Když já fotím M. …
… a když M. fotí mě.
Ostatně soudím, že oba máme celkem dar fotkou vystihnout svého modela.
Během tří stanic se poloprázdná souprava naplnila do posledního místa. Na největší dav, který čekal na Můstku, zbylo jen posledních pár decimetrů čtverečních. Možná k tomu přispěl fakt, že jsem nastoupila už na Floře, takže jsem pohodlně seděla a nemusela s kolemstojícími hrát hru “Na čí noze stojím a čí batoh mi vidí až do žaludku”, a měla proto na takové emoce čas, ale dojímalo mě to tak, až se mi chtělo brečet.
Pár prozíravých lidí vystoupilo na Malostranské, ostatní na Hradčanské. “A tohle je konečná?” ptal se očividně zmatený cizinec, když se všichni lidé z vagónu hrnuli ven. Kéž by to pro NĚKOHO konečná skutečně byla.
Várka z naší soupravy se přilepila k bobtnajícímu davu, ze kterého vepředu jen velmi pomalu ukusovaly již dosti syté eskalátory. Ale představ si, Kryštofe, být součástí tohohle stáda vůbec nevyžadovalo mít zkroucená záda. Nebo panickou ataku. Naopak, bylo to stádo, kde si jeden druhému dával přednost.
Byla jsem nahoře dřív, než jsem odhadovala, a pak jsem při čekání na zbytek party, který šel pěšky, půl hodiny sledovala, jak na povrch bez přestání vyjíždějí další a další demonstranti, jako by jim nebyl konec. Velmi uspokojující pohled. Možná víc než fotky té výsledné masy lidí focené z letenských střech.
Bylo hezky. A bude i v listopadu. 😉
V Nizozemsku jsme loni chtěli oslavit už chrabré květnové osvobození, ale tehdy mě zrovna v Praze držela kapačka za žílu. Výlet nám nakonec umožnilo až velkorysé letní trio Hus, Cyril a Metoděj. Chtěla jsem hlavně do velkolepého Rotterdamu, přísný rytíř eM_koň se ale rozhodl, že úplně nejdřív potřebuju někam, kde bude nuda a kde si teda prý aspoň na chvíli budu muset odpočinout, a tak mě odvezl do jakési přímořské nizozemské osady, kde se nedělo nic.
Opravdu nic. Jak vidíte. 😀
Nejlepší výmluva pro zpožděný dárek ever:
“Víš, ten pejsek (samozřejmě je to šeltie… teda kolie… teda border kolie asi), podle jehož pacek to odlívají, byl dlouho někde na výstavě v zahraničí, tak museli počkat, než se vrátí.”
A nejlepší alibi pro to, aby mi mohl beztrestně říkat, že jsem poťapaná. 
13. – 17. 5. 2016
Už chápu, proč Hadriánův val není vidět z kosmu.
Myslíš jako, když není vidět ani z dvaceti metrů?
Bylo dost času na trochu trudnomyslných úvah o nezvratnosti osudu a vědoucného vytipování těch, kteří by jasně umřeli hned při havárii, a těch pro kameru zajímavějších, kteří by vydrželi až do zlomového poznání, že nasrané smrti stejně neujdou, i na trochu nervozity ohledně absence filánže, ale nakonec nás všechny úspěšně převezli na volné betonové jezero, nad nímž trochu hrůzostrašně visel temně zářící měsíc a kde se jediný obří noční dravec Ryanair chystal roztáhnout křídla. Na sedadlech ve čtrnácté řadě (tedy ve třinácté, pokud bychom jeli s nějakou míň pověrčivou společností, která se nezačne křečovitě křižovat, když přichází turbulence 🙂 ) jsme si konsternovaně vyposlechli pokyny pro případný průšvih, neboť nám je demonstrovala letuška, která sama vypadala jak vosková figurína, co zrovna uprchla od Madame Tussaud. Na lince Praha – Londýn docela styl. 😉
Třetí sobotu se v pokoji konečně probudila ozvěna. Pátou v něm zůstalo jenom pár osamělých věcí, které se beze smyslu tyčily do prázdna na stolech, ve skříních a nad umyvadlem, a když na ně dopadlo světlo, zmatněly, jako by se už začaly ztrácet v hlubinách pod hladinou z igelitu. Zdatnější archeolog by z nich v budoucnu vyčetl dávnou přítomnost některé ze zapomenutých civilizací. Když se ale počet lidských artefaktů začal po pár dnech zase plíživě navyšovat, takže se vzácné naleziště začalo měnit spíš ve skládku, věděla jsem, že dočasná rozervanost mezi dvěma stanicemi metra musí definitivně skončit a že ten osmistý pár, který kolem právě přešel směrem do koupelny na konci chodby, oblečený jen v županech, jejichž barvy dokonale odrážely genderovou paletu (to kdybychom pohlaví nedokázali vyčíst třeba z tváře), musí být náš poslední.
A tak jsem přestěhovaná. Do ulice, která je sice o trochu víc pomočená než ta, kterou jsme opustili, ale protože je zároveň maličko dál od centra, chovám si naději, že stopa psů (a okapů) by v odebraném vzorku pouliční moči převažovala. Možná i proto, že v domě jich máme asi padesát, což je trochu paradox vzhledem k tomu, že majitelé bytu, jinak celkem milí a ochotní, se na možnost mít za jednoho z nájemníků psa koukali jako na přání chovat vedle lednice hydru. Byl to pohled, který říkal něco jako: “Když bude ochotná slevit ze sedmi hlav na jednu…” 🙂
Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10.
Den jedenáctý – 30. 8. 2013
Jo a tehdy teprv začla sranda. Ráno jsme z třísek rozehřáli akorát poslední malý ohýnek na předodjezdový ranní čaj, i když v naší improvizované kůlně hřadovala ještě spousta bytelného dřeva, které jsme tam původně hodlali zanechat pro ty, co by nás třeba až sem sledovali. Naneštěstí se ale mělo už záhy ukázat, jak moc ty klády ještě budeme my sami potřebovat. 😀
Jít večer v bouřce pod jedním deštníkem do Alberta pro párky a nechat si uplavat botu na přechodu (na červenou)