezačne křečovitě křižovat, když přichází turbulence :) ) jsme si konsternovaně vyposlechli pokyny pro případný průšvih, neboť nám je demonstrovala letuška, která sama vypadala jak vosková figurína, co zrovna uprchla od Madame Tussaud. Na lince Praha – Londýn docela styl. ;)

Read More →

Třetí sobotu se v pokoji konečně probudila ozvěna. Pátou v něm zůstalo jenom pár osamělých věcí, které se beze smyslu tyčily do prázdna na stolech, ve skříních a nad umyvadlem, a když na ně dopadlo světlo, zmatněly, jako by se už začaly ztrácet v hlubinách pod hladinou z igelitu. Zdatnější archeolog by z nich v budoucnu vyčetl dávnou přítomnost některé ze zapomenutých civilizací. Když se ale počet lidských artefaktů začal po pár dnech zase plíživě navyšovat, takže se vzácné naleziště začalo měnit spíš ve skládku, věděla jsem, že dočasná rozervanost mezi dvěma stanicemi metra musí definitivně skončit a že ten osmistý pár, který kolem právě přešel směrem do koupelny na konci chodby, oblečený jen v županech, jejichž barvy dokonale odrážely genderovou paletu (to kdybychom pohlaví nedokázali vyčíst třeba z tváře), musí být náš poslední.

A tak jsem přestěhovaná. Do ulice, která je sice o trochu víc pomočená než ta, kterou jsme opustili, ale protože je zároveň maličko dál od centra, chovám si naději, že stopa psů (a okapů) by v odebraném vzorku pouliční moči převažovala. Možná i proto, že v domě jich máme asi padesát, což je trochu paradox vzhledem k tomu, že majitelé bytu, jinak celkem milí a ochotní, se na možnost mít za jednoho z nájemníků psa koukali jako na přání chovat vedle lednice hydru. Byl to pohled, který říkal něco jako: “Když bude ochotná slevit ze sedmi hlav na jednu…” :)

Read More →

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10.

Den jedenáctý – 30. 8. 2013

Jo a tehdy teprv začla sranda. Ráno jsme z třísek rozehřáli akorát poslední malý ohýnek na předodjezdový ranní čaj, i když v naší improvizované kůlně hřadovala ještě spousta bytelného dřeva, které jsme tam původně hodlali zanechat pro ty, co by nás třeba až sem sledovali. Naneštěstí se ale mělo už záhy ukázat, jak moc ty klády ještě budeme my sami potřebovat. :D

Read More →

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9.

Den desátý – 29. 8. 2013

Od liščího ohniště u borůvkového lesa, ve kterém mimochodem děsně prudily i brusinky a kterým čas od času zachvěla ozvěna pár kilometrů vzdálených rozvibrovaných kolejí nebo zvuky turbokachních hrátek z jezera, jsme se v podstatě nehli ani celý následující den, protože i nomádi si občas potřebujou někde umýt hlavu, vyprat duši nebo si chvilku v klidu číst Žítkovské bohyně, ačkoli vám řeknu, že to není zas takový hit a že se nedozvíte o moc víc, než co byste se dočetli v Gabře a Málince.

Navíc nás toho dne vhodně konečně zastihl i první trochu řádnější a vytrvalejší švédský déšť, který kromě mě rozradostnil taky latentní architekty z našich řad, kteří se tak mohli pustit do stavby sofistikovaného voduodpuzujícího přístřešku. O něco míň už je potěšily místní písčité poměry, které na tuto stavební snahu pohlížely poněkud s ironií. :) Párkrát jsme sice solidně promokli, ale nakonec teda – pochopitelně dík mojí obětavé asistenci – v určitém slova smyslu příštřešek stál. A pak tak dokonce vydržel, i když jsme ho přestali podpírat. :cool:

Read More →

pláž

Den třetí – 22. 8.

Ráno jsme se zase vzbudili u té slavné bezbřehé švédské pláže, kterou měly vlny pořád víceméně samy pro sebe – jako uprostřed předešlé náměsíčné noci. Teprv s přibývajícmi hodinami obtisklo tu a tam nějaké to venčené psisko svoji tlapu do mokrého písku a nějaký ten nesmělý a velmi oblečený potenciální plavec se obezřetně vynořil z vysoké trávy a větřil sůl jak srnka u krmelce, ale podvodní stopy zalité lagunou říkaly dost jasně, kdo tady tomu velí. :cool:

stopy

Muž mě děsně štval, protože se válel kdesi mezi stromy u odpadkáče jak opilej mýval a vůbec se mnou nechtěl nasávat svět. :evil: Šla jsem teda na pláž nejdřív rozjímat sama, tudíž se ke mně okamžitě jak mýval k láhvi od džusu přilepil, protože co kdybych náhodou nasála něco důležitého, viď. :smile:

Read More →

měsíc

Se mi zdá, že příběh už se snad tak jako správně rozležel a můžu pokračovat dál. :mrgreen: (To nevzdám totiž!) Akorátže se musíme všichni smířit s tím, že vzpomínky na konec loňského září začaly mezitím trochu připomínat hodně jetý palimpsest – několikrát počmáraný a pak zase oškrábaný a tak pořád dokola. (Teď se třeba zrovna chystám rituálně seškrábat týdenní nánosy učení dialektologie. Což ovšem půjde vyloženě samo.) Ale napadlo mě, že případným výpadkům můžu vždycky říkat třeba kouzlo nedořečeného nebo tak.

Tak tedy zpátky…k sviním.

29. září. Na konci minulého dílu, když jsme usínali poblíž Medzizdrojů, jsem slibovala, že bude drama. A hu! Rovnou je tu. Tohle zrovna vidím pořád úplně živě. :smile: Naše zuřivá hádka se spustila jak krev z nosu, co se valí tak rychle, že už ji prostě nemůžete dál polykat, hned ráno přímo uprostřed poklidného obecního supermarketu naplněného mírumilovnými Poláky, kteří si pravou nohou vyrazili na dobromyslný sobotní nákup. Z téhle generální linie pozitivní slunné soboty jsme jako vždycky trochu vybočovali, protože nás, na rozdíl od nich, nakupování – jako vždycky – iritovalo. A protože mě navíc muž nenechal v klidu si vybírat noviny, což dělá asi tak tři čtvrtě celého potěšení z onoho novinového rituálu, a ani mi nekoupil koláč (čímž by mohl asi tak jednu čtvrtku dočasně! nahradit), společná atmosféra se dosti zostřila. Read More →

28. září. Ráno jsem chytla pěkně řízný východ německého slunce. Jenomže jsem byla tak ospalá, že jsem sama sebe obelhala, že si jenom, cituji, “odmrknu oko”, a podívám se pořádně, a přitom jsem se zavrtala a spala dál. Máchomuž vedle se, pokud vím, o takové obskurnosti nezajímal vůbec. :smile:

Až když jsme se o pár hodin hlučným bojovým tancem mobilu vibrujícího dokola kolem netečné řadicí páky vzbudili (mimochodem jsem o sobě zjistila, že sama budík v noci sice zodpovědně nastavím, ovšem jakmile je při buzení v okolí ještě někdo druhý, stává se, že bývá donucen jej odchytit a zamordovat ;-)) a poskládali dohromady, hlavně teda vydloubli a přeleštěné zase zasunuli bulvy do důlků, abychom viděli co nejlíp všecko to, co nám zesvobodněný svět nabízí, rozjeli jsme se konečně onomu studenému, větrnému a veskrze přehlíženému slanému vodstvu vstříc jak správní východobloční turisti.

Read More →