Poprvé v roce 2022 pro mě slunce vycházelo nad Lisabonem. Koukala jsem na něj okýnkem z letadla, které se chvíli předtím vzneslo nad město ještě válící se v mlze, a potom psala M.: “Jako musím přiznat, že to bylo tak krásný, že jsem se z toho trochu rozbrečela.” (A to “trochu” jsem tam doplnila samozřejmě jen proto, abych neohrozila svoji image drsňáka.)

Tak to byl jeden orientační bod.

Druhý se přidal po přistání v Praze, kde jsme zjistili, že jsme auto na letišti týden parkovali přímo pod trámem s obřím ptačím hnízdem (a že všichni ti ptáci byli rozhodně na svátky doma). 😀

Tím byla hned zkraje roku pomyslně vytyčena velkorysá emocionální škála (slunce—hovna), na které jsem se měla v tomhle roce klasicky pohybovat a které můj oblíbený spolukomentátor života kolem nás říká “osm oktáv citlivosti”.

Hodně se toho nepovedlo, bylo to těžké (někdy strašně) a bez ohledu na to, kde jsem “parkovala”, často stejně pořád odněkud něco padalo. Ale aspoň to byla příležitost k prověření mé filozofie o podnětnosti (“Co je podnětné, to je dobré – i když se zdá, že to dobré vůbec není.”).

 

A uprostřed toho všeho jsem se navíc mockrát cítila tak živá jako nikdy.

 

Zde pár takových skvělých okamžiků, třeba 22 (protože 2022 jich zase asi nebylo):

 

Když jsem se přestěhovala do bytu, kde jsem mohla začít zase dýchat (opravdově i metaforicky). Btw složka v mém fotoarchivu 2022_vyhledy_z_noveho_bytu má přes 250 položek.

Když jsem začala mnohem víc “tančit v hlavě” a měla jsem naprosto fyzický pocit, že se pohybuju v úplně nových mozkových záhybech, kde jsem ještě nikdy nebyla.

Když se mi pak to, co tančilo jen v hlavě, začalo zhmotňovat před očima.

Když jsem jednou vylezla na kopec a všimla si přitom, že mám asi dobrou fyzičku.

Když jsem věděla naprosto automaticky a přirozeně, že obejmu a budu jak pes chránit všechny své vývojové verze. Obzvlášt ty, které nejsou populární. A tím víc, čím víc má někdo tendenci je porovnávat a vybírat si.

Vždycky když mi stálo za to ozvat se, protože něco prostě nebylo fér! (a že na tohle energii vždycky odněkud vyškrábnu, za to se mám vážně ráda).

“Je to vpodstatě zázrak, jak se to spravilo.” Když jsem od své doktorky po pěti letech slyšela tohle.

A taky když mi moje doktorka řekla, jak brutálně jsem na tom já sama zapracovala.

Že i když jsem byla trapná, vždycky jsem si řekla, že se na sebe kvůli tomu nebudu navíc ještě zlobit.

Když jsem měla narozeniny a v letadle jsem dostala sedadlo číslo 1A.

Když jsem v Le Havru seděla v kostele, kde to vypadalo jako ve vesmírné lodi.

Když vlivem války najednou strašně moc lidí vědělo a bylo ochotno dát najevo, že něco je prostě špatně a něco dobře a že mezitím není žádný prostor na relativizování.

Vždycky když jsme každá udělala převal na svou stranu a pak jsme se na sebe upřeně smály, abychom další část začaly ve stejnou chvíli.

Když jsme se s P. rozhodly samy sestavit tu koupelnovou skříňku. #tymkolejnickyforever ❤️ A vůbec celý projekt pro návštěvy Dostaneš tu najíst a pak něco sestavíš.

Když jsem si šla jednou o půlnoci do starého a už skoro vystěhovaného bytu ohřát polívku a s takovým zvláštním uspokojením se tam pak sytila (tou polívkou i tou prázdnotou).

Když se “náš pokoj” pokoušel udělat si ve 2 v noci krásnou společnou fotku.

Když jsme na náplavce konečně zahájili tu výstavu a já byla fakt unavená, ale taky jsem měla skvělý pocit, že tohle je moc důležité (a všechny jsem tam pořád nutila chodit).

Když jsem při jednom z pokusů o stoj na hlavě zjistila, že ty nohy fakt dokážu zvednout do vzduchu.

Když jsem brečela prakticky bez přerušení během celého filmu Zrodila se Astrid v letním kině na zahradě švédské ambasády, protože – tam to všechno bylo!

Když se na Lofotech cestou z hory Justadtinden zvedla mlha a přede mnou se rozprostřel celý svět.

Když jsem se stala trenérem s certifikátem.

Vždycky když mi děti na tréninku začaly vyprávět své šílené historky ze života nebo když jsme společně vtipkovaly na téma žraloci/pohřeb královny/smradlavé nohy. A taky když se mě jedno zeptalo, co znamená slovo “motivace” a já to mohla vysvětlit.

Když jsem na “Vypadám jako smrtka” dostala odpověď “Kdyby to byla pravda, byla bys ta nejvíc sexy smrtka, co znám”. (A na otázku “A kolik jich znáš?” odpověď “Aspoň pět”.)

Když jsem začala nakupovat kytky do nového bytu, protože je tady konečně mám kam dát (“Jsem nevěděl, že jsi taková zahradní elfka”).

Když jsem začala kytkám, které jsem koupila do nového bytu, dávat jména.

Když jsem vymyslela logo pro knihovnu v novém bytě a vyrobila čtenářský průkaz pro ty, kteří si z ní půjčili knížku.

 

(Už je toho určitě víc než 22, ale tak pár bodů do zásoby se může hodit, aby na rok 23 nebyl hned takový tlak…)

 

Když jsem slyšela Sisu Fehér zpívat v kapli na Žižkově a v Divadle X10 viděla představení Anomálie.

Když jsem halloweenské téma přitáhla i na trénink s J. a celou dobu jsme tančili s kočičími oušky a namalovanými fousky.

Když se za mnou vrátil, abychom se mohli obejmout. A vůbec vždycky když jsem se mohla obejmout s tím, s kým jsem chtěla, protože představte si to, stal se ze mě tenhle typ!

Když jsem si šla sama po tmě pěšky a ve strašné zimě přes celé to město pro kafe na benzínku, protože všude jinde už měli zavřeno.

Když podzimní soustředění zakončila sněhová vánice a taky když vprostřed vánočního tanečního workshopu začalo zničehonic sněžit.

Když jsem z papíru vystříhala asi milion vloček a vypadalo to jako výzdoba naprosto dokonale a autista designér ve mně byl šťasten.

Vždycky když jsem našla nějakého parťáka, se kterým jsem si mohla dát vývar (nebo tři! ❤️).

Když jsem se procházela po Syrakusách a bylo mi chvíli prostě dobře.

Když jsem se nebála ukázat, co umím, protože už si nemyslím, že vlastně není co.

 

Jsem zvědavá na nový rok.

Tentokrát ho začínám s fialovým monoklem přes levé oko… 🙈

(Ale ti, kteří se se mnou prali, dopadli samozřejmě ještě mnohem hůř! 😉😁)